Hepnarová najela do zastávky na druhý pokus. Napoprvé jí vadil počet lidí. Policistovi pak řekla větu, která změnila kvalifikaci činu

Olga Hepnarová v červenci 1973 projela s nákladní Pragou kolem zastávky v Praze 7. Pak se otočila, vjela mezi čekající a policistovi oznámila, že to byl záměr.

Zdroj fotografie: janykula

10. července 1973 se po třídě Obránců míru, dnešní Milady Horákové, valila stará nákladní Praga RN. Za volantem seděla dvaadvacetiletá Olga Hepnarová. U tramvajové zastávky poblíž Strossmayerova náměstí stálo podle dobových údajů zhruba pětadvacet lidí. Vůz do nich narazil rychlostí kolem 60 až 70 kilometrů za hodinu a zasáhl dvě desítky z nich. Osm lidí zemřelo, šest utrpělo těžká a šest lehčí zranění. Zprvu to vypadalo jako hrůzná dopravní havárie, možná selhání brzd. Tuto domněnku však vyvrátila sama řidička několika slovy. Ještě důležitější je ovšem okamžik, který útoku předcházel: Hepnarová kolem stejného místa už jednou projela a teprve při další jízdě zamířila do davu.

První průjezd kolem zastávky: proč Hepnarová nezaútočila hned

Nejrozšířenější verzi zachycují archiv ČT24 i Seznam Zprávy. Hepnarová si místo vyhlédla, při prvním průjezdu ho ale jen minula. Podle tradovaného výkladu jí připadalo, že na zastávce čeká příliš málo lidí. Objela proto okolí a vrátila se ve chvíli, kdy se u nástupního ostrůvku shromáždilo víc cestujících.

Přesný počet čekajících při prvním průjezdu otevřené prameny neuvádějí. Shodují se pouze na tom, že jich bylo méně, než si představovala.

Server iDNES k padesátému výročí přidal technické zpřesnění, které celou scénu doplňuje. Badatel zabývající se případem upozornil, že Praga RN měla za sebou sedm generálních oprav a přes 400 tisíc najetých kilometrů. Z místa se rozjížděla velmi pomalu a smrtící rychlost by na krátkém úseku nenabrala. Ulice se přitom svažovala ke Strossmayerovu náměstí. Návrat tak podle tohoto výkladu nesledoval jen větší počet obětí, ale i rozjezd z kopce, který starému motoru pomohl.

Obě verze se navzájem nevylučují. Ať rozhodoval počet lidí, zrychlení vozu, nebo obojí, výsledek ukazuje totéž: Hepnarová vyhodnocovala situaci, korigovala plán a čin dokončila až v podmínkách, které považovala za účinné. Takový postup nemá s náhodným smykem nic společného. Jde o sled rozhodnutí.

„Udělala jsem to schválně“: věta, po které padla verze o nehodě

Po nárazu Hepnarová z místa neutekla. Zůstala v kabině a čekala na příslušníky Veřejné bezpečnosti. Policistovi, který k vozu dorazil, podle dostupných svědectví a knižních rekonstrukcí řekla: „Udělala jsem to schválně.“ Totéž zopakovala krátce nato na místním oddělení VB v ulici Františka Křížka 24.

Policista Vladimír Mikuláš na tu chvíli později vzpomínal pro iROZHLAS. Kolega se podle něj vrátil z místa a hlásil, že mu řidička sama oznámila úmysl. Pro vyšetřovatele šlo o nečekaný obrat. Hypotéza o technické závadě, která se v prvních minutách nabízela, ztratila oporu. Technická prohlídka navíc později potvrdila, že brzdy fungovaly a vůz byl v dobrém stavu. Toxikologické vyšetření nenašlo alkohol ani jiné látky.

Doznání ovšem nestálo osamoceně. Podle shrnutí soudního spisu v akademické práci Univerzity Jana Evangelisty Purkyně odpovídalo dalším důkazům: dopisům, svědeckým výpovědím, znaleckým posudkům i stavu vozidla.

Psychiatr Miloslav Plzák u soudu popsal, jak pachatelka působila bezprostředně po činu. Byla rozrušená, ale „umírněnějším způsobem, než by se dalo očekávat“. Prozrazoval ji hlavně chvějící se hlas a třes rukou. Od první chvíle přitom trvala na tom, že jednala záměrně.

Pomsta plánovaná dny předem: dopisy redakcím a vypůjčená Praga

Spis datuje definitivní rozhodnutí k 8. červenci 1973, tedy dva dny před útokem. Hepnarová tehdy sepsala dopisy redakcím Svobodného slova a Mladého světa. Čin v nich předem ohlásila jako trest: „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím.“

Další kroky na sebe navazovaly s až úřední pečlivostí:

• 8. července padlo rozhodnutí a vznikly dopisy redakcím,
• 9. července se pokusila zbavit vlastního auta ve Slapské přehradě,
• 10. července si pod záminkou stěhování věcí vypůjčila nákladní Pragu RN a téhož dne zaútočila.

