Nacistický režim připravoval únos papeže a další plány, které skončily neúspěchem

Léto 1943: Berlín naplánoval obsazení Vatikánu a odvoz Pia XII. na sever. Rozkaz nikdy nedorazil k provedení, a nebyl to jediný plán, který se režimu vymkl z rukou.

Foto: Unknown author - licence CC BY-SA 3.0

22. července 1943 sesadila italská Velká fašistická rada Benita Mussoliniho. Pro Hitlera to byl šok i ponížení. Během několika dnů začal Berlín rozpracovávat scénáře, jak „potrestat“ Itálii a neutralizovat každého, kdo by mohl posílit protiněmeckou frontu na Apeninském poloostrově. Na seznamu problémů se ocitl i muž v bílém, papež Pius XII. Vatikán měl být obsazen, archivy a umělecké poklady zajištěny a papež spolu s celou kurií odvezen kamsi na sever, aby „nepadl do rukou Spojenců“. Jenže právě tady se nacistická mašinérie střetla s něčím, co nedokázala ovládnout: s vlastní ideologickou přemrštěností, vnitřními třenicemi a realitou, která se odmítala podřídit berlínským fantaziím.

Plán, který ztroskotal na vlastním člověku

O plánu na únos papeže dnes víme hlavně díky pozdní výpovědi SS-Obergruppenführera Karla Wolffa, nejvyššího velitele SS a policie v Itálii. Wolff svědčil pro církevní beatifikační proces Pia XII. a popsal scénář, v němž měly jednotky SS vtrhnout do Vatikánu, zajistit archivy i umělecká díla a přesunout papeže i kurii pryč z Říma. V sekundárních zdrojích se objevují varianty cílové destinace, Slezsko, nebo dokonce Lichtenštejnsko. Přímý Hitlerův písemný rozkaz se ovšem nikdy nepodařilo dohledat; celé tvrzení stojí na Wolffově svědectví a navazujících indiciích, včetně záznamu o schůzce v Benátkách 29.–30. července 1943, kde se o plánu údajně jednalo.

Wolff rozkaz neprovedl. Podle vlastních slov papeže varoval. Motivy? Pravděpodobně pragmatismus. Wolff si v chaotické Itálii roku 1943 budoval manévrovací prostor a kanál k západním Spojencům, totéž, co mu o dva roky později umožnilo vyjednat tajnou kapitulaci německých sil v severní Itálii v rámci operace Sunrise. Po válce mu tyto kontakty pomohly k mírnému zacházení: v roce 1949 byl zproštěn v hamburském procesu. Spravedlnost ho ale dohnala; v šedesátých letech byl znovu odsouzen za podíl na deportacích Židů do Treblinky.

Výstava, která měla zničit moderní umění, a udělala mu reklamu

Únos papeže nebyl jedinou akcí, která se režimu obrátila proti němu. O čtyři roky dříve, 19. července 1937, otevřel nacistický aparát v Mnichově výstavu s názvem Entartete Kunst, „Zvrhlé umění“. Cíl byl jasný: veřejně ponížit moderní umění, zesměšnit expresionismus, dadaismus i abstrakci a ukázat je jako symptom rasového úpadku. Přes 740 děl bylo nainstalováno záměrně ponižujícím způsobem: šikmo zavěšené obrazy, urážlivá hesla na zdech, celá expozice sestavená ve spěchu za méně než tři týdny.

Výsledek? Přes dva miliony návštěvníků jen v Mnichově. Souběžná Velká německá umělecká výstava, která měla předvést „zdravé árijské umění“, přilákala méně než 500 tisíc lidí. Deutsche Welle ji označuje za jednu z nejnavštěvovanějších výstav moderního umění vůbec. Nacisté přecenili svou schopnost nadiktovat publiku estetickou reakci. Lidé přišli, a místo odporu k modernímu umění ho viděli, mnozí poprvé. Část vystavených děl přežila v mezinárodních sbírkách; online projekt MoMA „Degenerate Art“ dnes ukazuje konkrétní dochované práce. Obrovská část ale zmizela, prodána do zahraničí za devizy, nebo prostě zničena.

Zajímavý je i český přesah. Už na podzim 1937 proběhla v Praze výstava „Němečtí expresionisté“, kterou databáze Ústavu dějin umění AV ČR popisuje jako přímou protireakci na mnichovskou kampaň. Praha reagovala téměř okamžitě. Dnes jsou díla autorů zasažených nacistickou kulturní čistkou, Oskara Kokoschky či Wenzela Hablika, k vidění ve stálé expozici Národní galerie Praha.

Árijské dítě, které bylo židovské

Snad nejabsurdnější selhání rasové ideologie se odehrálo v Berlíně. Fotograf Hans Ballin dodal do propagandistické soutěže o „nejkrásnější árijské dítě“ portrét šestiměsíční holčičky. Snímek zaujal Goebbelsův aparát natolik, že vyšel na obálce časopisu Sonne ins Haus a později i na pohlednicích. Dítě na fotografii se jmenovalo Hessy Levinsons Taftová. Byla Židovka.

Podle Hessyiny orální historie pro americký Památník holocaustu Ballin věděl, koho fotografuje, a poslal snímek do soutěže jako tichý výsměch rasové logice. Režim, posedlý tříděním lidí podle lebek a nosů, nedokázal rozpoznat „neárijské“ dítě na vlastním propagandistickém materiálu. Hessyina rodina uprchla z Německa roku 1938 do Paříže, později na Kubu a po válce do Spojených států. Hessy se stala chemičkou a univerzitní pedagožkou. Zemřela v lednu 2026.

Ideologie jako zdroj selhání

Lákavé je vidět v těchto příbězích nekompetenci. Jenže nacistický režim uměl jednat i s brutální efektivitou; stačí připomenout operaci Eiche, vyproštění Mussoliniho 12. září 1943, kdy výsadkáři a kluzáky provedli přesně zorganizovanou akci v horském hotelu na Gran Sasso. Selhání u únosu papeže, u výstavy „zvrhlého umění“ i u soutěže o árijské dítě nevznikala navzdory síle režimu. Vznikala z ní.

Fanatická ideologie nicméně vytvářela slepá místa. Rasová logika selhávala, protože žádná rasová logika fungovat nemůže. Propagandistická mašinérie přeceňovala svou moc nad myšlením publika. A vnitřní rivalita aparátu, Wolff proti Hitlerovu rozkazu, pragmatismus proti fanatismu, rozbíjela i plány, které měly být provedeny s vojenskou přesností.