Spořitelna půjčila kasičku, ale klíč si nechala. Mechanismus nucených úspor z Ameriky změnil způsob, jakým Češi šetřili celé století

Mince do kovové střádanky padaly doma, ven se dostaly jen přes přepážku. Klíč totiž zůstával ve spořitelně a obyčejná kasička se tak měnila v malý domácí trezor.

Foto: PxHere

Roku 1906 přišla Místecká spořitelna s novinkou, která na první pohled působila nenápadně. Začala domácnostem svěřovat plechové pokladničky, aby podpořila spořivost a malý střadatel mohl odložit i „sebemenší částky“, jak zaznamenává sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku. Pravidla byla prostá a neúprosná zároveň. Rodina si skříňku odnesla proti záloze, doma do ní vhazovala mince i bankovky, ale otevřít ji nemohla. Klíček totiž ležel v šuplíku spořitelny. Když se pokladnička naplnila, putovala zpátky na pobočku, kde úředník obsah spočítal a připsal ho do vkladní knížky. Peníze cestovaly dovnitř hladce, zpátky jen oklikou přes přepážku. Právě tahle nerovnováha z kusu plechu udělala jednu z nejchytřejších finančních pomůcek své doby. Dnes po ní pátrají sběratelé.

Střádanka se dvěma vhozy jako domácí pobočka spořitelny

Jak takový předmět vypadal, ukazuje exemplář uložený v Muzeu Velké Meziříčí. Prvorepubliková střádanka tamní Městské spořitelny má dva otvory, jeden pro mince, druhý pro papírové bankovky. Na jiných dochovaných kusech se u štěrbin objevují rovnou nápisy KOV a PAPÍR, aby bylo jasné, kam patří která platidla. Podle sbírkového popisu na webu Muzea Velké Meziříčí zůstával klíček ve vlastnictví spořitelny a peníze se vybíraly přímo na pobočce.

Záloha podle iDNES.cz, který o střádankách psal ve spolupráci s Českou spořitelnou, činila zhruba tři koruny, v dnešních penězích 100 až 150 Kč. Pro chudší domácnost šlo o citelný obnos, ovšem nijak drtivý. Podle nás byla výše nastavená rozumně: dost vysoko na to, aby si lidé skříňky vážili a nepoškozovali ji, a přitom dost nízko na to, aby neodradila drobné střadatele, pro které byla služba vymyšlena. Kdo pokladničku vrátil v pořádku, dostal zálohu zpět. Některé ústavy šly dál. Spořitelny v Orlové a Karviné v dobových inzerátech po vzniku Československa slibovaly, že domácí pokladničky vydávají či půjčují zdarma.

Rozdíl proti keramickému prasátku byl zásadní. Prasátko končilo pod kladívkem a jeho obsah obvykle zmizel v obchodě ještě týž den. Spořitelní střádanka propojovala kuchyňskou poličku s institucí, úroky a úředním zápisem.

Klíč za přepážkou hlídal úspory spolehlivěji než pevná vůle

Celé kouzlo spočívalo v tom, čemu dnešní behaviorální ekonomové říkají závazkové zařízení. Člověk si sám, dobrovolně, postaví do cesty překážku, protože tuší, že ve slabé chvíli by peníze rozfofroval. Vnější donucení tu chybělo, žádný úřad nikoho nenutil. Střadatel si zamčenou skříňku přinesl domů z vlastní iniciativy, a tím se předem odřízl od pokušení.

Představme si dělnickou rodinu ve dvacátých letech. Drobné, které by jinak skončily v trafice nebo v hospodě, zmizely štěrbinou v plechu. Když přišla chuť na zbytečnost, bylo třeba se obléknout, dojít na pobočku a před úředníkem vysvětlit, proč chce pokladničku otevřít předčasně. Tahle drobná společenská a fyzická bariéra fungovala jako brzda. A kdo by se pokusil skříňku vypáčit, riskoval ztrátu zálohy.

Spořitelna z celého uspořádání těžila neméně. Britská Birmingham Municipal Bank, která podobné „domácí sejfy“ zaváděla, si pochvalovala, že tak má „banku v každé domácnosti“, trvalou připomínku ke spoření a k tomu reklamu přímo na kredenci. Archiv skupiny NatWest dodává, že díky domácím trezůrkům se banky dostaly k obrovskému množství malých vkladatelů, na které by jinak nedosáhly. Klíč u pobočky tedy znamenal jistotu, že hotovost opravdu doputuje na vkladní knížku a klient se bude na přepážku pravidelně vracet.

