Kanibalismus není v Česku ani v USA trestný čin. Trestné je jen to, jak bylo maso získáno. Tři případy to využily

Český trestní zákoník slovo kanibalismus vůbec nezná. Soudy proto trestají cestu k lidskému masu: vraždu, odběr tkání nebo hanobení ostatků.

Zdroj fotografie: Picryl

Kdo prolistuje trestní zákoník, samostatný delikt pojmenovaný jako lidojedství v něm nenajde. Zákonodárce nikdy nevytvořil paragraf, který by trestal samotné pozření lidské tkáně. Podobnou mezeru vykazují Spojené státy i Německo. V Německu ji naplno odhalil proces s mužem, který zabil a snědl dobrovolníka nalezeného přes internet. Jeho obhajoba stavěla na tom, že požírání člověka samo o sobě zločinem není. Soudci, žalobci i advokáti se ve všech velkých případech museli ptát, co přesně trestají. Odpověď zní znepokojivě: rozhodující je, jak se pachatel k tělu dostal. Co s ním udělal pak, má pro právní kvalifikaci menší váhu.

Kanibalismus v českém právu: čtyři paragrafy místo jednoho slova

Česká legislativa míří na chráněné zájmy, tedy na život, zdraví, tělesnou integritu a pietu k zesnulým. Jakmile se objeví podezření, že někdo konzumoval lidskou tkáň, vyšetřovatelé začnou zkoumat jeho předchozí kroky. Nabízí se čtveřice ustanovení:

• § 140, vražda, pokud pachatel oběť úmyslně usmrtil,
• § 164, neoprávněné odebrání tkání a orgánů, pokud tkáň získal z živého člověka v rozporu se zákonem,
• § 165, nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány, kam spadá i protiprávní odběr z těla zemřelého,
• § 359, hanobení lidských ostatků, tedy otevření hrobu, svévolné odejmutí pozůstatků nebo zacházení s nimi v rozporu se zákonem.

Samotné polknutí sousta tak v zákoně nefiguruje. Postih dopadá na vše, co mu předcházelo. Kdo se o přípravě vraždy nebo nelegálního odběru tkání věrohodně dozví, musí navíc počítat s povinností takový čin překazit podle § 367.

Domácí historie nabízí jen chabé opory. Třebíčský Kohnův mlýn se v roce 1925 stal dějištěm soudního případu provázeného vraždami a pověstmi o lidojedství. Podle Českého rozhlasu Brno však prodej lidského masa zůstal neprokázaný. Současný rozsudek z Táborska zmiňuje údajný kanibalismus obžalovaného jen jako okolnost, kterou soud prověřoval. Vyžádal si dokonce zprávy ze škol k tvrzení o části lidského mozku z pitvy. Odsouzení za lidojedství z toho spisu nevzešlo. Ani by nemohlo, protože takový trestný čin v zákoně chybí.

Zákon o kanibalismu v USA: federální mezera a osamělé Idaho

Za oceánem vypadá situace podobně. Heslo právnické fakulty Cornell Law School konstatuje, že americké zákony kanibalismus jako takový výslovně nezakazují. Žalobci proto sahají po obvinění z vraždy, ze zneuctění či zneužití mrtvoly nebo po místních předpisech o lidských pozůstatcích.

Jedinou výraznou výjimku představuje Idaho. Tamní zákonodárci přijali samostatné ustanovení, které trestá úmyslné pozření lidského masa nebo krve. Hrozí za ně až 14 let vězení. Zákon zároveň počítá s výjimkou pro extrémní okolnosti ohrožující život. Rozbor v časopise Idaho Law Review ukazuje, jak raritní tento model zůstává.

Podle nás je to výmluvné. Jediný stát, který tabu pojmenoval přímo, musel do textu okamžitě zabudovat únikovou cestu pro trosečníky a hladovějící. Zbytek země se bez zvláštního paragrafu obejde, protože prakticky každý reálný scénář pokryjí delikty proti životu a ostatkům.

Meiwes, Sagawa, Packer: tři soudní síně a žádný verdikt za lidojedství

Armin Meiwes se stal učebnicovým příkladem toho, jak právní systém tápe. V březnu 2001 usmrtil v hesenském Rotenburgu Bernda Brandese, s nímž se seznámil přes internet a který s celým aktem souhlasil. Tělo rozčtvrtil, zmrazil a podle deníku Taz postupně snědl zhruba 20 kg masa. Stanice WDR připomíná, že kanibalismus nebyl v Německu automaticky trestný. Soud tedy musel rozhodnout, zda jde o usmrcení na žádost, zabití, nebo vraždu. První rozsudek z 30. ledna 2004 zněl na osm a půl roku za zabití. Obhajoba tak dosáhla mírnějšího hodnocení, než jaké by odpovídalo vraždě. Po odvolání soud v roce 2006 vyměřil doživotí za vraždu a rušení klidu mrtvých. Posuzoval přitom i sexuální motivaci a plnou příčetnost pachatele.

