Prodali je jako manželky a služky mužům z moře. Japonské musume zažívaly roky utrpení

Japonské dívky z chudých rybářských vesnic končily v „dočasných manželstvích“ s cizinci nebo v zámořských nevěstincích. Rozhodovali za ně rodiče, zprostředkovatelé a dluh.

Foto: Picryl

Slovo musume znamená v japonštině prostě „dcera“ nebo „mladá dívka“. Jenže v přístavních městech druhé poloviny 19. století získalo docela jiný význam. Označovalo Japonky, často ještě v raném dospívání, které vstupovaly do smluvních svazků s cizími námořníky a důstojníky. Nebylo to manželství v podobě, která by dnes obstála. Byl to obchod: rodina dostala peníze, muž z moře dostal společnici na dobu svého pobytu v přístavu a dívka neměla na výběr. A pro tisíce dalších žen ze stejného sociálního prostředí to byl teprve začátek cesty, která vedla ještě mnohem hlouběji, do zahraničních nevěstinců, odkud se mnohé nikdy nevrátily.

Přístav jako tržiště

Když se Japonsko po roce 1858 otevřelo zahraničnímu obchodu, v takzvaných smluvních přístavech (Nagasaki, Jokohama, Kóbe) se usadily stovky západních námořníků, obchodníků a diplomatů. Vznikla poptávka po ženské společnosti a místní zprostředkovatelé ji rychle naplnili. Systém dostal různá jména: „měsíční manželství“, „japonské manželství“, „dočasný svazek“. Podstata byla vždy stejná. Cizinec uzavřel smlouvu, zaplatil a po dobu svého pobytu žil s japonskou dívkou jako s partnerkou. Když loď odplula, vztah skončil. Žena se vrátila do původního prostředí nebo se dostala do dalších forem závislé práce.

Právně šlo o šedou zónu. Japonský stát tyto svazky formálně neuznával, ale toleroval je, protože přinášely příjmy a udržovaly klid v přístavních čtvrtích. Nejlépe zdokumentovaná je situace v Nagasaki, kde ruské námořnictvo udržovalo dlouhodobou přítomnost a kde vznikl propracovaný systém zdravotních kontrol vázaných na potřeby posádek. Dívky procházely lékařskými prohlídkami ne kvůli vlastnímu zdraví, ale kvůli ochraně námořníků.

Z Amakusy do Singapuru

Horší osud čekal ženy označované jako karajuki-san, doslova „ty, co odešly do Číny“, v praxi ale kamkoli za moře. Pocházely ze stejných oblastí jako musume: z poloostrova Šimabara a ostrovů Amakusa, kde panovala krajní chudoba a kde se od dívek očekávalo, že si samy vydělají na věno. Bez věna se nemohly vdát, bez sňatku zůstávaly pod kontrolou rodiny. Kruh se uzavíral.

Mechanismus náboru byl organizovaný a vícestupňový. Venkovský zprostředkovatel navštívil rodinu, nabídl zálohu a slíbil práci v zahraničí. Někdy rodiče věděli, o jakou práci jde. Někdy ne, a právě v tom spočívá jádro krutosti systému. Případ ženy známé jako S-san, zachycený v akademické studii Billa Mihalopoula, je výmluvný: jako velmi mladá dívka pracovala v domácnosti, pak odešla „za zálohu do vzdáleného místa“. Týden strávila ukrytá v podpalubí lodi. Po příjezdu do Singapuru ji okamžitě prodali do japonského nevěstince.

Nešlo o ojedinělý případ. V roce 1894 bylo na lodi v Hongkongu odhaleno 34 japonských žen převážených načerno. O sedm let později přivezl muž z Nagasaki do Hongkongu 17 žen k prodeji. Uhelné exportní přístavy Kučinocu a Karacu fungovaly jako brány ven; dobový vicekonzul přímo spojoval jejich provoz s tím, že ženy mohly snáze „proklouznout tajně do zahraničí“.

Dluh, který nikdy nekončil

Po příjezdu do cílového přístavu čekala dívky aukce. Nevěstinec zaplatil zprostředkovateli, a tím vznikl dluh, který musela žena odpracovat. K původní částce se připočítávaly úroky, náklady na ubytování, jídlo, oblečení. Systém byl nastavený tak, aby dluh klesal co nejpomaleji. Ženy pracovaly roky, někdy celý produktivní věk, a přesto se nevyplatily.

Terénní šetření z přelomu století uvádí přes 5 400 lidí z Amakusy pracujících v zahraničí, většinou žen v sexuálních službách. Ještě v roce 1910, čtrnáct let po formálním zákazu zámořské prostituce, evidovaly sekundární zdroje kolem 19 000 licencovaných japonských sexuálních pracovnic v zahraničí. Zákon z roku 1896 existoval na papíře. V přístavech jihovýchodní Asie neznamenal nic.

Dobový učitel z Amakusy si ve svých záznamech stěžoval, že v některých vesnicích se prostituce nepovažovala za ostudu, ale za povolání. Remitence, které ženy posílaly domů, zvyšovaly prestiž rodiny. U chrámu Daišidó v Šimabaře dodnes stojí věž tenšidžó, postavená výhradně z darů karajuki-san. Na kamenech kolem ní jsou vytesaná jména dárkyň a částky. Peníze vydělané v nevěstincích Singapuru a Hongkongu se proměnily v místní památku.

Kdy stát zasáhl, a proč

Japonsko začalo systém potlačovat nikoli z empatie, ale z pragmatismu. Klíčový mezník přišel už v roce 1872, kdy po mezinárodní aféře kolem lodi Maria Luz vydal stát dekret o emancipaci prostitutek a gejš. Šlo ale především o diplomatický signál: Japonsko chtělo být vnímáno jako moderní země, ne jako exportér žen. Formální zákaz zámořské prostituce následoval v roce 1896. Skutečný tlak na likvidaci sítí přišel až ve dvacátých letech 20. století, kdy se karajuki-san staly neúnosnou zátěží pro mezinárodní obraz modernizujícího se Japonska.

Vzorec, který celý systém poháněl, ale nezmizel. Chudá rodina. Slib práce. Prostředník. Přesun přes hranici. Dluh. Ztráta kontroly nad vlastním tělem. A stát, který zasáhne až ve chvíli, kdy problém poškozuje jeho pověst. Organizace zabývající se moderním obchodem s lidmi popisují dodnes totéž, jen se změnila jména přístavů.

Co zbylo po musume

Ne všechny se vrátily domů. Část žen se vrátila, provdala se a mlčela. Část zemřela v zahraničí na nemoci, vyčerpání nebo násilí. Ty, které přežily a poslaly dost peněz, si vysloužily paradoxní respekt; jejich jména na kamenech u chrámu to dokazují. Ale ve čtrnácti letech si žádná z nich svůj osud nevybrala.

Na kamenech u Daišidó nejsou příběhy. Jen jména a částky. Jako by hodnota těch žen zůstala navždy vyjádřená jedinou jednotkou: penězi, které poslaly domů.