U soudu sama vyjmenovala varianty, které předtím zvažovala: útok v autobusu, výbušninu, střelnou zbraň. Nákladní auto podle ní vyšlo jako nejsnáze proveditelná možnost. O sobě mluvila jako o „otloukánkovi“, kterého lidé celý život ničili. Podle spisu nejprve uvažovala o sebevraždě, později vinu přesunula na okolí a rozhodla se k odplatě.

Varovné signály existovaly. Léčila se v Opařanech, docházela k psychologovi Jaromíru Boukalovi a jeden z mála jejích přátel, Miroslav David, jí podle dostupných informací hledal pomoc v Bohnicích. Davidovi si opakovaně stěžovala, že jí lidé ubližují, a mluvila s ním o sebevraždě. Boukal ale uvedl, že mu o úmyslu mstít se nikdy neřekla. Konkrétní plán vyšel najevo teprve v dopisech odeslaných v den útoku. V té chvíli už na zásah nezbýval čas.

Od vraždy k obecnému ohrožení: rozsudek smrti, na kterém změna kvalifikace nic nezměnila

Městský soud v Praze vynesl rozsudek 6. dubna 1974. Uznal Hepnarovou vinnou z vraždy dokonané i nedokonané a uložil jí trest smrti. Do úvahy vzal promyšlenou přípravu, deklarovanou pomstu společnosti, osm mrtvých a dvanáct zraněných, technicky bezvadný vůz a negativní toxikologii. Znalci dospěli k závěru, že netrpěla duševní chorobou, nýbrž povahovými odchylkami s rysy agrese a hysterie, bez bludů. Nebezpečnost svého jednání podle nich chápala. Polehčující okolnosti soud nenašel a návrat do společnosti označil za nereálný.

Federální Nejvyšší soud poté čin překvalifikoval z vraždy na trestný čin obecného ohrožení. Na trestu se tím nic nezměnilo. Žádost o milost byla zamítnuta. Odborné komentáře dnes častěji pracují s pojmem porucha osobnosti a připouštějí, že by současné posouzení mohlo vyznít jinak. Dobová justice však měla v rukou ohlášený záměr, rozmyšlenou přípravu i opakované přiznání.

Rozsudek vykonali 12. března 1975 v pankrácké věznici. Datum potvrzuje policejní přehled Vykonané tresty smrti. Hepnarová se tak stala poslední ženou popravenou v Československu.

Hrabalovy Ponorné říčky a chybějící deska: co po případu zůstalo v paměti

Kolem posledních chvil odsouzené se brzy začaly kupit legendy: zvracení, pokálení, pokousaný dozorce, dramatická „zpověď kata“. Podle iDNES pochází velká část těchto výjevů z Hrabalových Ponorných říček, kde vystupuje smyšlená postava pankráckého kata. Oficiální dokumenty tyto podrobnosti nepotvrzují. Literární obraz přesto v obecném povědomí často převážil nad archivním záznamem.

Případ se opakovaně vrací i do kultury. Film Já, Olga Hepnarová zahájil 11. února 2016 sekci Panorama na Berlinale a příběh se dostal do mezinárodní debaty. Ještě téhož roku Evropu zasáhly útoky vozidly v Nice a Berlíně. Analytici z Centra pro boj s terorismem (Combating Terrorism Center) při West Pointu je řadí do vlny teroristické taktiky, na kterou v roce 2017 navázaly útoky v Londýně, Stockholmu a Barceloně. Pražský čin ji předběhl o víc než čtyři desetiletí. Postrádal přitom politický či náboženský rámec: pachatelka ho sama vykládala jako osobní mstu. Zastávky, náměstí a jiná místa s hustým pohybem lidí dnes Policie ČR řadí mezi měkké cíle, pro jejichž ochranu ministerstvo vnitra vydává metodiky.

Méně pozornosti se dostalo zasaženým. Kriminalista Jan Štoček vzpomínal na jednu z přeživších, která přišla o ledvinu a utrpěla zlomeniny nohou i zranění lebky. V roce 2004 ji zabil vlastní syn. Advokát Jan Kyselý, další z těch, kdo útok přežili, se se státem soudil o odškodnění. Nedostal nic.

Zastávka se mezitím posunula o desítky metrů níž ke Strossmayerovu náměstí. Kde kdysi stál obchod s dětským oblečením a mlékárna, jsou dnes bistro a pizzerie. Novinky v roce 2023 zjistily, že ani k padesátému výročí nepřipomíná oběti na místě žádná pamětní deska. Jméno pachatelky zná skoro každý, jména osmi zemřelých by vyjmenoval málokdo.