Plyšový medvěd Steiff z roku 1904 stojí miliony. Rozhoduje jedna vlastnost mohérového vlákna, která po sto letech mění strukturu

Raný medvídek Steiff z roku 1904 se letos v Giengenu vydražil za 28 000 eur, přes 700 000 korun. A nebyl ani nejdražší svého druhu.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když se v květnu 2025 na specializované aukci v německém Giengenu objevil malý mohérový medvěd s označením „Bärle“ a sloním knoflíkem v uchu, sběratelé věděli, na co se dívají. Kus z roku 1904, ještě s původním kloubováním na kovových tyčkách, s vybledlým, ale nepřehlédnutelně autentickým vlasem. Kladívko spadlo na 28 000 eurech. O tři roky dříve, v roce 2022, prodal tentýž aukční dům Ladenburger Spielzeugauktion bílého medvěda Steiff z let 1904–1905 za 43 000 eur, v přepočtu přes milion korun. Ceny v tomto segmentu nejsou náhodné. Stojí za nimi jeden materiál a způsob, jakým stárne.

Co přesně vzniklo v roce 1904

Rok 1904 je pro Steiff dvojnásobně klíčový. Firma tehdy uvedla model 35 PB, menší, štíhlejší verzi původního 55 PB z roku 1902, prvního plyšového medvěda s pohyblivými končetinami. Podle oficiální firemní historie šlo o medvěda se světlejším mohérem, protáhlými pažemi, výrazným hrbem a knoflíkovýma očima typu shoe-button. Klouby držely kovové tyčky, takzvané tyčkové provedení, které Steiff od roku 1905 nahradil systémem kartonových disků a kovových pinů.

Zároveň v roce 1904 firma zaregistrovala ochrannou známku „Knopf im Ohr“ (knoflík v uchu). Nešlo o dekoraci. Steiff reagoval na vlnu napodobenin a potřeboval jednoznačný identifikátor. Právě tento knoflík je dnes jedním z prvních znaků, které sběratel na medvědu hledá.

Mohér jako materiálový podpis epochy

Richard Steiff pro první medvědy zvolil mohérový plyš od dodavatele Schulte. Mohér, přírodní vlákno z angorské kozy, byl měkký, dobře barvitelný a dostatečně odolný pro hračku. Jenže právě jeho přírodní povaha z něj po sto letech dělá něco víc než textilii. Dělá z něj důkaz.

Mohérové vlákno je keratinové, podobně jako lidský vlas. Pod mikroskopem má povrch pokrytý překrývajícími se šupinkami, které mu dávají charakteristický lesk a pružnost. Časem ale keratin podléhá změnám:

• Fotodegradace – UV záření a viditelné světlo postupně štěpí keratinové vazby, vlákno bledne a ztrácí pružnost.
• Mechanické opotřebení – manipulace, tlak a přirozený pohyb kloubů ztenčují vlas, především kolem očí, na čele, tlapách a zádech.
• Křehnutí – po desítkách let keratin ztrácí elasticitu, vlas se láme a na některých místech zcela vypadá.

Na aukčních fotografiích raných kusů je to dobře čitelné: slehlý, „položený“ vlas místo vzpřímeného pile, nerovnoměrné lysiny, prosvítající podklad na exponovaných místech. Aukční domy jako Christie’s to pečlivě dokumentují formulacemi jako „thinning to head“, „bald patches to extremities“ nebo „mohair loss consistent with age“. Zní to jako vada. Ve skutečnosti je to certifikát.

Proč „správně zestárlý“ neznamená totéž co „starý“

Tady se láme sběratelská hodnota. Samotné stáří medvěda nestačí. Trh rozlišuje mezi kusem, jehož mohér přirozeně a rovnoměrně zestárl za sto dvacet let v jedněch rukou, a kusem, který prošel přepolstrováním, výměnou nosu, náhradou očí nebo doplněním vlasu novým materiálem.

Přirozená degradace originálního mohéru je pro experty paradoxně zárukou; novodobé repliky a náhrady ji nedokážou přesvědčivě napodobit. Syntetické vlákno stárne jinak, jinak reaguje na světlo, jinak se láme. I kvalitní restaurátorský mohér má pod lupou odlišnou šupinkovou strukturu. Sběratel, který zaplatí desítky tisíc eur, kupuje právě tuto nefalšovatelnou patinu.

Rozdíl v ceně je dramatický. Na téže aukci v Giengenu v roce 2024 se raný medvěd z let 1905–1906 prodal za 7 000 eur, méně než čtvrtinu ceny „Bärle“ z roku 1904. Důvod? Horší stav mohéru, pozdější vývojová fáze, méně kompletní originální výbava. Každý detail se počítá: typ kloubování, horizontální šev přes hlavu, pět vyšitých drápků na tlapách, původní nos ze sealingového vosku.

Kde se Steiff objevuje v Česku

Český sběratelský trh s ranými Steiffy existuje, ale je úzký. V červenci 2025 se na platformě OneBid u Tiberius Auctions dražil Steiff z třicátých let s odhadem 1 000–1 200 eur. Pražský obchod Art in Prague výslovně inzeruje výkup starých medvědů s knoflíkem v uchu. Pro opravdu raný kus z let 1902–1905 ale platí, že cenu tvoří specializované zahraniční aukční síně, německé, britské a americké.

Šance najít medvěda z roku 1904 na české půdě je nízká, ale ne nulová. Geografická blízkost Německa a předválečný oběh zboží to nevylučují. Kdo by takový kus našel, měl by se vyhnout obecným bazarům a rovnou kontaktovat specializovaný aukční dům se sekcí plyšových medvědů.

Jak medvěda uchovat, aby si hodnotu držel

Pro každého, kdo starého Steiffa vlastní nebo najde, platí jednoduchá pravidla vycházející z konzervátorské praxe pro keratinové materiály a textilie:

• Skladovat v suchém, chladnějším prostředí se stabilní teplotou.
• Minimalizovat vystavení světlu, zvláště přímému slunci a zářivkám.
• Neukládat do plastových obalů; mohér potřebuje dýchat.
• Podložit tělo tak, aby se netlačily tlapy a klouby, bez ostrých přehybů.
• Manipulovat co nejméně, každý dotek je mikroskopické opotřebení.

Srovnání s jiným sběratelským světem to dává do perspektivy. Prototyp figurky Boby Fetta od Kenneru se v roce 2024 prodal za 525 000 dolarů (přes 12 milionů korun). Steiff z roku 1904 se pohybuje řádově níž, ale princip je totožný: extrémní vzácnost, doložitelná autenticita a ikonický status „počátku kategorie“. U medvěda tu autenticitu čte každý, kdo ví, jak vypadá sto dvacet let starý mohér. A právě proto ji nelze předstírat.