Dívka přežila únos sériovým vrahem díky kriminálkám z televize. Naučily ji sledovat směr jízdy, počítat kroky a nechat si mezeru pod páskou

Sedmnáctiletou Lisu McVey unesl v roce 1984 sériový vrah. Přečkala 26 hodin zajetí a z paměti vyšetřovatelům sestavila mapu, která ho poslala za mříže.

Zdroj fotografie: Pixabay

Byla noc na 3. listopadu 1984 a Lisa šlapala na kole domů ze směny v cukrárně Krispy Kreme v Tampě. Z tmy vyrazil muž se zbraní, strhl ji ze sedla a vlekl do auta. Svázal ji a zakryl jí oči. Únoscem byl Bobby Joe Long, muž, který během jediného roku v oblasti Tampa Bay připravil o život deset žen. Dívka v té chvíli netušila, koho má vedle sebe. Uvědomila si ale jednu věc, kterou znala z obrazovky: všechno, co uvidí, uslyší, ucítí nebo nahmatá, musí uložit do hlavy, aby to jednou mohla předat policii. Z televizních hrdinů si tak odnesla jediné pravidlo. Proměnila ho však v soubor údajů tak přesných, že podle nich detektivové Longa dopadli za necelé dva týdny.

Magnum, MacGyver a páska přes oči: televizní škola přežití

Lisa později v podcastovém rozhovoru jmenovala konkrétní pořady, které se jí v autě vybavily: Magnum P.I., Airwolf, Havaj 5-0 a MacGyver. Pestrá směs detektivek a akčních seriálů osmdesátých let, v nichž hrdinové přežívají díky postřehu a duchapřítomnosti. Právě tenhle princip si dívka vzala za svůj.

První trik přišel už při zavazování očí. Když jí Long přetahoval přes obličej pásku, zatnula čelist a napjala svaly ve tváři. Jakmile povolila, vznikla drobná škvíra. Skrz ni zahlédla zelené číslice digitálních hodin, bílé čalounění, červený koberec na podlaze a hlavně nápis na palubní desce. Stálo tam „Magnum“.

Druhým nástrojem byla orientace v prostoru. Lisa vnímala, kdy vůz zrychluje, kdy zatáčí a kdy se změní proudění vzduchu. Podle rychlosti a větru poznala, že z oblasti ulic Rome a Sligh najeli na dálnici. Kudy ji vrah vezl, si skládala v duchu jako skládačku, dílek po dílku. Později trasu s policisty projížděla znovu, tentokrát se zavřenýma očima, aby vybavené pocity spárovala se skutečnými místy.

Schody, koberec a revolver: paměť jako vyšetřovací spis

U Longova bytu pokračovala v práci, kterou si sama přidělila. Při stoupání počítala schody. Chtěla vědět, kolik jich v případě útěku musí seběhnout. Zároveň tím zachytila dispozici budovy, kterou by jinak nikdy nespatřila. Pod páskou registrovala dveře, kliku, zelený koberec posetý skvrnami, zábradlí, únoscovu levou ruku, revolver, odstín jeho vlasů i boty.

Nezůstala jen u pozorování. Úmyslně po bytě zanechávala otisky prstů a biologické stopy, aby později existoval důkaz, že tam byla. Sedmnáctiletá dívka tak během brutálního zajetí, sexuálního násilí a neustálého strachu o život fungovala jako vlastní kriminalistický technik.

Podle nás tkví klíč celé historie právě tady. Televizní hrdinové vymýšlejí únik s pomocí kapesního nože a lepicí pásky. Lisa místo toho shromažďovala drobnosti, které by obstály u soudu. Policie díky nim věděla, že hledá vůz značky Dodge Magnum s bílým interiérem a červeným kobercem, a dokázala pátrání soustředit na sever Tampy. Detektivům pomohla i zmínka o bankomatu, u něhož Long cestou zastavil.

