Niccolò Paganini využil pověst démonického virtuosa a stal se prvním skutečným hudebním idolem

Houslista, který v černém plášti rozechvěl sály po celé Evropě, věděl přesně, co dělá, a publikum mu to spolklo i s ďáblem.

Foto: Picryl

Když v prosinci 1828 vstoupil Niccolò Paganini na jeviště pražského Stavovského divadla, měl za sebou měsíce vyčerpávající léčby v Karlových Varech a šest koncertů, které vzbudily, slovy dobového tisku, „značný, avšak rozporuplný“ ohlas. Bledý, vyhublý, s vlasy spadajícími přes ramena, vypadal spíš jako přízrak než jako člověk. A přesně tak to chtěl. Paganini nebyl jen geniální instrumentalista. Byl prvním umělcem, který z vlastního výkonu, vizuálu a pověstí kolem své osoby vytvořil jeden nerozdělitelný produkt, a ten prodával s instinktem, jaký hudební svět do té doby neznal.

Technika, kterou nikdo nedokázal vysvětlit

Základ Paganiniho pověsti nebyl mystický, ale ryze fyzický. Hrál věci, které ostatní houslisté považovali za nemožné. Ricochet, odskok smyčce generující salvu tónů z jediného tahu. Levostranné pizzicato, při němž levá ruka drnkala na struny, zatímco pravá vedla smyčec. Dvojité flažolety znějící jako dva nástroje najednou. Celé pasáže odehrané na jediné struně, kde by jiný houslista potřeboval všechny čtyři.

Klíčový efekt popisuje muzikologická studie Royal College of Music: obtížnost v Paganiniho podání „mizela“. Publikum neslyšelo námahu, jen výsledek. Nevidělo, jak to dělá, a právě ta neviditelná propast mezi tím, co znali od jiných houslistů, a tím, co slyšeli od něj, živila podezření, že za tím stojí něco víc než cvičení.

Černý plášť jako marketingový nástroj

Paganini chápal, že samotná technika nestačí. Potřeboval obraz, který si publikum ponese domů. Vystupoval výhradně v černém. Dlouhé tmavé vlasy rámovaly bledou, vpadlou tvář s pronikavýma očima. Na pódiu se pohyboval s teatrální intenzitou; smyčec švihal vzduchem jako bič, tělo se prohýbalo nad nástrojem. Do repertoáru zařazoval kusy s názvy jako Le Streghe (Čarodějnice), které samy o sobě evokovaly temnou symboliku.

Nešlo o náhodu. Genovský oficiální materiál o Paganiniho odkazu ho popisuje jako umělce, který rozuměl sebepropagaci dřív, než pro ni existovalo slovo. Byl vlastním manažerem, kontroloval, kde a za kolik hraje, a věděl, že fámy o paktu s ďáblem prodávají lístky lépe než jakákoli recenze. Když mu pověsti přerostly přes hlavu, dokázal je korigovat: v Praze roku 1828 nechal v místních novinách otisknout zbožný dopis své matky, aby vyvrátil řeči o „ďábelském synovi“. Pak ale znovu oblékl černý plášť a vrátil se na pódium.

Pozdější medicínské hypotézy o Marfanově či Ehlers-Danlosově syndromu, které by vysvětlovaly jeho neobvykle ohebné prsty a extrémní štíhlost, zůstávají právě jen hypotézami; žádná průkazná diagnóza neexistuje. Jisté je, že jeho tělesnost na pódiu působila znepokojivě, a on to využíval.

Prototyp hvězdy, kterou zná i ten, kdo ji neslyšel

Franz Liszt, o generaci mladší, viděl Paganiniho hrát a okamžitě pochopil jeho princip: transcendentní virtuozita plus kontrolovaná aura rovná se hvězda. Převzal proto model do klavírního světa a rozšířil ho na masovější publikum. Ale Paganini byl originál. Rozpoznatelná silueta, narativ silnější než samotné dílo, monetizace výjimečnosti; to jsou prvky, které dnes spojujeme s popovými ikonami. Rozdíl je jen v médiu. Tehdy karikatura v tisku a šeptanda v salónech, dnes Instagram a virální video.

Pohřeb, který trval třicet šest let

Paganini zemřel 27. května 1840 v Nice. Byl vyčerpaný, téměř němý; podle oficiální biografie Premio Paganini „zesláblý a zcela apatický“. Kněz Caffarelli, který k němu přišel, vyhodnotil situaci tak, že umírající odmítl poslední svátosti. Pravděpodobnější vysvětlení ovšem vypadá takto: Paganini už prostě nemohl mluvit. Nicejský biskup přesto zakázal pohřeb v posvěcené půdě. Legenda, která za života prodávala lístky, se po smrti obrátila proti svému tvůrci.

Následovaly tři církevní procesy. Synodní soudci jmenovaní papežem nakonec obvinění rozebrali a pohřeb v Parmě povolili. Paganiniho ostatky spočinuly na hřbitově ve Villettě až v roce 1876, třicet šest let po jeho smrti.