Kolonisté vykáceli les a dovezli krysy. Nejtěžší hmyz světa zůstal na jediném ostrově. Vrátit ho pomohl mechanismus, který zoo převzala z farmy

Wētāpunga, nejtěžší hmyz planety, kdysi přežívala jen na jediném ostrově. Novozélandské chovné linky ji do přírody vrátily v počtu přes 11 tisíc kusů.

Foto: Auckland Museum Collections / Creative Commons / CC BY-SA 2.0.

Do poloviny 20. století zbyl obřímu novozélandskému wētā jediný kus země, zalesněný ostrov Te Hauturu-o-Toi v zálivu Hauraki. Dnes žije na deseti dalších místech. Mezi jedinou poslední baštou a deseti novými domovy stojí patnáct let práce, 45 přesunů a 11 214 vypuštěných jedinců. Tak to shrnuje studie v časopisu New Zealand Journal of Zoology, kterou letos publikoval tým kolem Chrise Greena. Z ní vyplývá, že zoo tu neplnila úlohu výkladní skříně se vzácným exponátem. Fungovala jako výrobní provoz, který s přesností dobře vedeného velkochovu chrlil nové generace pro návrat do krajiny.

Jak kolonisté a krysy zahnali obřího wētā na jediný ostrov

Původně se wētāpunga vyskytovala v širokém pásu od Northlandu přes okolí Aucklandu až po ostrov Great Barrier. Raní evropští osadníci přetvářeli tamní krajinu na zemědělskou půdu a s pralesem zmizel i domov hmyzího obra. Druhou ranou byli zavlečení savci. Hlodavci, lasicovité šelmy a kočky dostali k dispozici kořist, která nemá jak utéct.

Muzeum Te Papa popisuje, že po příchodu krys a myší se obří wētā ocitli na jídelníčku hlodavců a jejich stavy se propadly. Tenhle hmyz neumí létat, neumí skákat a predátora kousnutím nezažene. Pohybuje se rozvážně a v noci. Pro krysu jde o ideální svačinu.

Te Hauturu-o-Toi, známý také jako Little Barrier Island, měří 3 083 hektarů a les na něm zůstal zachovaný. Ani tady však wētāpunga neměla klid. Kiore, tedy krysa polynéská, se na ostrov dostala ještě s Maory, kočky kolem roku 1870. Kočky zmizely až v roce 1980, kiore v roce 2004. Teprve tehdy se poslední útočiště proměnilo v bezpečnou základnu.

Sedmdesát gramů živé váhy: proč se o wētāpunga mluví jako o rekordmanovi

Vědecky se jmenuje Deinacrida heteracantha a patří mezi rovnokřídlé, do čeledi Anostostomatidae. Vzhledem připomíná přerostlou kobylku nebo cvrčka s mohutným tělem a dlouhýma nohama posetýma trny. Tělo dorůstá až 10 cm, s roztaženými končetinami zabere kolem 20 cm.

Samice jsou výrazně robustnější než samci. Auckland Zoo uvádí jejich běžnou hmotnost do 35 g. Guinnessova kniha rekordů však eviduje samici plnou vajíček z roku 2011, která vážila 71 g. To odpovídá zhruba třem plným polévkovým lžícím cukru nebo menšímu vrabci.

Nebezpečná pro člověka wētāpunga není. Živí se převážně listím, a když ji někdo vyruší, nanejvýš varovně zasyčí třením částí těla. Te Papa jí přisuzuje ekologickou roli „bezobratlé myši“. Ve světě, kde na souši chyběli drobní savci, obsadila noční niku, kterou jinde zastávají hlodavci. O to krutější je ironie, že ji téměř vyhubili právě hlodavci.

Chovná linka místo vitríny: zoo jako hmyzí velkofarma

Po roce 2004 by se nabízelo prostě odchytávat jedince na Te Hauturu-o-Toi a převážet je jinam. Schválené přesuny ale počítaly s padesáti a více kusy na jedno vypuštění. Průzkumy z let 2005 až 2009 navíc odhalily nedostatek dospělců i dospívajících jedinců. Ochránci se obávali, že opakované odebírání by jedinou zdrojovou populaci vyčerpalo. Po konzultaci s místními maorskými kmeny (iwi) a podpůrným spolkem ostrova proto zvítězila jiná cesta: odebrat jen hrstku zakladatelů a zbytek dopěstovat.

Prvním chovným centrem se v roce 2009 stal Butterfly Creek. Tam vznikly první postupy chovu i vypouštění, které od něj převzali pracovníci Auckland Zoo. Ta v roce 2012 založila druhou kolonii z dvanácti dospělců z ostrova a později ji posilovala menšími skupinami v letech 2016, 2021 a 2024.

Klíčový skok přinesla změna organizace odchovu. Místo jednotlivých boxů, kde každá nymfa žila zvlášť, zoo přešla na skupinový odchov ve společných síťovaných klecích, jakýchsi hmyzích školkách. Chovatelé systematicky zkoušeli velikost ubikací, hustotu osazení, typ úkrytů, věkové složení i krmení. Jako optimum vyšlo zhruba dvacet jedinců na klec, ideálně nymf vylíhlých s odstupem dnů, ne týdnů. Mláďata v prvním až třetím instaru dostávala bílkovinný přídavek, protože v přírodě je pozorovatelé zastihli u hub, plísní a ptačího trusu.

