Tutanchamonova hrobka stále překvapuje. Moderní výzkum mění pohled na mladého faraona

Čtyři hliněné vaničky, sto let staré zápisky a DNA z mumie. Největší překvapení z KV62 dnes nepřicházejí z nových komor, ale z nového čtení toho, co tam vždycky leželo.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když Howard Carter 26. listopadu 1922 prorazil vstup do hrobky v Údolí králů a spatřil „úžasné věci“, spustil příběh, který se dodnes nepřestal psát. Jenže zatímco ve dvacátém století šlo hlavně o to, co se v hrobce najde, v jednadvacátém století jde o to, co se z už známých nálezů dokáže vyčíst. DNA analýzy, CT skeny, georadar a digitální archivy přepisují obraz Tutanchamona, ne jako nový poklad vytažený z písku, ale jako nový význam vytažený z dat.

Z „boy kinga“ fyzicky křehký vládce

Zlom přišel v roce 2010, kdy tým vedený Zahím Hawassem publikoval v prestižním časopise JAMA výsledky rozsáhlého genetického a radiologického výzkumu. Studie analyzovala mumie z Tutanchamonovy rodiny a sestavila pětigenerační rodokmen: rodiče faraona identifikovala jako mumie označené KV55 a KV35YL, přičemž šlo o sourozence.

Obraz zdravého mladíka, který záhadně zemřel, snad zavražděn, snad po úderu do hlavy, se rozpadl. Místo něj vystoupil portrét fyzicky oslabeného krále:

• Deformity nohou a kostní nekróza – Tutanchamon trpěl avaskulární nekrózou, která mu pravděpodobně ztěžovala chůzi. Hole nalezené v hrobce tak nebyly ceremoniální rekvizity, ale pomůcky pro každodenní pohyb.
• Malárie – testy zachytily DNA parazita Plasmodium falciparum. Samotná malárie faraona nezabila, ale v kombinaci s kostními problémy a možnou zlomeninou nohy po pádu mohla být smrtelná.
• Konec spekulací o syndromech – studie nepodpořila dříve populární teorie o Marfanově syndromu ani o Antley-Bixlerově syndromu. „Zženštilé“ proporce, které badatelé odvozovali z amarnského umění, byly spíš stylistickou konvencí doby než odrazem skutečného těla.

Žádná jednotlivá diagnóza smrt nevysvětluje. Nejpravděpodobnější scénář je kombinace chronických potíží a akutní infekce, méně dramatické než vražda, ale vědecky podložené.

Skryté komory, které neexistují

Málokterá archeologická hypotéza posledního desetiletí vzbudila tolik vzrušení jako myšlenka, že za stěnami Tutanchamonovy pohřební komory se skrývají další prostory, možná s pohřbem královny Nefertiti. Hrobka je totiž neobvykle malá. Plán KV62 ukazuje jen vstupní chodbu a čtyři místnosti, zatímco sousední hrobka KV9 Ramesse V. a VI. je rozsáhlý komplex chodeb a sálů. Jako by Tutanchamona pohřbili do prostoru, který pro něj nebyl stavěný.

Digitální skenování stěn, které od roku 2011 sdílela Factum Foundation, debatu znovu rozjelo, detailní obrazy naznačovaly linie pod malbami. Následovaly dva radarové průzkumy v letech 2015 a 2016 s rozpornými výsledky. Definitivní slovo přinesl třetí, hustě vzorkovaný georadarový sken z února 2018, publikovaný v roce 2019 týmem z Turínské polytechniky. Závěr byl střízlivý: žádné skryté komory bezprostředně sousedící s KV62 prokázány nebyly.

Senzace se nekonala. Ale právě to je na moderním výzkumu cenné, umí říct nejen „ano“, ale i důvěryhodné „ne“.

Staré vaničky, nový rituál

Že hrobka stále překvapuje, dokládá studie egyptologa Nicholase Browna publikovaná v únoru 2025 v časopise The Journal of Egyptian Archaeology. Brown se zaměřil na čtyři nenápadné hliněné vaničky z pohřební komory, předměty, které Carter zdokumentoval, ale které zůstávaly na okraji zájmu. Nová interpretace je čte jako libační nádoby spojené s osirským pohřebním rituálem, tedy s obřadem symbolizujícím znovuzrození mrtvého krále po vzoru boha Usira.

Nejde o nový nález. Jde o nový výklad věci, která ležela v hrobce před očima badatelů celé století. A přesně tady se ukazuje posun: Tutanchamonova hrobka dnes funguje méně jako uzavřený poklad a více jako otevřený dataset, ke kterému se vědci vracejí s lepšími nástroji a novými otázkami.

Živý archiv a česká stopa

Griffith Institute v Oxfordu průběžně rozšiřuje digitální archiv Carterových záznamů; Tutankhamun Spatial Archive obsahuje nové materiály ještě z června 2026, včetně podkladů z rozbalování mumie z listopadu 1925. Koncept tohoto archivu vytvořil egyptolog českého původu Jaromír Málek, což je připomínka, že česká egyptologie je k tutanchamonovskému tématu napojena výrazněji, než by se mohlo zdát. Miroslav Bárta z Českého egyptologického ústavu od roku 2019 předsedá vědeckému výboru putovní výstavy o Tutanchamonovi a pražská univerzitní egyptologie disponuje silnými kompetencemi v 3D skenování a geofyzice, tedy v metodách, které právě u KV62 přepisují staré závěry.

Devítiletý král, který nic nerozhodoval sám

Tutanchamon nastoupil na trůn kolem devátého roku věku a vládl zhruba deset let. Už ve třetím roce vlády změnil jméno z Tutanchatona na Tutanchamona a zahájil obnovu chrámů boha Amona, zdevastovaných za jeho otce Achnatona. Restorační stéla z Karnaku slaví konec náboženského rozvratu a návrat k tradičnímu systému. Jenže rozhodnutí devítiletého dítěte to nebylo, za obratem stáli mocní poradci Aj a Haremheb, kteří po faraonově smrti postupně sami usedli na trůn.

I tohle je korekce, kterou moderní pohled přináší. Tutanchamon nebyl ani záhadný hrdina, ani bezmocná loutka. Byl fyzicky křehký mladík v centru jednoho z největších politických zvratů starověkého Egypta, a jeho hrobka, jediná podstatně nevykradená královská hrobka Nové říše s asi pěti tisíci předměty namačkanými ve čtyřech malých místnostech, je dodnes nejpodrobnějším svědectvím o tom, jak taková doba vypadala zevnitř.