69 krkavců dostalo GPS batohy. Za dva roky vědci zjistili, že ptáci nesledují vlky, je to vlastně přesně naopak

Rozsáhlá studie publikovaná v časopise Science odhalila, že tito ptáci využívají dlouhodobou prostorovou paměť, místo aby kroužili nad smečkami.

Foto: Pixnio

Představa černého ptáka trpělivě klouzajícího nad vlčí smečkou a čekajícího na zbytky hostiny patřila desítky let k základním obrázkům divoké přírody. Tým vedený Matthiasem-Claudiem Lorettem z vídeňské Veterinární univerzity ji teď zásadně překreslil. Během dvou a půl roku vědci osadili GPS vysílači 69 krkavců, 20 vlků a 11 pum v Yellowstonském národním parku a zaznamenali 646 494 polohových bodů. Výsledek? Za celou dobu sledování identifikovali jediný jasný případ, kdy krkavec skutečně dlouhodobě následoval vlka, a to čtyři kilometry po dobu dvou hodin. Všechno ostatní vypadalo úplně jinak.

Jak 69 krkavců prozradilo tajemství navigace nad krajinou

Výzkumníci rozdělili yellowstonskou krajinu do čtverců o rozměrech 3 × 3 kilometry a do každého zanesli historii vlčích úlovků. Celkem zdokumentovali 355 zabití kopytníků vlky a 137 pumami, dohromady 492 kadáverů rozptýlených po parku a jeho bezprostředním okolí. Pak porovnali trajektorie krkavců s touto mapou.

Vzorec byl jednoznačný. Ptáci se opakovaně vraceli do buněk, kde vlci lovili nejčastěji. Létali tam přímočaře, s mediánem vzdálenosti 27,8 km a odchylkou od ideální přímky pouhých 1 562 metrů u teritoriálních jedinců. Potulní krkavci se odchylovali o něco víc, průměrně o 2 493 metrů, ale i tak mířili cíleně. Někteří jedinci urazili za jediný den až 155 kilometrů. Podle Max Planck Institute of Animal Behavior dokázali letět i šest hodin bez přerušení přímo ke konkrétnímu místu.

Alespoň jeden GPS-označený krkavec dorazil k 48,5 % vlčích úlovků během prvních sedmi dnů po usmrcení kořisti. U pumích zbytků to bylo jen 24,8 %. Rozdíl dává smysl: vlci loví v otevřenějším terénu, pumy v členitější krajině, kde kadávery častěji ukrývají.

Mentální mapa místo vzdušného pronásledování

Klíčový objev spočívá v tom, co krkavci dělali na velké prostorové škále. Místo aby sledovali pohyb smeček v reálném čase, spoléhali na zapamatované vzorce. Krajinu si proměnili v jakousi vnitřní navigační mapu výnosných lokalit, oblastí, kde se vlčí úlovky kumulovaly sezónu za sezónou.

Autoři studie publikované v Science tento princip přirovnávají k chování modrých velryb, které se vracejí do oblastí sezónních květů planktonu, nebo k šimpanzům navštěvujícím stromy s dozrávajícími plody. Nejde o jednorázový trik, ale o obecnější typ ekologické inteligence, o schopnost číst z krajiny dlouhodobý vzorec a podle něj plánovat.

Na jemnější škále přitom krkavci zřejmě stále využívají lokální signály. Vytí vlků, chování jiných mrchožroutů, vizuální vodítka v terénu. Zásadní rozhodnutí, kam vyrazit, však řídí paměť. Finální dohledání konkrétního kadáveru pak dokončí smysly a sociální informace od ostatních ptáků.

Tato zjištění podtrhuje i starší experimentální práce z roku 2020 publikovaná v Scientific Reports, podle níž krkavci v řadě úloh sociální a fyzické kognice podávají výkon srovnatelný s velkými lidoopy, a to už od čtvrtého měsíce věku.

