Stonehenge vznikal po etapách a některé kameny putovaly z překvapivě vzdálených míst

Šest tun vážící blok z velšských hor, dvacetipětitunový sarsen z plání Wiltshire a pískovec, který někdo dopravil nejméně 750 kilometrů ze Skotska. Tři druhy kamene, tři příběhy, jedna nevyřešená otázka: proč?

Foto: Erwin Bosman - licence CC BY-SA 4.0

Stonehenge nevznikl jako jednorázový projekt. Stavěl se, přestavoval a přetvářel zhruba patnáct set let, od prostého příkopu s kremačním pohřebištěm kolem roku 3000 př. n. l. až po poslední velký pravěký zásah někdy mezi lety 1800 a 1500 př. n. l. Čím přesněji dnes geochemie, izotopové analýzy a laserové skenování určují, odkud kameny pocházejí a kdo u nich ležel pohřbený, tím víc celý areál připomíná promyšlený nadregionální podnik. Ne primitivní hromadu balvanů, ale monument, jehož stavitelé měli kontakty přes celou Británii a organizaci, která by leckomu imponovala i dnes.

Tři vrstvy kamene, tři vzdálenosti

Když se řekne Stonehenge, většina lidí si vybaví mohutné svislé bloky s překlady. To jsou sarseny, mimořádně tvrdý silkret, odolnější než žula. Studie publikovaná v roce 2020 v časopise Science Advances ukázala, že většina stojících sarsenů pochází z West Woods na Marlborough Downs, asi 25 kilometrů severně od Stonehenge. Relativně blízko. Jenže novější analýza úlomků ze starších vykopávek naznačuje, že část sarsenového materiálu míří i na vzdálenější lokality v Hampshire a East Sussexu. Ani „vyřešená“ otázka tedy není tak jednoduchá.

Menší kameny, souhrnně nazývané bluestones, jsou geologicky pestrou směsí doleritu, ryolitu a dalších hornin. Jejich zdroje leží v Preseli Hills v západním Walesu, konkrétně v lokalitách Carn Goedog a Craig Rhos-y-felin, vzdálené zhruba 230 až 250 kilometrů. A pak je tu Altar Stone, ploše ležící pískovec v centru kruhu. Ten dlouho platil za velšský. Studie zveřejněná v roce 2024 v časopise Nature ho ale spojila s Old Red Sandstone ze severovýchodního Skotska. To znamená transport na vzdálenost minimálně 750 kilometrů. Ať už po souši, po vodě, nebo kombinací obojího, jde o vzdálenost, která vyvrací představu izolovaných kmenů, které stavěly z toho, co měly po ruce.

Patnáct set let proměn

Časová osa Stonehenge se dá rozdělit do čtyř hlavních fází, i když hranice mezi nimi jsou plynulé.

• Kolem 3000 př. n. l. vznikl kruhový příkop s vnitřním valem a 56 jámami zvanými Aubrey Holes. Stonehenge byl v této době především kremačním pohřebištěm; nalezeno bylo asi 64 kremací, celkový odhad pohřbených se blíží 150 jedincům.
• Kolem 2500 př. n. l. přišla monumentalizace. Vztyčily se sarsenové trilithony, vnější sarsenový kruh a první uspořádání bluestones. Právě do tohoto období spadají nálezy z blízkého Durrington Walls, obřího hengeového areálu o průměru téměř 490 metrů, kde stopy osídlení, dřevěných staveb a hostin ukazují na místo, kde stavitelé žili a slavili.
• Kolem 2200 př. n. l. se bluestones přestavěly do nového uspořádání a vznikla Avenue, ceremoniální cesta spojující Stonehenge s řekou Avon.
• Mezi 1800 a 1500 př. n. l. byly vyhloubeny takzvané jámy Y a Z, patrně příprava další přestavby, která se už nikdy nedokončila.

Každá fáze posunula funkci areálu jinam. Z pohřebiště se stalo kamenné monumentální centrum se silnou vazbou na slunovraty, napojené na širší rituální krajinu. Podle English Heritage jde o největší známý pozdně neolitický kremační soubor v Británii.

Co víme o lidech, kteří tu leží

Stronciová analýza 25 kremací, publikovaná v roce 2018 v časopise Scientific Reports, přinesla překvapivý výsledek: nejméně 40 procent analyzovaných jedinců neprožilo poslední roky života na křídových půdách jižní Anglie. Část z nich geochemicky odpovídá západnímu Walesu, tedy krajině, odkud pocházejí bluestones. Lidé a kameny se pohybovali stejným směrem.

Laserové skenování z roku 2012 zase odhalilo stopy opracování prakticky na každém kameni a zvýšilo počet známých pravěkých sekerových rytin ze 44 na 115. Sarseny nesou kamenné čepové spoje připomínající truhlářské řemeslo, detail, který ukazuje na technickou vyspělost, ne na náhodné skládání bloků.

Záhada, která roste s každým objevem

Paradox Stonehenge spočívá v tom, že čím víc toho víme, tím složitější celkový obraz je. Původ hlavních kamenů je dnes určen s vysokou přesností. Mobilita pohřbených lidí je doložená. Stavební technika je popsaná. Ale definitivní odpověď na jednoduchou otázku „proč“ stále chybí, a nejspíš nikdy nepřijde v jedné větě, protože monument měnil podobu i funkci po staletí a písemné prameny neexistují.

V Česku nemáme přímou obdobu kamenného megalitického kruhu. Nejbližší paralelou jsou rondely, monumentální kruhové areály s příkopy, jako je známý rondel ve Vinoři u Prahy. Ty jsou ale výrazně starší, datované do let kolem 4850–4600 př. n. l., a stavěné ze dřeva a zeminy, ne z kamene. Ve střední Evropě se mu funkčně blíží spíš Pömmelte v Sasku-Anhaltsku, dřevěný ‚henge‘ srovnatelný rozměry i rituálním využitím. Kamenný kruh typu Stonehenge ale zůstává britskou specialitou.

Budoucnost pod ochranou i pod tlakem

Stonehenge je součástí lokality světového dědictví UNESCO společně s Avebury. Silniční doprava po A303, která prochází těsně kolem areálu, je dlouhodobým problémem; UNESCO už v roce 2018 konstatovalo, že plánovaný krátký tunel by poškodil výjimečnou univerzální hodnotu lokality. Projekt tunelu A303 Amesbury to Berwick Down nakonec britská vláda v březnu 2026 zrušila. Jak se bude řešit doprava kolem Stonehenge dál, zatím nikdo neví. Kameny ale stojí. Pět tisíc let čekání na odpověď je naučilo trpělivosti.