Detailní záznam okolností popsali v prosinci 1987 agenti Gary Terry a Michael P. Malone v periodiku FBI Law Enforcement Bulletin. Rozhodující kus skládačky přinesla 13. listopadu laboratoř: červená vlákna z Lisina oblečení se shodovala s vlákny nalezenými na tělech zavražděných žen. Únos přeživší dívky se tím propojil se sérií vražd a vznikla rozšířená vyšetřovací skupina.

Napětí posledních dnů dokládá rozsudek floridského nejvyššího soudu ve věci Long v. State. Dne 15. listopadu policisté zastavili červený Dodge Magnum, řidiče identifikovali jako Roberta Longa, auto vyfotografovali a muže nechali odjet. Nazítří už měli v rukou zatykač i povolení k prohlídce. Long skončil v poutech 16. listopadu 1984.

Příběh o nemocném tátovi a počáteční nedůvěra

Proč Long svou oběť propustil? Lisa mu během zajetí vyprávěla smyšlenku o nemocném otci, o kterého se prý musí starat. Snažila se pachatele uklidnit, nevzdorovala otevřeně a postupně si získávala jeho důvěru. Podle agentury AP Long při propuštění poznamenal, že důvodem, proč ji nezabil, je právě její otec. Co se mu skutečně honilo hlavou, prameny nedokládají. Vyprávění o otci každopádně zapadlo do její strategie zlidštit se v očích vraha.

Po zhruba 26 hodinách ji vysadil. Domů se vrátila do prostředí, kde léta čelila sexuálnímu zneužívání. Ještě před únosem kvůli němu napsala dopis na rozloučenou. Rodina jejímu vyprávění nevěřila. Pochybnosti projevila i první vyšetřovatelka, které připadala „až moc klidná“ a ve výpovědi nacházela mezery. Obrat přinesl až detektiv Larry Pinkerton. Řekl jí, že jí věří, a začal se vyptávat i na to, co se děje u ní doma.

Long se v září 1985 v rámci dohody přiznal k osmi vraždám v okrese Hillsborough, k únosům, sexuálním útokům i k činu na Lise. Za vraždu Michelle Simmsové dostal trest smrti. Odvolání a opakovaná řízení vše natáhla na desítky let. Popraven byl smrtící injekcí 23. května 2019 ve floridské státní věznici. Lisa chtěla sedět v první řadě a pohlédnout mu do očí. Long víčka neotevřel. Ona po skončení popravy mluvila o úlevě. Na tričku, které tehdy podle sekundárních zdrojů nosila, stálo „Long … Overdue“, slovní hříčka se jménem vraha ve smyslu „dávno mělo být po všem“.

Z oběti zástupkyní šerifa v okrese Hillsborough

Spolupráce s policií Lisu nasměrovala jinam, než by kdokoli čekal. Při vyšetřování viděla fotografie Longových obětí a rozhodla se, že chce stát na straně těch, kdo pachatele stíhají. Absolvovala policejní akademii a nastoupila k úřadu šerifa okresu Hillsborough, tedy ke stejnému sboru, který kdysi řešil její případ. Pod jménem Lisa McVey Nolandová působila jako zástupkyně šerifa ve škole, později jako zkušená policistka v hodnosti master deputy. Ke čtyřicátému výročí únosu v roce 2024 mluvila o ambici stát se detektivkou pro sexuální delikty a zneužívané děti.

Svůj přístup popisuje jednoduše. Chce, aby dětem a obětem někdo naslouchal, protože ji samotnou dlouho nikdo neslyšel. Dospělým radí vnímat, co dítě říká, i co zamlčuje. Její osud se dočkal i televizního zpracování ve filmu Believe Me: The Abduction of Lisa McVey.

Podobných příběhů kriminalistika eviduje víc. Patnáctiletá Kara Robinsonová v roce 2002 během osmnáctihodinového zajetí sbírala údaje o únosci Richardu Evonitzovi, utekla a policie jej poté spojila s vraždami tří dívek ve Virginii. Carol DaRonchová v roce 1974 unikla Tedu Bundymu a později jej identifikovala.