Foto: Pexels

GPS batůžky vážící 30 gramů a pasti na nedůvěřivé ptáky

Samotný sběr dat představoval logistický oříšek. Krkavci patří k nejobezřetnějším ptákům, pokud jde o pasti, a Loretto v rozhovoru pro ORF Wissen označil výsledný vzorek 69 jedinců za „enormní“. GPS vysílače měly podobu miniaturních batůžků o hmotnosti kolem 30 gramů, které po pěti až šesti letech samy odpadnou. V zimních měsících zaznamenávaly polohu každých 30 minut, u vlků byl interval hodinový.

Z 69 sledovaných krkavců bylo 26 teritoriálních, ti hájili stálé území, a 43 potulných, kteří se pohybovali po rozsáhlejším prostoru. Právě potulní jedinci představovali pro výzkumníky nejcennější zdroj dat, protože jejich trasy odhalovaly, jak daleko a jak cíleně dokáže krkavec za potravou cestovat.

Terénní práce probíhaly od října 2019 do března 2022. Na studii se podílely čtyři klíčové instituce: vídeňská Veterinární univerzita, Max Planck Institute of Animal Behavior, Senckenberg Biodiversity and Climate Research Centre a Yellowstone Center for Resources při National Park Service. Seniorním spoluautorem byl John M. Marzluff z University of Washington, který k výsledkům poznamenal, že studie zásadně mění dosavadní představu o tom, jak mrchožrouti hledají potravu.

Mohli by čeští krkavci číst krajinu stejně jako yellowstonští?

Krkavec velký dnes podle AOPK ČR hnízdí po celém území České republiky, od nížin po horské hřebeny. Vlk se vrátil do pohraničních oblastí s výjimkou jižní Moravy, rys ostrovid obývá jihozápadní Čechy, Beskydy a s kolísavou početností Jeseníky a Labské pískovce.

Teoreticky by podobná dynamika mohla fungovat i v českých podmínkách, zejména ve vztahu krkavců a vlků. Vlčí smečky v Čechách loví jeleny a srnce v relativně otevřených horských a podhorských terénech, v prostředí, které se v základních rysech podobá yellowstonským zimním lovištím. U rysa je vazba pravděpodobně slabší. Yellowstonská data ukazují, že krkavci využívali pumí úlovky výrazně méně, a rys, samotářský kočkovitý predátor lovící v hustším porostu, se v tomto ohledu pumě podobá.

Český výzkum takového rozsahu zatím chybí. Kombinace GPS telemetrie krkavců a vlků by však mohla odhalit, zda si ptáci i v menší a fragmentárnější středoevropské krajině budují srovnatelné mentální mapy produktivních lovišť.

Proč se krkavec proměnil z oportunisty ve strategického navigátora

Dosavadní obraz krkavce jako pohotového příživníka, který prostě reaguje na to, co vidí a slyší, nebyl chybný, byl neúplný. Yellowstonská data ukazují vrstvu chování, kterou dosud nikdo neměřil: schopnost vyhodnotit celé území jako síť pravděpodobných zdrojů a podle toho plánovat přesuny na desítky kilometrů. Inteligence se zde neprojevuje trikem v jedné scéně, ale tím, že pták proměnil krajinu v čitelnou mapu.

Metodicky studie otevírá cestu k podobnému výzkumu u dalších vysoce mobilních mrchožroutů, supů, orlů či dalších krkavcovitých. U supů dosavadní literatura zdůrazňuje spíš sociální informaci a vizuální navádění jinými ptáky, u kondora krocanovitého hraje roli čich. Každý druh zřejmě kombinuje jiný koktejl smyslů, paměti a sociálního učení. Krkavci v Yellowstone ukázali, že paměťová složka může být dominantní, a že ji lze změřit.

Zbývá otázka, jak si ptáci tuto mapu budují. Autoři navrhují několik vstupů: přítomnost vlků, samotné mršiny a kosti v krajině, krajinné rysy spojené s loveckým úspěchem i hlasy jiných krkavců. Přímý test mezigeneračního předávání znalostí tato práce neprovádí. Právě tam by mohl začít další díl příběhu.