Issei Sagawa se vyhnul procesu docela. Japonský student v Paříži v roce 1981 zastřelil pětadvacetiletou Nizozemku Renée Hartevelt, tělo rozřezal a části snědl nebo uschoval. Deník Le Monde 1. dubna 1983 informoval, že vyšetřující soudce vydal 30. března usnesení o zastavení stíhání. Opřel se o znalecký posudek, podle něhož Sagawa v době činu trpěl duševní poruchou vylučující příčetnost. K hlavnímu líčení nikdy nedošlo.

Alfred Packer odvádí příběh do Colorada 19. století. Vydal se s pěti společníky do Skalistých hor a vrátil se sám. Všichni jeho společníci zemřeli a na Packerovi ulpělo podezření, že se živil jejich těly. V roce 1883 dostal trest smrti. O dva roky později byl rozsudek zrušen kvůli právní vadě tehdejších coloradských předpisů. V roce 1886 následovalo 40 let za pět případů neúmyslného zabití. Na podmínku ho propustili v roce 1901. Instituce History Colorado dodnes uvádí, že skutečný průběh událostí v horách nebyl nikdy definitivně zjištěn.

Všechny tři případy spojuje jedno. Soudy trestaly usmrcení a znesvěcení těla, případně stíhání skončilo kvůli posudku o duševním stavu. Samotné jídlo se do výroku nedostalo ani jednou.

Krajní nouze v Andách a v záchranném člunu: kde končí soucit a začíná vražda

Odpudivost činu a jeho právní kvalifikace se nejostřeji rozcházejí tam, kde jde o holé přežití. Uruguayský let 571 se 45 lidmi na palubě se 13. října 1972 zřítil do And. Trosky skončily ve výšce kolem 4 000 metrů a teploty klesaly k minus 30 °C. Muzeum Museo Andes 1972 popisuje, že po vyčerpání zásob se přeživší rozhodli jíst těla těch, kteří zemřeli. Nikoho kvůli tomu nezabíjeli. Po 72 dnech se dočkalo záchrany 16 lidí. Jejich volba dodnes vyvolává morální otřes, zločin v ní ale nikdo nespatřoval.

Zcela odlišně dopadl anglický případ R v. Dudley & Stephens z roku 1884. Trosečníci v záchranném člunu zabili mladého plavčíka, aby se mohli živit jeho tělem. Soud vyslovil pravidlo, které platí v anglosaském světě dodnes: nutnost neospravedlňuje zabití nevinného člověka, pokud nejde o sebeobranu. Oba muži dostali trest smrti, nakonec jim ho zmírnili na šest měsíců vězení.

Rozdíl mezi oběma tragédiemi se dá vyjádřit jediným slovem: usmrcení. Kde chybí, zkoumá právo nanejvýš nakládání s ostatky. Kde je přítomno, mění se hladovějící trosečník ve vraha. Meiwesův případ pak leží na opačném pólu než Andy. Hlad ani tíseň v něm nehrály roli, šlo o promyšlenou a sexuálně motivovanou predaci.

Placenta, hlášení policii a hranice tabu

Hranice zákona se vynořuje i v nečekaně všedních situacích. Zákon o zdravotních službách řadí placentu mezi anatomicko-patologický odpad určený ke spálení, pokud se nevyužije zákonným způsobem. Ústavní soud v nálezu III. ÚS 2480/20 dovodil, že nemocnice nesmí rodičce vydání placenty paušálně odepřít. Výjimkou jsou závažné důvody ochrany veřejného zdraví nebo konkrétní riziko, jako byla v posuzovaném případě infekce. Konzumace vlastní tkáně tak trestní zákoník vůbec nezajímá. Pravidla nemocnic a zdravotnické předpisy však ano.

Pokud by se někdo s podezřením na lidojedství setkal, platí jednoduchý postup. Při bezprostředním ohrožení volá 158 nebo 112. Trestní oznámení může podat kdokoli, ústně i písemně, na kterékoli služebně policie nebo na státním zastupitelství. S možnými ostatky je lepší nehýbat a detaily nefotit pro sdílení. Vhodné je zaznamenat místo, čas a zúčastněné osoby a vše předat vyšetřovatelům.

Tady se ukazuje největší paradox celého tématu. Právo nechává samotné tabu stranou a soustředí se na násilí, zneužití těla a pošlapání lidské důstojnosti, které k němu vedou. Kdo by chtěl lidské maso získat a vyhnout se trestu, narazí dřív na paragraf o vraždě, odebírání tkání nebo hanobení ostatků než na prázdné místo v zákoně.