Nejcennější na celém systému byl podle nás rituál. Odkládání drobných dostalo punc úřední autority. Peníze přestaly ležet v zásuvce a začaly mířit do oficiálního vkladu s razítkem.

Z Ameriky přes Místek až k výherním vkladním knížkám

Česká popularizační literatura uvádí, že střádanka k nám dorazila z Ameriky. Ve Spojených státech se o takzvaných domácích trezorech (home safes) psalo jako o bankovním nástroji pro získávání nových vkladatelů a obdobné systémy se rozšířily i do Británie, kde je využívaly poštovní a spořitelní ústavy. Do českých zemí pronikl princip postupně, z města do města. Místek 1906, meziválečná Orlová a Karviná, Velké Meziříčí, pražské Královské Vinohrady. Šlo o praxi rozprostřenou po síti spořitelen a záložen, jednotné celostátní datum zavedení neexistovalo.

Samotné plechové skříňky časem z oběhu vymizely. Server iDNES.cz uvádí, že spořitelny od nich ustupovaly kvůli pracnosti a také proto, že lidé v nich drželi vyšší obnosy, než se čekalo. Myšlenka ale přežila a stala se páteří české spořicí kultury. Česká spořitelna odvozuje své počátky od roku 1825 a prvních vkladních knížek; střádanka byla jedním z pozdějších nástrojů téže mise, totiž naučit široké vrstvy svěřovat drobné částky bance.

Socialismus na tuto tradici navázal po svém. Státní spořitelna zaplavila veřejný prostor plakáty s hesly „Pracujme a spořme pro ještě bohatší a aktivnější život“ či „Blahobyt z práce, spokojenost z úspor“. Přibyly výherní vkladní knížky, od roku 1972 sporožiro a hlavně dětské spoření. Do škol a dětských pokojíčků se dostaly plechové, plastové i keramické kasičky, které už sice nebyly zapůjčované, ale nesly stejné poselství.

Kontinuita sahá až do současnosti. Česká spořitelna v roce 2017 evidovala přes 65 tisíc dětských vkladních knížek s objemem přesahujícím 2,8 miliardy korun. Nové kusy přestala poskytovat teprve 22. března 2024. Logika, kterou kdysi zosobňoval plechový trezůrek, tak v českých domácnostech vydržela přes sto let.

Tresoria s klíčem: kolik dnes sběratelé za starou střádanku zaplatí

Z milionů drobných, které střádankami prošly, se dochovalo jen málo samotných skříněk. Plech rezavěl, klíčky se ztrácely, netrpěliví majitelé pokladničky páčili a po zániku systému je lidé jednoduše vyhazovali. O to větší cenu mají kompletní kusy.

Nejsilnější stopou je značka Tresoria Praha. Firma podle muzejního popisu vyráběla vedle střádanek také ohnivzdorné skříně, trezory do zdi i bankovní trezory a na pokladničkách se objevuje patent číslo 21319. Na jednom z kusů nabízených na Aukru se navíc dochoval dobový nápis „Učte se šetřiti v mládí, abyste v stáří neměli hladu“.

Orientační cenový obraz podle aktuálních i starších nabídek:

Kus	Stav a výbava	Cena
Tresoria, Spořitelna Královské Vinohrady (Aukro, 2022)	velmi pěkný stav, s klíčem	1 499 Kč
Plechová střádanka záložny Kročehlavy (Sbazar, 2026)	bez klíčku, požadovaná cena	990 Kč
Prvorepubliková Tresoria KOV/PAPÍR (Aukro, srpen 2026)	známky stáří, bez klíče	590 Kč

Popularizační přehled serveru Atlas.cz uvádí u kovových pokladniček se zámkem a klíči zhruba 900 až 1 000 Kč, u zachovalých či neobvyklých kusů i přes 1 500 Kč. Jde o orientační hodnoty, cenu vždy určuje konkrétní kus.

Podle čeho poznat, že máte na půdě něco cenného:

• kovové tělo a znatelná váha,
• dva vhozy pro mince a bankovky, případně nápisy KOV/PAPÍR,
• štítek nebo ražba spořitelny, záložny či výrobce, ideálně Tresoria Praha a patentové číslo,
• funkční zámek a hlavně původní klíč,
• číslování kusu,
• minimum rzi, promáčklin a pozdějších zásahů.

Aukro se hodí k ověření skutečné poptávky, Sbazar a Bazoš spíš k prodeji za pevnou částku místním sběratelům. U hodnotnějšího kusu se vyplatí nafotit zámek, dno, nápisy, štěrbiny i klíč.