Zaniklá ves u Plzně měla náměstí větší než Rokycany. Zmizela ve 14. století, ale rybníky po ní nesou jméno, které dnes zní jako urážka

Náves zaniklé vsi Kokot u Plzně měřila asi 450 × 70 metrů. V lese po ní zbyly stopy a dva rybníky se jménem, které dnes vyloudí úsměv.

Zdroj fotografie: Freepik

Kdo na lesní cestě mezi Bušovicemi a Dýšinou poprvé spatří ukazatel ke Kokotským rybníkům, obvykle se pousměje. Pod zelenou tabulí naučné stezky ale leží jedna z nejpozoruhodnějších zaniklých středověkých osad západních Čech. Ves Kokot stávala na náhorní planině v lese Kokotsko mezi vrchy Ostrý kámen a Hůrka, dnes na rozhraní katastrů Bušovic, Dýšiny a Litohlav. Na pomezí Plzeňska a Rokycanska tak zůstala osada, jejíž ústřední prostranství by svou rozlohou zahanbilo nejedno dnešní městské náměstí. Památkáři ji vedou ve Státním archeologickém seznamu ČR jako významnou archeologickou lokalitu. A jméno, které dnes leckoho zarazí, má překvapivě drůbeží původ.

Zaniklá ves Kokot: náves, která by pojala několik rokycanských náměstí

Podle popisu publikace Zaniklá ves a tvrz Kokot archeologa Jana Anderleho lemovaly protáhlou náves dvě řady usedlostí. Prostor mezi nimi dosahoval délky zhruba 450 metrů a šířky asi 70 metrů. Prostým vynásobením vychází plocha kolem 31 500 metrů čtverečních, tedy přes tři hektary.

Pro představu jsme sáhli po úředním dokumentu. Městský pasport ploch, který Rokycany přiložily ke smlouvě o úklidu ulic, vede u Masarykova náměstí celkovou udržovanou plochu 8 357,78 metru čtverečního. Podle uváděných rozměrů tak náves Kokotu vychází přibližně 3,8krát větší. Rokycanské náměstí by se do ní vešlo téměř čtyřikrát.

Taková rozloha nebyla samoúčelná. Český rozhlas uvádí, že ves čítala 32 usedlostí, a k obci patřila i tvrz. Na místě se dodnes rýsuje porušený oválný pahorek bývalého panského sídla, částečně zanesený příkop a řada prohlubní po středověkých stavbách. Laik je bez mapy a informační tabule nemusí rozluštit hned. Kdo však ví, kam hledět, rozezná v terénu obrys sídla, jež kdysi tepalo životem.

Zaniklých vsí je v kraji víc, třeba Rovný u Drahoňova Újezdu nebo osada v polesí Zábělá u Plzně, kde výzkumníci objevili poklad pražských grošů. Kokot mezi nimi vyniká právě mohutností své návsi.

Kokotské rybníky a kohout schovaný ve staré češtině

Dnešní uši slyší v názvu Kokot vulgarismus. Staročeský mluvčí by však nechápal, čemu se smějeme. Slovo „kokot“ ve staré češtině znamenalo prostě kohout. Pojmenování lesa, vrchu i zaniklé vsi se podle popularizačních zdrojů spojuje se skalními útvary na hřebeni, které připomínaly kohoutí hřebínky. V pramenech se objevuje také tvar „Kokotště“, kterým písaři označovali místo po zaniklé osadě.

Proč název nikdo nepřejmenoval? Doklad o snaze ho změnit jsme nedohledali. Podle nás k tomu nebyl důvod: jméno pevně přilnulo k lesu, vrchu, rybníkům i archeologické lokalitě a jeho nevinný původ je dobře zdokumentovaný. Přejmenováním by krajina přišla o kus vlastní paměti.

Kokot přitom v české krajině nestojí osamocen. Jazykovědci podobně vysvětlují další kuriózní místní jména:

• Pičín: základem má být staročeské osobní jméno Pieka či Píka.
• Šukačka u Železné Rudy: výklad odkazuje na srbské „šuka“ (koza), případně na starší význam slovesa „šukat“ jako hledat či pobíhat.
• Brambory u Čáslavi: podle onomastika Antonína Profouse jde o zkomoleninu názvu Brandenburg, tedy po přistěhovalcích z Braniborska.

