Čtyři pevnosti, jeden dozorce a 34 let ticha. Kdo byl muž v železné masce

19. listopadu 1703 zemřel v Bastile vězeň, kterého nikdo nesměl znát. V matrice stálo jméno Marchioly. Nebylo ale jeho.

Foto: Prosopee - licence CC BY-SA 3.0

Zhruba 34 let předtím, v létě 1669, převzal velitel alpské pevnosti Pignerol Bénigne Dauvergne de Saint-Mars zvláštního vězně. Doprovázel ho dopis od ministra války Louvoise s jednoznačnými pokyny: vězně držet v naprosté izolaci, zabránit mu v kontaktu s okolím, a pokud promluví o čemkoli jiném než o svých bezprostředních potřebách, má mu být vyhrožováno smrtí. Kdo ten muž byl, dopis neříkal. Proč ho stát potřeboval vymazat z veřejného povědomí, o tom prameny dodnes mlčí. A právě z toho ticha, záměrného, pečlivě střeženého a nikdy neprolomeného, vyrostla jedna z nejodolnějších legend evropských dějin.

Čtyři pevnosti, jeden dozorce

Trasa vězně je doložená a překvapivě přímočará. Z Pignerolu v savojských Alpách putoval do Exilles, odtud na ostrov Sainte-Marguerite u Cannes a nakonec do Bastily v Paříži. Pokaždé ho doprovázel tentýž muž, Saint-Mars, který mezitím stoupal v hierarchii královské vězeňské správy. Vězeň ho následoval jako stín, kterého se nedalo zbavit.

Zápisy Étienna du Juncy, královského poručíka Bastily, zachycují jeho příchod 18. září 1698: maskovaný muž s černou sametovou maskou na tváři byl umístěn do cely za několikerými zamčenými dveřmi. Du Junca si poznamenal, že vězeň nesměl být viděn ani slyšen nikým kromě Saint-Marse. Okna cely směřovala mimo dohled ostatních.

O pět let později, 19. listopadu 1703, du Junca zapsal smrt. Pohřeb proběhl na hřbitově farnosti Saint-Paul pod jménem Marchioly. V zápisu byl uveden také věk, který badatelé dodnes zpochybňují. Vše, co mohlo vést k identifikaci, bylo po smrti z cely odstraněno nebo zničeno.

Samet, ne železo

Prameny časově nejbližší události mluví jednoznačně: maska byla z černého sametu. Představu železné masky přidal až Voltaire. V díle Siècle de Louis XIV z roku 1751 popsal tajemného vězně s „železnou maskou na tváři“ a naznačil, že šlo o osobu královské krve. Voltaire zde nepsal nezaujaté dějiny, ale politicky laděný text namířený proti absolutismu a potřeboval silný obraz.

Alexandre Dumas ho dotáhl do extrému. V románu Vikomt de Bragelonne z roku 1847 se z vězně stal tajný bratr-dvojče Ludvíka XIV., uvržený do žaláře, aby nemohl ohrozit trůn. Příběh byl tak působivý, že dodnes formuje představu většiny lidí o celém případu. Jenže mezi Dumasovým románem a archivní realitou leží propast.

Legenda přitom nezačala až u Voltaira. Už za života vězně kolovala šeptanda; Saint-Mars sám kolem svého chráněnce budoval auru výjimečnosti, která posilovala jeho vlastní postavení. Po smrti Ludvíka XIV. v roce 1715 se záhada stala nástrojem protivládní propagandy: tajný vězeň sloužil jako důkaz tyranie Krále Slunce. Jak upozorňuje historik Jean-Christian Petitfils, mýtus nevyrostl z přemíry informací, ale z demonstrativního ticha kolem několika pečlivě střežených detailů.

Dauger, nebo Mattioli?

Seriózní historiografie dávno opustila romantické kandidáty: žádné královské dvojče, žádný Molière, žádný d’Artagnan. Spor se zúžil na dva muže.

Eustache Dauger se v pramenech objevuje od roku 1669, tedy od samého počátku uvěznění. Kdo přesně byl, není jisté. Badatel Andrew Lang ho v práci The Valet’s Tragedy spojil s okruhem protestanta Rouxe de Marsillyho a s tajnými anglo-francouzskými kontakty. Historik Paul Sonnino z University of California posunul hypotézu dál: podle něj mohl Dauger znát kompromitující detaily o Mazarinových finančních vazbách na Anglii, které se staly politicky výbušnými právě ve chvíli, kdy Ludvík XIV. potřeboval spolupráci Karla II. Sonnino zároveň upozorňuje, že většina seriózních historiků dnes pracuje právě s daugerovskou verzí.

Ercole Antonio Mattioli má jiný, ale rovněž silný příběh. Mantovský diplomat, který v roce 1678 prozradil tajná francouzská jednání o pevnosti Casale, byl o rok později unesen a uvězněn. Jeho verzi podporuje hlavně pohřební zápis: jméno Marchioly nápadně připomíná Mattioli. Diplomatický motiv je navíc srozumitelný a dobře doložený.

Problém mattioliovské větve je v chronologii. Mattioli byl zatčen až v roce 1679, deset let po prvním doloženém rozkazu k izolaci záhadného vězně. Dauger má delší a souvislejší stopu po boku Saint-Marse. Ani jedna strana ale nemá definitivní důkaz.

Co se dochovalo, a co shořelo

Klíčové fondy přežily. Archivy Bastily jsou dnes uloženy v pařížské Národní knihovně Francie na pobočce Arsenal a část z nich je digitalizovaná. Ministerská korespondence Louvoise a jeho nástupce Barbezieuxe, du Juncovy záznamy, Saint-Marsovy dopisy, to vše existuje a je přístupné.

Jedna zásadní stopa se však nenávratně ztratila. Pařížské farní matriky z doby před rokem 1792 shořely při požárech Komuny v roce 1871. Originální zápis z farnosti Saint-Paul, kde byl vězeň pohřben jako Marchioly, se nedochoval. Pracuje se s opisy a extrakty; Archives de Paris evidují rekonstrukční fondy, v Národní knihovně existuje rukopis Français 32591 s materiály k Saint-Paul. Originál, na němž by bylo možné ověřit přesné znění, rukopis písaře i případné škrty, je však ztracený.

Vězeň bez luxusu

Filmové a románové verze obvykle líčí maskovaného muže v téměř královském přepychu: stříbrné nádobí, osobní služebnictvo, tiché apartmá. Realita du Juncových zápisů je střízlivější. V roce 1701 byl vězeň kvůli přetížení Bastily dočasně umístěn společně s dalšími vězni. Žádný izolovaný palác, žádná královská cela.

Právě tento detail podle nás nejlépe vystihuje podstatu případu. Stát nepotřeboval vězně rozmazlovat, potřeboval ho umlčet. Nebezpečná nebyla jeho osoba, ale to, co věděl. A protože nikdo nikdy nezjistil, co přesně věděl, mohl si každý dosadit vlastní odpověď. Voltaire dosadil královskou krev, Dumas dvojče, protivládní pamfletisté tyranii. Tři sta let staré ticho mluví hlasitěji než jakýkoli dokument, který se z něj mohl vynořit.