Vojáci vykopali 23 rakví z šumavské hrobky rodiny Abelů a prodali kov do sběru. Kaple stojí dodnes opuštěná

Dne 21. června 1951 vytáhli dělníci z krypty šumavské kaple třiadvacet kovových rakví. Kov o váze 562 kilogramů skončil ve sběrných surovinách, ostatky zakopali na neznámém místě.

Foto: Picryl

Nejděsivější na celé věci není brutalita činu, ale jeho úřední střízlivost. Žádná opilecká noční řež, žádný tajný přepad. Archivní zápis, který v roce 2024 přiblížil badatel Jaroslav Mareš prostřednictvím Sušických novin, se čte jako běžná materiálová operace: přítomen bezpečnostní referent ONV soudruh Zíbar, zaměstnanci strojní traktorové stanice, rakve předány národnímu podniku Sběrné suroviny, hrubá váha 562 kg. Tečka. Žádná zmínka o pietě, žádná omluva, žádné vyšetřování. Hůrka, kdysi jedno z nejslavnějších sklářských sídel monarchie, přišla toho dne o poslední důstojnost svých mrtvých.

Sklářský rod, který živil 1 800 lidí

Hůrka, německy Hurkenthal, nebyla ledajaká šumavská ves. Křišťan Ferdinand Abele, potomek rodu s francouzskými kořeny, koupil zdejší sklárny v roce 1799 a během jedné generace z nich vybudoval podnik evropského formátu. Zrcadlové, tabulové, křišťálové i barevné sklo se vyváželo přes pět meziskladů do celého světa. Podle regionálních pramenů zaměstnávaly hůrecké hutě kolem 1 800 lidí a patřily k nejvýznamnějším v Rakousku-Uhersku.

Jiří Kryštof Abele pak nechal přistavět věž ke kostelu sv. Vincence Ferrerského a vybudovat hřbitovní kapli Povýšení sv. Kříže s rodinnou kryptou. V ní spočinuli příslušníci rodů Abele a Hafenbrädl, a také MUDr. Josef Klostermann, otec spisovatele Karla Klostermanna. Klostermannova matka Charlotte totiž pocházela z rodu Abele a právě Hůrka se stala jednou z kulis románu Skláři. Tradiční prameny mluví o třiadvaceti rakvích; novější bádání z roku 2024 pracuje s údajem sedmadvaceti osob uložených v kryptě. Rozdíl naznačuje, že některé ostatky mohly být přemístěny nebo evidovány jinak ještě před likvidací.

Úřední likvidace, ne opilecký výpad

Kolem zániku hrobky kolují dvě verze. Ta známější, šířená mimo jiné prostřednictvím Neduhovy knihy, líčí sedm opilých pohraničníků, kteří na podzim 1953 vtrhli do krypty, tančili s kostrami a rakve rozbili. Je to silný obraz, a právě proto přežil v paměti.

Archivní zápis ale říká něco jiného. Likvidace proběhla 21. června 1951, tedy o dva roky dříve, a nebyla žádným excesem. Šlo o koordinovanou akci okresních orgánů. Současně s vyklizením krypty byl se souhlasem konzistoře převezen církevní inventář z kostela do Železné Rudy. Kam přesně byly ostatky znovu uloženy, se dodnes nepodařilo veřejně doložit; zápis lakonicky uvádí, že „pozůstatky byly zakopány“.

Proč až v roce 1951, šest let po konci války a pět let po odsunu? Přímé zdůvodnění v dochovaných dokumentech chybí. Načasování ale odpovídá systematické likvidaci opuštěných sakrálních areálů v pohraničí těsně před plným rozběhem vojenského režimu v prostoru pozdějšího vojenského újezdu Dobrá Voda. Podle odborné práce Žanety Musilové bylo na jeho území zaevidováno padesát zaniklých obcí a osad. Hůrka byla jednou z nich, ale jedinou, kde přežila původní stavba.

Proč kaple přežila, když kostel ne

Kostel sv. Vincence Ferrerského šel k zemi. Obytné domy zmizely. Kaple Povýšení sv. Kříže ale stojí. Nejpravděpodobnější vysvětlení je prozaické: armádě se hodila jako pozorovatelna, později jako sklad. Žádný dochovaný stavební rozkaz „kapli nezbourat“ neexistuje; jde o opakovaně uváděnou regionální tradici, která ale dává logický smysl. Právě utilitární hodnota malé stavby ji zachránila před odstřelem.

Po roce 1989 se kaple dočkala postupné obnovy. Klíčovou postavou byl sušický farář Slávek Holý, který od roku 1997 organizoval opravy za pomoci dobrovolníků a dárců z české i německé strany. V roce 1999 přešla kaple do majetku církve, zatímco hlavní rekonstrukce proběhla v roce 2003. A v září 2024 přibyl před kaplí nový pamětní kříž se jmény osob kdysi uložených v kryptě, symbolická náhrada za hrob, který už neexistuje.

Živé poutní místo, ne mrtvá ruina

Dnes kaple spadá pod farnost Sušice a v rozpisu pro rok 2026 jsou na Hůrce uvedeny dvě česko-německé bohoslužby: 18. dubna v základech kostela sv. Vincence Ferrerského a 12. září přímo v kapli. Nejde o trvale otevřený objekt se stálou obsluhou, ale o místo, které žije rytmem poutí a setkávání lidí z obou stran hranice.

Pro turisty je přitom Hůrka snadno dosažitelná. Z placeného parkoviště v Nové Hůrce vede modrá značka po asfaltu asi 2,5 kilometru přímo ke kapli; úsek zvládnou i rodiny s kočárkem. Kdo chce pokračovat, může absolvovat okruh přes jezero Laka: celkem 9,5 kilometru, převýšení 197 metrů, zhruba tři hodiny chůze. K červenci 2026 NP Šumava na trase nehlásí žádnou dlouhodobou uzavírku.