Žižkovská věž skončila druhá v žebříčku nejhorších staveb světa. Kritiky dráždí tvar tří sloupů, který narušuje barokní panorama Prahy

V roce 2009 zveřejnil cestovatelský portál VirtualTourist seznam „World’s Top 10 Ugliest Buildings“. Před žižkovským vysílačem se umístil jediný objekt: zbořený Morris A. Mechanic Theater v Baltimoru.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Pařížské Centre Pompidou, které kritici roky tepali za vyvedené barevné potrubí na fasádě, skončilo až čtvrté. Pražská ocelobetonová trojnožka tak v mezinárodním hlasování porazila i ikonu brutalismu, i slavný „obrácený dům“ Rogerse a Piana. Čím si vysloužila tak výsadní pozici?

Tři tubusy místo jednoho komínu: proč věž vypadá právě takhle

Architekt Václav Aulický opakovaně zdůrazňoval, že žižkovský vysílač vznikal primárně jako technická stavba. Petřínská rozhledna i Cukrák přestávaly pokrývat Prahu signálem, a tak se od roku 1984 hledala nová lokalita. Mahlerovy sady na pomezí Žižkova a Vinohrad vyšly jako optimální bod.

Klíčové rozhodnutí padlo u tvaru. Jeden masivní kónický monolit by v zástavbě působil ještě brutálněji, doslova jako průmyslový komín trčící nad střechami. Aulický proto hmotu rozčlenil do tří propojených tubusů: hlavní dosahuje 216 metrů, dva vedlejší končí ve 134 metrech. V jednom jezdí osobní výtahy, druhý slouží servisnímu provozu, třetí ukrývá schodiště. Historik architektury Jakub Potůček k tomu dodává, že právě toto členění mělo siluetu odlehčit. Konstruktér Jiří Kozák zase formoval podobu zavěšených kabin, které daly věži její charakteristický „kosmický“ výraz.

Jenže odlehčení funguje jen zblízka. Z dálkových pohledů na Prahu, třeba z Petřína nebo Vyšehradu, se trojice sloupů slévá v jedinou agresivní vertikálu, která o desítky metrů převyšuje cokoli v okolí.

Pěst na oko uprostřed gotiky a baroka: srážka měřítek

Historické panorama Prahy tvoří kostelní věže, kopule a členitá střešní krajina. Nejvyšší z tradičních dominant, katedrála sv. Víta, dosahuje zhruba 97 metrů. Běžné pražské věže se pohybují mezi 45 a 90 metry. Žižkovský vysílač je přes dvojnásobek té nejvyšší z nich.

Památkové materiály hlavního města popisují pravobřežní horizont jako „měkkou“ výškovou skladbu, kde nové tvrdé vertikály narušují historickou integritu. Český rozhlas přímo uvádí, že řada Pražanů i odborníků vnímá věž jako „pěst na oko“. Přezdívky „Jakešův prst“ a „Biľakova jehla“ prozrazují, že odpor měl od počátku i politický podtext, stavba se rozvíjela za normalizace a protesty obyvatel provázely celou realizaci v letech 1985 až 1992.

Podstatný je i časový detail: historické centrum Prahy bylo na seznam UNESCO zapsáno 14. prosince 1992, tedy až po dokončení vysílače. Spor tehdy nestál na vkládání betonu do středověkých ulic, nýbrž na tom, co 216 metrů oceli a betonu provede s panoramatem celého města.

Černého miminka: z ohavnosti znepokojivá atrakce

Dochovaný text žebříčku VirtualTourist výslovně zmiňuje sochy lezoucích miminek od Davida Černého. Právě ony měly proměnit věž z pouhé „ohavnosti“ v objekt, nad nímž člověk kroutí hlavou. Černý sám popisuje Babies jako směs dětské nevinnosti a znepokojení z technologií: obří batolata bez obličejů, nahrazených čárovým kódem, lezou po tubusech vysílače jako po obřím stromě.

Na věži visí natrvalo od roku 2001. A udělaly přesně to, co žebříček naznačuje: posunuly recepci stavby z kategorie „škaredá“ do kategorie „podivná a fascinující“. Pro zahraniční turisty se miminka stala magnetem sociálních sítí, pro domácí publikum jakýmsi smířlivým gestem; věž konečně dostala lidský, byť záměrně zneklidňující rozměr.

Židovský hřbitov pod základy: kontroverze hlubší než estetika

Kritika věže se netýká jen vizuálního střetu. Mahlerovy sady ukrývají Starý židovský hřbitov založený roku 1680, kde bylo pohřbeno odhadem 40 tisíc lidí. Už v šedesátých letech proměnily úřady velkou část areálu v park, ale výstavba vysílače v druhé polovině osmdesátých let další porci hřbitova zdevastovala. Zachovaná část byla veřejnosti zpřístupněna teprve v roce 2001, ve stejném roce, kdy na tubusy vylezla Černého batolata.

Dnes stojí oba objekty vedle sebe: technicistní kolos a tiché historické místo se vstupem zdarma. Pro odpůrce věže představuje hřbitov argument, který přesahuje debatu o kráse a ošklivosti, jde o citlivost k paměti místa.

Paradox pražské identity: čím víc ruší, tím víc přitahuje

Žižkovský vysílač dodnes plní svou původní funkci. České Radiokomunikace potvrzují, že z něj běží televizní multiplexy 21, 22 a 23, regionální síť 12 i digitální rozhlasové sítě. V areálu firma dál investuje; rozšiřování přilehlého datového centra DC Tower stálo přes 200 milionů korun. O demolici se v žádném veřejně dostupném dokumentu neuvažuje.

Vyhlídková observatoř v 93 metrech je otevřená denně od devíti ráno do půlnoci, vstupné činí 350 korun. Uvnitř funguje restaurace, bar i hotelový Sky Suite. Na TripAdvisoru věž figurovala mezi výraznými pražskými atrakcemi a oficiální Prague City Tourism ji nabízí jako jednu z dominant města. Radio Wave mluví o stavbě „zpočátku odmítané a dnes spíše obdivované“.

Nejbližší evropskou paralelu představuje pařížská Tour Montparnasse, rovněž osamělá výšková provokace v historickém městě, rovněž obtěžkaná přezdívkami. Paříž po ní zakázala stavět v centru výš než 37 metrů. Praha žádný takový zákon nepřijala, ale druhý žižkovský vysílač také nikdo nepostavil.

Věž zůstává živoucím paradoxem: objekt, který mezinárodní anketa označila za druhou nejohavnější budovu světa, se stal jedním z nejfotografovanějších míst v Praze a aktivní infrastrukturou, bez níž by miliony diváků neměly signál.