Dnešní význam slova je tak pozdním nánosem, který překryl prostého hospodářského ptáka.

Oheň, válka a voda: jak Kokot zmizel z mapy

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1358, kdy osada stála v plné síle. Konec přišel s ohněm. Archeologové na lokalitě doložili požár, který sídlo strávil, a regionální prameny spojují zkázu s válečným běsněním, jež tehdy pustošilo Rokycansko. Pozdější písaři už Kokot zapisují jako pustý. Co se stalo s jeho obyvateli, dostupné prameny neprozrazují. Nejspíš se rozptýlili do okolních vesnic, jména ani cesty jednotlivých rodin však neznáme.

Do spáleniště pak vstoupilo rybníkářství. Rybniční soustava v dnešní podobě vznikla či se rozrostla před rokem 1505. Listina z téhož roku zmiňuje zatopení rybníka „v Kokotště až do půlivsi“. Voda tedy doslova pohltila polovinu někdejší návsi.

Roku 1563 získalo město Plzeň část polesí Kokotska s rybníky, když koupilo Horomyslice, a lesy mu patří dodnes. Proto naučnou stezku propaguje plzeňské turistické centrum, ačkoli trasa leží mimo městské hranice.

Z původních čtyř nádrží přetrvaly dvě. Roku 1738 byly obnoveny tři rybníky, do současnosti se zachovaly Horní a Dolní Kokotský:

Rybník	Rozloha
Horní Kokotský	2,9 ha, napouští se pod 2 ha
Dolní Kokotský	2,6 ha, napustitelný až na 3,9 ha (původně téměř 5 ha)

Les Kokotsko však ukrývá ještě starší vrstvu dějin. Na konci 19. století v něm badatelé napočítali asi 500 pravěkých mohyl. Část zničila těžba, část prozkoumali archeologové. Pohřebiště sahá od doby bronzové přes dobu halštatskou po laténskou, je tedy o mnoho staletí starší než středověký Kokot.

Naučná stezka Kokotské rybníky: devět kilometrů mezi čertem a žábami

Slavnostně ji otevřeli 10. července 2010 u Dolního Kokotského rybníka a zaplatily ji obce Bušovice a Dýšina spolu s Plzní. Podle Visit Plzeň měří okruh 9 kilometrů, vyžádá si čtyři až pět hodin chůze a provede jedenácti zastaveními. Značení je zelené.

Kde začít:

• u křížení stezky se silnicí u Horního Kokotského rybníka, kde lze zaparkovat,
• v Nové Huti u Dýšiny, kde se dá nechat auto u začátku trasy,
• autobusem do Bušovic nebo Dýšiny,
• vlakem do Chrástu, odkud zbývají asi dva kilometry.

Okruh prochází převážně lesem s proměnlivým terénem a stoupáními. Vyhovuje pěším, zdatným cyklistům na horských kolech a starším dětem. S kočárkem nebo vozíkem sem nejezděte. Občerstvení na trase chybí, svačinu a pití je proto nutné nést s sebou.

Vodu nabídnou studánky. Nejznámější nese jméno U Čůráčku, protože pramínek vytéká ze svahu jen slabým proudem. Místní si chodí i ke Kokotské studánce, u Dolního rybníka čekají lavičky a odpočívadla.

Odbočka vede k Ostrému, lidově Čertovu kameni. Pověst praví, že sedlákovi překážel na poli obří balvan. Za bouře na Zelený čtvrtek přivolal čerta, který měl kámen odnést ke Kokotským rybníkům dřív, než kněz doslouží mši. Nad Klabavkou mu ale balvan vyklouzl a zůstal ležet tam, kde ho najdete dnes. Za výhled stojí i Starostova vyhlídka.

Nejvděčnější doba? Visit Plzeň doporučuje horké letní dny nebo jaro, „když kvákají žáby“. Podle nás vychází nejlépe právě jarní termín: les se zelená, u Dolního rybníka zní žabí sbor a cesty ještě nespaluje letní výheň.