Hydrofon měl odposlouchávat sovětské ponorky. Inženýr na něm zachytil zpěv velryb a spustil hnutí, které zachránilo celý druh

Americká poslechová stanice u Bermud pátrala po sovětských ponorkách. Místo nich zachytila zpěv keporkaků, který později obletěl svět a pomohl zastavit velrybářské harpuny.

Foto: PxHere

Bermudy, ostrov St. David’s, padesátá léta. Inženýr Frank Watlington pracuje pro americké námořnictvo a spouští podvodní mikrofon zhruba 460 metrů pod hladinu. Stanice, na které slouží, patří k přísně střeženým místům, odkud Spojené státy sledují pohyb sovětských ponorek. Ve sluchátkách se však neozve motor ani lodní šroub. Ozve se táhlé kvílení, hluboké vrčení a stoupavé tóny, které nedávají smysl. Místní rybáři mu vysvětlí, že poslouchá velryby. Watlington si pásky ponechá a roky je pouští známým. O více než deset let později je předá biologovi Rogeru Paynovi, který z nich vytvoří album Songs of the Humpback Whale. Deska z roku 1970 se prodala ve více než 100 000 kopiích a dala hlas hnutí „Zachraňte velryby“ (Save the Whales). Západojihoatlantičtí keporkaci, kterých v polovině 50. let zbývalo asi 450, se dnes blíží počtům z doby před příchodem velrybářů.

Hydrofon: vojenské ucho, které slyšelo přes půl oceánu

Hydrofon funguje jako podvodní obdoba mikrofonu. Zvuk se ve vodě šíří v podobě tlakových změn, přístroj je převádí na drobné elektrické napětí a to se dále zesiluje a nahrává. Jakmile se víc hydrofonů propojí do jednoho pole, citlivost prudce roste a dá se určit i směr, odkud zvuk přichází. Podrobnosti popisuje americký úřad NOAA.

Voda přitom nese zvuk mnohem lépe než vzduch. Této vlastnosti využilo americké námořnictvo, když od poloviny 50. let rozmisťovalo po oceánském dně systém SOSUS. Kabely napojená hydrofonní pole vedla k pobřežním stanicím a sloužila k utajenému protiponorkovému sledování během studené války. Podle oceánografického institutu ve Woods Hole ale tytéž přístroje zaznamenávaly mnohem víc než jen ponorky: seismické otřesy, podmořské sesuvy i hlasy velryb.

Tady se skrývá onen nečekaný civilizační obrat. Zařízení postavené k odhalení nepřítele poprvé umožnilo lidem masově zaslechnout tvora, kterého průmyslový lov tlačil k zániku. Technologie byla citlivá na vzdálené podmořské zdroje a keporkaci vydávají silné, pravidelně strukturované zvuky. Setkání obou světů tak bylo jen otázkou času.

Bermudské pásky a biolog, který v nich rozpoznal píseň

Watlington nahrával keporkaky u St. David’s opakovaně, každé jaro mezi lety 1953 a 1964. Nebyl biolog a ke zvukům přistupoval spíš jako zvídavý technik. Proč je nikdy sám nepublikoval, zdroje přesně neuvádějí. Podle dostupných svědectví je pouštěl lidem kolem sebe a vědecky je zpracoval až Payne. Dá se předpokládat, že pásky zůstaly vedlejším produktem jeho práce s hydrofony.

Zlom přišel kolem let 1966 a 1967. Payne tehdy odcestoval na Bermudy, setkal se s Watlingtonem a odvezl si od něj nahrávky podvodních zvuků. Měl akustické i biologické zázemí, a tak v chaotickém kvílení zachytil něco, co ostatním unikalo: opakování. Spolu se Scottem McVayem převedl zvuky do spektrogramů, tedy grafických záznamů, na kterých je výška a síla tónu vidět jako obrazec.

Výsledek otiskl 13. srpna 1971 prestižní časopis Science. Autoři popsali, že keporkaci vydávají sérii zvuků trvající 7 až 30 minut, kterou pak s pozoruhodnou přesností opakují. Pro takovou sérii zvolili slovo, které do zoologie dosud nepatřilo: píseň. Struktura připomínala hudební skladbu se svými tématy, frázemi a refrény.

Proč keporkaci vlastně zpívají, dodnes nikdo s jistotou neví. Nejhlasitější bývají samci v období páření a zpěv podle všeho slouží k vábení samic i k odstrašování soků. Písně se navíc proměňují, takže dnešní keporkaci znějí jinak než ti, kteří se v 70. letech dostali na gramofonové desky.

