Dva Irové v Edinburghu vraždili, aby prodali těla lékařům. Na kopci nad městem pak někdo vyřezal 17 panenek a uložil je do rakví

Rok 1836, severovýchodní svah edinburského kopce Arthur’s Seat. Skupina chlapců hledajících králičí nory odvalí tři kusy břidlice a pod nimi objeví sedmnáct miniaturních rakviček s vyřezanými figurkami uvnitř.

Foto: Cielquiparle / Creative Commons / CC BY-SA 2.0.

Dutina ve skále měřila sotva třicet centimetrů na šířku. Rakvičky v ní ležely ve třech řadách, pečlivě uspořádané, každá dlouhá zhruba 95 milimetrů. Uvnitř spočívaly drobné dřevěné figurky oblečené do bavlněných šatů. Některé vypadaly starší a opotřebovanější, jiné čerstvější, jako by je někdo ukládal postupně, v delším časovém rozpětí. Z původních sedmnácti kusů se dochovalo pouhých osm. Zbytek zničili nálezci nebo zvědavci krátce po objevu. Těch osm přeživších exemplářů dnes vystavuje National Museum of Scotland na Chambers Street v Edinburghu, vstup je zdarma.

Proč zrovna sedmnáct rakví a co spojuje číslo s vrahy z West Portu

Klíč k záhadě leží v čísle. Sedmnáct rakviček, sedmnáct figurek. A přesně sedmnáct těl, která irští přistěhovalci William Burke a William Hare v letech 1827–1828 prodali edinburskému anatomovi Robertu Knoxovi. První z nich patřilo nájemníkovi jménem Donald, který zemřel přirozeně v Hareově ubytovně. Zbylých šestnáct lidí Burke s Harem zavraždili: opíjeli je a dusili tak, aby na tělech nezůstaly viditelné stopy násilí.

Oběti bývaly chudé, osamělé, snadno přehlédnutelné. Těla mizela do anatomických místností během hodin. Žádný pohřeb, žádné rozloučení, žádný hrob. Právě tady vstupuje do příběhu onen detail, který z rakviček dělá víc než kuriozitu: podle nejsilnější historické interpretace představují symbolický pohřeb pro mrtvé, kterým ho zločin a anatomická praxe vzaly.

Materiálové stopy vedou do raných třicátých let 19. století

Muzejní analýza textilií a řezbářské práce zasazuje vznik rakviček do raných třicátých let devatenáctého století. Burkeova poprava proběhla 28. ledna 1829, nález na Arthur’s Seat přišel v roce 1836. Časová osa tedy sedí: mezi posledním známým zločinem dvojice a uložením miniaturních rakví uplynulo zhruba pět až sedm let.

Zajímavý je i řemeslný profil tvůrce. Použitý plech a nástroje podle odborníků odpovídají práci ševce nebo kožedělníka. Figurky pravděpodobně pocházejí od jednoho výrobce, rakvičky možná od jednoho až dvou dalších řemeslníků. A zde přichází překvapivý detail: figurky mají otevřené oči a stojnou konstrukci. Podle historické analýzy mohlo jít o upravenou sadu hraček, běžných dřevěných panáčků, které někdo teprve dodatečně proměnil v pohřební symboly tím, že je vložil do miniaturních rakví.

Kdo mohl rakvičky vyrobit a proč zůstává tvůrce neznámý

Kurátor National Museums Scotland George Dalgleish v roce 2005 označil za nejpravděpodobnějšího autora někoho z okruhu případu, člověka, který Burkea a Harea znal a chtěl jejich činy symbolicky odčinit. Burke sám připadá v úvahu jen obtížně: po poslední vraždě byl rychle zatčen a popraven.

Ve stejném roce proběhly pokusy o získání DNA z figurek, které by šlo porovnat se vzorkem z Burkeovy kostry. Výsledek? Žádná použitelná stopa. U dřeva a textilu starého bezmála dvě století, navíc opakovaně manipulovaného, byla šance na zachování biologického materiálu mizivá. Průlom po roce 2005 jsme v dostupných zdrojích nedohledali.

Dobový tisk nabízel pestrou škálu výkladů. Čarodějnická praktika. Námořnická pověra. Pohřeb „v podobizně“ za mrtvé bez těla. Moderní historická a muzejní literatura se ale nejsilněji přiklání k vazbě na vraždy z West Portu. Číslo sedí. Datace sedí. A motiv, vrátit symbolický pohřeb lidem, jejichž ostatky skončily na pitevním stole, dává v kontextu doby hluboký smysl.

Edinburgh jako epicentrum boje o mrtvá těla

Aby celý příběh získal ostrost, je třeba pochopit, v jakém prostředí Burke s Harem operovali. Edinburgh patřil k největším centrům anatomické výuky v celé Británii. Poptávka po kadáverech drasticky převyšovala nabídku. Zákon z roku 1752 (Murder Act) sice spojil pitvu s trestem pro popravené vrahy, jenže počet poprav zdaleka nestačil pokrýt potřeby lékařských škol.

Výsledkem byl rozkvět vykrádání hrobů. Skotsko reagovalo mortsafy, těžkými kovovými klecemi nad čerstvými hroby, a nočními hlídkami na hřbitovech. Některé školy dovážely těla až z Irska. Teprve Anatomy Act z roku 1832 otevřel legální přístup k nevyzvednutým ostatkům z věznic, nemocnic a chudobinců a proměnil celé fungování anatomické výuky. Pro srovnání: ve Francii podobný systém přidělování těl chudých fungoval už po revoluci a britští studenti proto odjížděli studovat anatomii na kontinent.