Keporkak u Austrálie se nepokusil vynést mrtvé mládě na hladinu. Chová se stejně jako sloni a lidoopi

Samice keporkaka u australského pobřeží hodiny hlídala své mrtvě narozené mládě. Vědci v tom vidí první podrobně zdokumentovaný případ truchlení u tohoto druhu.

Zdroj fotografie: PxHere

Ráno 17. července 2025 kroužily dvě dospělé velryby zhruba kilometr od pláže Palm Beach Reef u Gold Coast v Queenslandu. Kolem půl deváté se na hladině objevila amniotická blána, stopa čerstvého porodu. O patnáct minut později už novorozený keporkak ležel bez pohybu na mělkém dně. Nedýchal. Předpokládaná matka k němu opakovaně připlouvala, dotýkala se ho čelem i prsní ploutví a setrvávala vedle něj v pozici „oko na oko“. Žádný pokus vystrčit mládě k hladině, žádné podpírání hřbetem. Jen tichá, vytrvalá přítomnost. Minimálně sedmdesát pět minut, možná podstatně déle: když pozorovatelé v deset hodin odjížděli, samice stále zůstávala na místě. Tým mořského biologa Olafa Meyneckeho z Griffithovy univerzity a Sea World Foundation celou sekvenci zaznamenal na podvodní video a v září 2026 ji popsal ve studii v časopise Discover Animals jako první detailně doloženou epizodu takzvaného post-mortem attentive behaviour u keporkaka.

Proč je klíčové, že samice mládě nevynášela k hladině

Při běžném porodu keporkaka matka novorozence aktivně podpírá rypcem nebo hřbetem a tlačí ho vzhůru, aby se nadechl. Jde o instinktivní záchranný manévr, který vědci pozorují u zdravých mláďat opakovaně. Tady se nic takového nestalo. Samice místo toho přecházela do úplně jiného režimu: opakovaně se vracela k nehybnému tělu, přikládala k němu hlavu, přitiskla prsní ploutev a zůstávala v těsném kontaktu po minutových úsecích. Meynecke a jeho kolega Andrew Mulville to interpretují jako silnou indicii, že samice rozpoznala smrt mláděte krátce po porodu. Zdůrazňují přitom, že jde o pracovní výklad opřený o soubor pozorovaných znaků (změnu chování oproti normálnímu porodu, opakovaný hmatový kontakt a energeticky nákladné setrvávání u těla), nikoliv o definitivní průkaz vědomí smrti.

Sloni, šimpanzi, kosatky: kde všude savci reagují na smrt potomka

Keporkačí samice u Gold Coast vstoupila do společnosti druhů, u nichž věda už dříve zaznamenala pozoruhodné reakce na mrtvé jedince. Srovnání nabízí tři výrazné paralely:

• Sloni se k uhynulým členům stáda opakovaně vracejí, dotýkají se jich chobotem, očichávají kosti, někdy se pokoušejí tělo zvednout či odtáhnout. Přehledová práce Goldenbergové a Wittemyera popsala i vokalizace a opakované návštěvy po dnech.
• Šimpanzi nad mrtvým členem skupiny drží tiché vigilie, detailně prohlížejí tělo, provádějí vzájemnou péči o srst a brání ho před ostatními. Studie Van Leeuwena a kolegů z roku 2016 zachytila reakce šimpanzů na smrt devítiletého jedince včetně střídání klidu a vzrušených projevů.
• Ozubení kytovci, zejména delfíni, kulohlavci a kosatky, vykazují podobné chování nejčastěji ze všech mořských savců. Systematický přehled Bearziho a kolegů pracoval se 106 případy u vodních savců, z toho 81 u kytovců. Nejznámějším příkladem zůstává kosatka J35, která v létě 2018 nesla mrtvé mládě sedmnáct dní přes 1 500 km.

Společný jmenovatel těchto reakcí tvoří tři prvky: prodloužená blízkost k mrtvému tělu, opakovaný fyzický kontakt a odklon od běžného denního chování ve prospěch „péče“ o uhynulého jedince. U keporkaka se liší prostředí (mládě leželo na dně a samice ho nenesla), ale vzorec přibližování, dotýkání a setrvávání odpovídá.

Proč je zachycení porodu keporkaka ve volné přírodě tak vzácné

Aby šlo posoudit, nakolik je pozorované chování výjimečné, pomáhá zasadit ho do statistického rámce. Přehledová studie Ransomeové a kolegů z roku 2022 identifikovala celosvětově pouhých devět dobře zdokumentovaných porodních událostí keporkaka ve volné přírodě. Devět, za celou dosavadní historii systematického výzkumu. Mrtvá mláďata kosticovců navíc kvůli nízkému podílu tuku rychle klesají ke dnu, takže okno pro pozorování je extrémně krátké. A i kdyby se někdo ocitl ve správný čas na správném místě, potřebuje dostatečně klidné podmínky a kameru pod vodou. Souběh všech těchto okolností dělá z palmbeachského záznamu unikát.

Zajímavý je i regionální rozměr. Gold Coast Bay leží mimo tradičně vymezené porodní oblasti keporkaků, přesto dřívější výzkumy Griffithovy univerzity ukázaly, že páry matka a mládě tam tvoří zhruba třetinu všech pozorovaných jedinců. Teplé mělké vody fungují jako odpočinkové a zřejmě i porodní stanoviště, jenže zároveň obsahují rybářské sítě, rychlá plavidla a intenzivní rekreační provoz.

Co pozorování znamená pro ochranu keporkaků i debatu o emocích zvířat

Meyneckeho tým ve studii zmiňuje neuroanatomický kontext: u keporkaků byly popsány takzvané vřetenové neurony, buňky, které se u primátů a slonů dávají do souvislosti s komplexním sociálním uvědomováním. Z jejich přítomnosti ovšem plyne možnost bohatšího emočního repertoáru, nikoliv přímý důkaz konkrétní emoce. Autoři proto volí opatrný jazyk, hovoří o „grief-like response“ a „post-mortem attentive behaviour“, zatímco nezávislá odbornice Vanessa Pirotty v rozhovoru pro ABC News upozornila na riziko antropomorfizace.

Praktické důsledky se rýsují ve třech rovinách. Zaprvé, pozorování posiluje tlak na systematické sledování neonatálních úhynů i mimo klasické porodní lokality: jen v červenci 2025 zaznamenali vědci mezi K’gari a Ballinou sedm mrtvých novorozených keporkaků a jedno další uhynulé mladé zvíře neurčeného věku. Zadruhé, podporuje silnější ochranu míst, kde se soustřeďují matky s mláďaty, včetně Gold Coast Bay. Zatřetí, do debaty o welfare mořských savců přidává úvahu, že lidské zásahy mohou mít vedle bezprostředních fyzických následků i delší sociální a stresové dopady.