Songs of the Humpback Whale: od gramofonu k velrybářské komisi

Payne chtěl podle vlastních slov „dostat velrybí písně do lidské kultury“. Album z roku 1970 proto pojal jako veřejnou výzvu, ne jako vědeckou přílohu. Nahrávky pouštěl hudebníkům, novinářům, filmařům i posluchačům na přednáškách. Strategie zabrala. Velrybí zpěv převzali Judy Collins, Pete Seeger, skladatel Alan Hovhaness i Kate Bush, objevil se v americkém televizním seriálu The Partridge Family a nakonec odletěl do vesmíru na zlaté desce sond Voyager.

Knihovna Kongresu USA zařadila desku v roce 2010 do Národního registru nahrávek. V eseji knihovny se píše, že album vyneslo otázku lovu velryb do globálního povědomí. Lidé, kteří velrybu znali jen jako surovinu na tuk a olej, najednou slyšeli bytost, která skládá.

Načasování bylo klíčové. Lov tehdy dosahoval zdrcujících rozměrů, globální populace keporkaků se ze zhruba 140 000 propadla asi na 7 000 zvířat. Veřejný tlak, který album pomáhalo vytvářet, dodal politikům odvahu. Mezinárodní velrybářská komise rozhodla v roce 1982 o pozastavení komerčního lovu všech druhů a populací, plnou platnost získalo moratorium od sezony 1985/1986. Platí dodnes, byť Norsko, Island a Japonsko mají odlišný status.

Podle nás se role obou nástrojů dá rozdělit poměrně jasně. Album působilo na emoce a mobilizovalo, moratorium přineslo přímou ochranu. Jedno bez druhého by nejspíš nefungovalo. Americký úřad NOAA výslovně uvádí, že moratorium sehrálo při návratu keporkaků významnou roli.

Česko vstoupilo do Mezinárodní velrybářské komise 26. ledna 2005 a podle ministerstva životního prostředí se přidalo k ochranářským zemím, které usilují o přeměnu dočasného moratoria na trvalé. Samotné album si lze i dnes legálně pustit, remasterovaná reedice s pěti skladbami včetně „Solo Whale“ a „Three Whale Trip“ je na Bandcampu zhruba za 160 korun.

Keporkaci se vracejí, plejtvák obrovský zatím ne

Nejsilnějším důkazem úspěchu je západojihoatlantická populace keporkaka dlouhoploutvého. Mezi rokem 1830 a polovinou 50. let ji harpuny srazily z přibližně 27 000 kusů na pouhých 450, tedy na necelá 2 % původního stavu. Studie Zerbiniho týmu, kterou shrnula organizace Pew Charitable Trusts, odhadla v roce 2019 jejich počet na zhruba 24 900. To odpovídá asi 93 % stavu před lovem. Modely naznačují, že by se populace mohla k předlovecké úrovni dostat kolem let 2029 až 2030.

Celosvětově dnes žije přes 100 000 keporkaků. NOAA v roce 2016 rozdělila druh na 14 populačních segmentů a devět z nich vyřadila z amerického seznamu ohrožených druhů. Čtyři zůstaly vedené jako ohrožené, jeden jako zranitelný.

Pro srovnání stojí za zmínku plejtvák obrovský, největší živočich planety. Antarktická populace klesla z 200 000 až 300 000 zvířat na méně než 400. Po desetiletích ochrany roste jen zvolna a stále nedosahuje ani procenta původních počtů, antarktický poddruh je proto veden jako kriticky ohrožený.

Rizika navíc nezmizela ani u keporkaků. Mezinárodní velrybářská komise jmenuje zapletení do rybářských sítí, srážky s loděmi, podmořský hluk, znečištění, odpad v moři i klimatickou změnu, která posouvá výskyt krillu. V rybářském vybavení podle ní ročně uhyne přes 300 000 velryb, delfínů a sviňuch. Ironií osudu je, že právě hluk v prostředí, kde kdysi hydrofony zachytily první písně, dnes velrybám znesnadňuje vzájemné dorozumění.

Paynova rodina přitom princip „slyšet, co člověk běžně nevnímá“ přenesla i na souš. Katy Paynová, spoluautorka velrybího výzkumu, v roce 1984 zjistila, že sloni komunikují infrazvukem pod hranicí lidského sluchu, a v roce 1999 založila projekt, který pomocí akustiky chrání pralesní slony.