Příběhy o Ofiru spojují biblickou tradici, obchod se zlatem a nejistou geografii

Lodě krále Šalomouna se vrátily s tunami zlata, exotickým dřevem a drahými kameny. Odkud přesně připluly, dodnes nikdo neví.

Foto: Theugursevinc - licence CC BY SA 4.0

Když se řekne Ofir, většina lidí si vybaví „ztracené zlaté město krále Šalomouna“. Jenže Bible žádné zlaté město nepopisuje. Starozákonní text mluví o zemi nebo oblasti, kam z přístavu Esjon-geber na břehu Rudého moře vypluly lodě s posádkou fénického krále Hirama z Týru a vrátily se naložené mimořádně ceněným zlatem, almugovým dřevem a drahými kameny. Přesné množství, jména námořníků, výchozí přístav, to všechno v textu je. Souřadnice cíle? Ty chybí. A právě v té mezeře mezi detailním účetnictvím a mlčící mapou se rodí záhada, která přitahuje badatele už tři tisíce let.

Co vlastně říká biblický text

Klíčové pasáže najdeme v 1. Knize královské, kapitole 9 a 10. Šalomoun vybudoval loďstvo v Esjon-geberu, dnešním Ejlatu. Hiramovi námořníci, kteří znali moře, dopluli do Ofiru a přivezli 420 talentů zlata, v přepočtu zhruba 14 tun. Další verše přidávají almugové dřevo, z něhož se vyrábělo chrámové obložení a hudební nástroje, a drahé kameny neurčeného druhu.

Co text nedělá: nepopisuje Ofir jako město s hradbami, trhem a palácem. Neříká, zda šlo o přístav, vnitrozemskou oblast, nebo celý region. Čísla jsou přesná, komodity konkrétní, ale geografie zůstává otevřená. Textu totiž nejde o cestopis. Jde o demonstraci Šalomounovy moci a Bohem zajištěného bohatství, o královskou a chrámovou reprezentaci, ne námořní kartografii.

Almugové dřevo je přitom dodnes botanickou záhadou. Překladová tradice kolísá; některé moderní komentáře opatrně připouštějí, že mohlo jít o indický santal. Jenže bez jisté polohy Ofiru nelze ověřit ani původ dřeva.

Střep z Tell Qasile: zlato z Ofiru mimo Bibli

Kdyby Ofir existoval jen na stránkách Starého zákona, šlo by ho snadno odbýt jako literární fikci. Jenže v Tell Qasile u dnešního Tel Avivu se našel hliněný střep, ostrakon, datovaný do 8. až 7. století př. n. l. Nápis na něm zní stručně a věcně: „Zlato z Ofiru pro Bét-Chorón. 30 šekelů.“ Žádná modlitba, žádný mýtus. Účetní záznam.

Tento ostrakon z Tell Qasile je silný argument, že „zlato z Ofiru“ fungovalo jako reálné ekonomické označení, něco mezi značkou původu a certifikátem kvality. Podobně jako dnes říkáme „kolumbijské smaragdy“ nebo „jihoafrické diamanty“, starověký obchodník zapsal „zlato z Ofiru“ a příjemce věděl, co dostává. Nemáme sice archeometalurgický vzorek, který by ryzost ofirského zlata laboratorně potvrdil, ale jeho pověst zjevně přesahovala literární tradici a vstupovala do běžného hospodářského oběhu.

Tři teorie, žádná jistota

Kde tedy Ofir hledat? Odborná debata se dělí do tří hlavních proudů, z nichž žádný nemá rozhodující důkaz.

• Jižní Arábie a oblast Rudého moře. Nejintuitivnější varianta: lodě vypluly z Esjon-geberu, tedy z Akabského zálivu, a směřovaly na jih. Jižní Arábie, dnešní Jemen a Omán, byla ve starověku proslulá kadidlem, zlatem i obchodními kontakty se Šebou. Vzdálenost odpovídá, směr plavby sedí, komodity se překrývají.
• Východní Afrika. Pobřeží dnešního Somálska, Eritreje nebo dokonce Mosambiku nabízí podobné komodity: zlato, slonovinu, vzácná dřeva. Starověký Egypt obchodoval s oblastí zvanou Punt, která ležela někde v tomto prostoru. Zastánci africké teorie vidí v Ofiru obdobný obchodní cíl.
• Indie. Řecká a pozdější tradice spojovala Ofir se Suparou u dnešní Bombaje. Exotické komodity, santal, opice, paví pera zmíněná v jiných pasážích, by dávaly smysl. Vzdálenost je ale enormní a vyžadovala by námořní znalosti, které pro 10. století př. n. l. není snadné doložit.

Podle přehledové Encyklopedie Bible dnes nejsilněji působí široký jihoarabský a rudomořský rámec, ne jako jistá identifikace jednoho místa, ale jako nejpravděpodobnější obchodní horizont. Jenže „nejpravděpodobnější“ neznamená „prokázaný“.

Město, přístav, nebo obchodní značka?

Tady se skrývá možná nejzajímavější posun v celé debatě. Generace badatelů hledaly konkrétní město, hradby, doly, přístav. Ale co když je otázka „kde Ofir ležel“ špatně položená?

Ostrakon z Tell Qasile naznačuje, že „zlato z Ofiru“ mohlo fungovat jako označení typu nebo kvality, podobně jako „šampaňské“ dnes označuje víno z konkrétního regionu, ale v běžné řeči i styl. Ofir mohl být region, ze kterého zlato původně pocházelo, a postupem času se z něj stala obchodní značka, která přežila i poté, co se konkrétní trasa změnila nebo zanikla. V takovém scénáři nehledáme jedno ztracené město, ale obchodní uzel, možná síť přístavů a překladišť, v rámci dálkového obchodu mezi Rudým mořem, jižní Arábií a vzdálenějšími oblastmi.

V kandidátních regionech přitom archeologie nachází bohaté nálezy. V Dhofáru na jihu Ománu například výzkum kruhových věžových hrobek odhalil opakované pohřby, obětiny a vazbu mobilních pasteveckých komunit na konkrétní krajinné body. Jsou to fascinující doklady starověkého osídlení, ale žádný z nich nenese nápis „Ofir“. Chybí ten jediný průsečík: místo, kde by se text, jméno a archeologie protnuly v jednom bodě.