Jedenáct kostelů v Lalibele vzniklo vytesáním do skály a dodnes slouží poutníkům

Etiopská Lalibela ukrývá pod úrovní terénu jedenáct kostelů, které nikdo nepostavil. Byly vysekány shora dolů z živé skály.

Foto: Sailko - licence CC BY 3.0

Představte si staveniště, kde se nenosí jediná cihla nahoru, ale kde se tisíce tun horniny odebírají směrem dolů. Přesně tak vznikaly kostely v Lalibele na přelomu 12. a 13. století. Dělníci nejdřív vyznačili obrys budoucí stavby na povrchu vulkanického tufu, pak kolem ní vyhloubili hluboké příkopy, oddělili blok od okolní skály a teprve potom začali zevnitř vysekat lodě, sloupy, okna, podlahy i střechy. Výsledkem je jedenáct sakrálních staveb zapuštěných do krajiny, propojených tunely a ceremoniálními chodbami, a dodnes živých. Každý rok sem zamíří přes sto tisíc poutníků etiopské ortodoxní církve a liturgie tu nepřestala znít od středověku.

Krajina vyříznutá shora dolů

Lalibela neleží v kaňonu ani na útesu. Městečko se rozkládá v etiopské vysočině asi 645 kilometrů severně od Addis Abeby, v nadmořské výšce kolem 2 500 metrů. Kostely jsou rozloženy do dvou hlavních skupin oddělených úzkým korytem, které místní tradice nazývá řekou Jordán: pět staveb na severní straně, pět na jižní a jeden izolovaný monolit, Betä Giyorgis, spojený s ostatním systémem příkopů. Turistické průvodce někdy uvádějí šest kostelů v severozápadní skupině a čtyři v severovýchodní; rozdíl vzniká tím, že se do jednoho okruhu počítají i přilehlé sakrální prostory a menší kaple.

Z povrchu je areál nenápadný. Vidíte skalní plošinu, zářezy v terénu, tu a tam okraj střechy. Skutečný rozměr se odhalí teprve po sestupu do zahloubených dvorů. Jak popisuje odborný esej The Met, pohyb mezi kostely nutí návštěvníka symbolicky „sestoupit do země a vystoupit k nebi“. Betä Giyorgis, volně stojící monolit s křížovým půdorysem, je z ptačí perspektivy pouhý kříž zasazený do jámy. Zblízka je to dvanáct metrů vysoká stavba s precizně tesanými římsami.

Nový Jeruzalém v měkké skále

Za projektem stál král Gebre Mesqel Lalibela ze zagweské dynastie, podle UNESCO vládnoucí přibližně v letech 1181–1221. Motivace byla konkrétní: po muslimských výbojích se poutnictví do Svaté země stalo obtížným, a tak měla Lalibela nabídnout náhradní svatou krajinu, Nový Jeruzalém. Řeka Jordán, replika Kristova hrobu v Biet Golgotha, symbolické jesle; vše mělo poutníkům zprostředkovat duchovní cestu, aniž by opustili etiopskou vysočinu.

Jednotlivé kostely se přitom výrazně liší. Biete Medhani Alem s pěti loděmi bývá označován za největší monolitický kostel na světě. Biete Amanuel připomíná aksumské palácové formy s výraznými horizontálními římsami. Biete Mariam je klíčový pro svou výmalbu, zatímco Biete Golgotha Mikael uchovává figurální reliéfy v životní velikosti. UNESCO navíc upozorňuje, že Biete Mercoreos a Biete Gabriel Rafael nemusely být od počátku kostely; mohly sloužit jako královské rezidence a teprve později získaly sakrální funkci.

Petra, Kappadokie a Lalibela: tři různé přístupy ke skále

Srovnání s Petrou a Kappadokií se nabízí, ale při bližším pohledu odhalí víc rozdílů než podobností. Petra je podle UNESCO „napůl postavená, napůl vytesaná“; proslulá monumentálními fasádami v kaňonových stěnách, ale za nimi se většinou skrývají jednoduché hrobky, ne bohoslužebné prostory. Kappadokie nabízí stovky skalních svatyň, obydlí a podzemních měst v erozní krajině tufových věží, ovšem bez kompaktního sakrálního celku.

Křehkost, která roste s každým deštěm

Právě to, co dělá Lalibelu unikátem (kostely vytesané do měkkého vulkanického tufu a nepřetržitě používané), je zároveň hlavní příčinou její zranitelnosti. UNESCO přímo uvádí, že většina kostelů je dnes v kritickém stavu. Voda proniká přes střechy, původní odvodňovací kanály jsou zanesené nebo poškozené, povrch kamene zvětrává, malby degradují. U Biete Amanuel se hovoří o riziku strukturálního selhání.

Reakce zahrnuje několik vrstev:

• Dočasné přístřešky nad částí kostelů, které chrání před přímým deštěm, ale vizuálně areál proměňují.
• Restaurátorské a konzervační práce koordinované mezi etiopským státem, UNESCO a organizacemi jako World Monuments Fund.
• Školení kněží v základních konzervačních technikách; do nejvnitřnějších svatyní smějí totiž jen oni.

V červenci 2026 proběhla v Lalibele diplomatická návštěva UNESCO, která znovu zdůraznila naléhavost ochrany. Kněz Gebre Kiros Debre Kassa, jeden z duchovních správců areálu, ve filmu série Africa’s Cultural Landmarks produkované The Met a WMF vykládá symboliku kříže u Betä Giyorgis a zároveň připomíná, že péče o kostely je pro místní klérus každodenní povinností, ne slavnostní událostí.

Jak se do Lalibely dostat z Česka

Z Prahy přímý let do Etiopie neexistuje. Standardní trasa vede přes jeden mezinárodní přestup (nejčastěji přes Istanbul, Dubaj nebo Frankfurt) do Addis Abeby, odkud Ethiopian Airlines nabízí vnitrostátní let do Lalibely v délce zhruba jedné hodiny. Alternativou je dvoudenní cesta po silnici, která má své kouzlo, ale vyžaduje odolnost.

Na místě platí vícedenní vstupenka pokrývající všech jedenáct kostelů; přesnou částku je vhodné ověřit přes hotel nebo průvodce, protože se mění. Před vstupem do každého kostela se zouvá obuv, ramena i kolena musí být zakrytá. Praktická rada: nazouvací boty, ponožky a malá svítilna na průchod tunely. Nejpohodlnější období pro návštěvu je suchá sezona od října do března. Kdo chce zažít plnou poutní atmosféru, měl by sem zamířit kolem etiopských Vánoc Genna 7. ledna nebo svátku Timkat 19. ledna, ovšem s vědomím, že v těch dnech se úzké příkopy plní tisíci věřících.