U Ústí nad Labem leží jezero, které vzniklo z povrchového dolu. Napouštělo se 14 let a na jeho břehu má žít stádo zubrů

15. června 2001 začala do vyhaslé těžební jámy u Chabařovic proudit voda. O devět let později, 8. srpna 2010, hladina dosáhla provozní úrovně.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Dalších pět let zabraly úpravy břehů, stavba cest a bezpečnostní opatření, než se 30. května 2015 brány otevřely veřejnosti. Tři odlišné etapy, tři různá tempa, a dohromady příběh jedné z nejambicióznějších rekultivací v Česku. Dnes se na místě bývalého dolu koupou tisíce lidí, po obvodu jezera vedou kilometry cyklostezek a na jižním břehu se rodí vize, která chce do krajiny vrátit zubry a divoké koně.

Zaniklé vesnice a zachráněné město: co lom Chabařovice vzal i nechal

Povrchový důl v nejvýchodnějším cípu severočeské hnědouhelné pánve pohltil za desetiletí provozu sedm obcí: Vyklice, Hrbovice, Tuchomyšl, Otovice, Lochočice, Žichlice a část samotných Chabařovic. Prach, hluk a emise formovaly každodenní život celého okolí. Samotné Chabařovice přežily jen díky změně politických poměrů po roce 1989: vládní usnesení z 11. září 1991 stanovilo závaznou linii těžby a odepsalo zásoby uhlí za touto hranicí. Od ledna 1994 běžel útlum, v roce 1997 skončila těžba definitivně.

Zbyla obrovská jizva v zemi. Rekultivační práce přitom začaly ještě dříve; DIAMO uvádí rok 1991 jako start sanačních zásahů. Vodní, lesnická i zemědělská obnova probíhaly souběžně, aby se svahy stabilizovaly dřív, než do jámy narazí první vlna.

Devět let napouštění: proč jezero Milada vznikalo tak pomalu

Nalít 35,6 milionu kubíků vody do prohlubně o rozloze 252,2 hektaru zní jako jednoduchá hydraulika. Realita vypadala jinak. Voda přitékala spojovacím kanálem z řeky Bíliny, ale její množství limitoval povinný minimální hygienický průtok v přeložce potoka přes Chabařovice. Tempo plnění tak záviselo i na srážkách a ročním období. Současně se budovala protiabrazní opatření a opevňovaly břehy, aby eroze nezničila to, co rekultivace vytvořila.

Odborný článek v časopise Vesmír z roku 2006 popisuje, proč zvolili právě mokrou variantu: stabilizaci svahů, příznivý vliv na mikroklima a dlouhodobý rekreační potenciál. Devítiletý interval spadá do běžného „dekádového“ tempa velkých hydrických rekultivací; německý Bärwalder See se plnil srovnatelně, polské studie u lignitových jam počítají s 10 až 13 lety.

Milada dnes měří 3,2 kilometru na délku, obvodová komunikace obíhá 8,7 kilometru a maximální hloubka dosahuje 25,3 metru. Průhlednost vody sahá až do sedmi metrů. Celkové rekultivované území pokrývá 1 400 hektarů; jezero samotné zabírá jen zlomek obnovené krajiny.

Pláže, paddleboardy a bezplatný autobus: co Milada nabízí už teď

Kdo dnes dorazí k Miladě od Chabařovické aleje, Hrbovic, Trmic nebo Roudníků, najde 3,5 hektaru pláží, sprchy, toalety, stánky s občerstvením, půjčovnu šlapadel a paddleboardů. Koupání funguje na vlastní nebezpečí ve vyznačených úsecích; skákat do vody zakazuje návštěvní řád kvůli podvodním kamenným vlnolamům. Vstup je celoroční a bezplatný. V letní sezóně 2026 navíc jezdí z Ústí nad Labem bezplatná turistická linka.

Třicet kilometrů cest kolem jezera láká běžce i cyklisty. Svazek obcí průběžně řeší provozní omezení, bezpečnost a rozšiřování služeb v jednotlivých úsecích. Milada zkrátka žije, a to ještě dřív, než se na jejím břehu objeví první zubr.

Divoká Milada: zubři a divocí koně na břehu

Na jižní část území míří projekt Divoká Milada, iniciativa Zoo Ústí nad Labem. Tisková zpráva zoo z února 2026 popisuje etapizovanou vizi: od výzkumu a plánování přes pilotní opatření až po dlouhodobou správu sedmisethektarového parku. Hlavními protagonisty mají být zubři, pratuři a divocí koně, velcí kopytníci, jejichž pastva vytváří pestrou mozaiku biotopů a podporuje biodiverzitu. Širší mediální popisy a projektové vizualizace zmiňují i asijskou tematickou zónu s velbloudy, případně dalšími druhy.