Výsledkem je logika, jakou známe ze zemědělských provozů: standardizace, opakovatelnost, sladěné věkové kohorty a důraz na objem. Auckland Zoo v letech 2014 až 2025 odchovala a vypustila 8 874 kusů. Podle nás právě zde leží nejcennější lekce celého projektu. U savců a ptáků ochránci často bojují o každého jedince. Tady se zachraňovala celá reprodukční kapacita druhu a rozhodla čísla, opakování a trpělivost.

Bambusové apartmány a čtyři generace: důkaz, že návrat drží

Wētāpunga cestovaly do terénu v bambusových úkrytech, které po příjezdu posloužily jako startovní byty na novém místě. Během 45 přesunů studie nezaznamenala jediný úhyn při přepravě nebo vypouštění. Takový výsledek u křehkých bezobratlých vypovídá o vyladěné metodice víc než jakýkoli slogan.

Nové domovy našel hmyzí obr na osmi ostrovech a ve dvou oplocených pevninských rezervacích, v regionálních parcích Shakespear a Tāwharanui. Pevninské lokality slouží jako zatěžkávací zkouška. Krysy z nich zmizely, myši však mohou přetrvávat.

Samotné vypuštění ještě nic nedokazuje. Autoři proto sledovali, jestli se populace rozrůstá napříč generacemi. Na ostrovech Motuora a Tiritiri Matangi probíhaly vizuální kontroly a prohlídky umělých úkrytů a ve vhodné fázi životního cyklu se nasazovaly i stopovací tunely. Podle novozélandského úřadu pro ochranu přírody (DOC) se tam narodily nejméně čtyři místní generace, což je mezinárodně uznávané kritérium úspěšného usazení. Genetickému úzkému hrdlu čelili chovatelé křížením mezi zakladatelskými skupinami. Motuora a Tiritiri Matangi dostaly potomstvo z potenciálního fondu 78 zakladatelů.

Hodnocení ohrožení se pohnulo. V roce 2004 vedl úřední seznam druh jako národně ohrožený (Nationally Endangered), v hodnocení novozélandského systému klasifikace ohrožení z roku 2022 už figuruje v kategorii Nationally Increasing, tedy s populací na vzestupu. Pořád ale spadá do zastřešující kategorie ohrožených, s poznámkou o závislosti na ochranářské péči a omezeném areálu. Dospělců se odhaduje 1 000 až 5 000. Zlepšený status a biologická jistota jsou dvě odlišné věci. Wētāpunga přibývá, jenže přežívá jen tam, kam lidé nepustí savčí predátory. Každá krysa, která se z lodi dostane na ostrov, by mohla dílo patnácti let ohrozit. Proto návštěvníci ostrovů prohledávají zavazadla, boty i stany.

Bez dobrovolníků by program nevznikl v tomto rozsahu. Komunitní skupiny ze severu Severního ostrova shromažďovaly peníze na nákladnou intenzivní péči, organizovaly vypouštění a pomáhaly se sledováním populací. Studie mezi nimi jmenuje spolky z Tiritiri Matangi, Motuory, Motuihe či Tāwharanui.

Strašilka humří z Prahy a další kandidáti na hmyzí comeback

Česká obdoba existuje a sídlí v Troji. Zoo Praha chová strašilku humří (Dryococelus australis), další ostrovní hmyz, kterému zavlečené krysy málem vystavily úmrtní list. Dlouho platila za vyhynulou, pak ji objevili na skalisku Ballova pyramida a z nepatrné zakladatelské skupiny vznikl záchranný chov. Zoo Praha získala vajíčka z britské zoo v Bristolu, jedné z prvních evropských institucí, které se do programu zapojily po australské zoo v Melbourne. Dnes žije v lidské péči přes tisíc strašilek a cílem je návrat na Ostrov lorda Howea po deratizaci. Strašilky si můžete prohlédnout v pražské expozici Ballova pyramida. Živou wētāpunga zatím spolehlivě uvidíte jen na Novém Zélandu, v Auckland Zoo nebo v Butterfly Creek.

Srovnání s ptáky ukazuje, čím je novozélandský model výjimečný. U kiwi běží program Operace Hnízdní vejce: ochránci odeberou vejce či kuřata, odchovají je v bezpečí do hmotnosti 1 až 1,2 kg a pak je vrátí do volné přírody. Šance dožít se dospělosti tím stoupne z 10 na 65 %. Jde o péči o jednotlivce. U wētāpunga běžela produkce tisícových kohort, přičemž hmyzí translokace podle autorů studie obvykle uspějí tím spíš, čím víc jedinců se vypustí.

DOC označuje program za jeden z nejkomplexněji zdokumentovaných případů obnovy bezobratlého živočicha na Novém Zélandu, možná i na světě. Studie výslovně počítá s dalšími uchazeči: nosatcem ze Stephensova ostrova, nosatcem z Canterbury a několika roháči rodu Geodorcus. U příbuzného wētā z Māhoenui už podobný recept funguje. Chov v Ōtorohanga Kiwi House odstartoval v roce 2021, první mláďata se vylíhla o dva roky později a v listopadu 2025 se 97 jedinců přestěhovalo do rezervace Rotokare.