Kyselina fluorovodíková a sklo z 19. století. Egermannova technika leptání dnes vynáší na aukcích statisíce korun

Lithyalinový pohárek z roku 1840 se letos v červnu prodal za 910 eur. Jiný kus od téhož tvůrce přitom v minulosti překonal hranici 140 tisíc korun.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Friedrich Egermann zemřel v roce 1864 v severočeském Polevsku. Za sebou nechal rafinerii s dvěma sty pracovníky, císařské privilegium na unikátní typ skla a červenou lazuru, jejíž recept mu konkurenti doslova ukradli. O sto šedesát let později jeho jméno žije dvojím životem: jako označení historického vynálezce, jehož autentické kusy se draží ve Vídni za tisíce eur, a zároveň jako komerční značka, pod kterou si dnes v Praze nebo Novém Boru koupíte vázu za pár tisíc korun. Právě tato dvojakost je největší past, do které sběratel může spadnout.

Tři techniky, které se pletou

Když se řekne „Egermannovo sklo“, většina lidí si vybaví rubínově červený pohár s rytým loveckým výjevem. Jenže Egermannův odkaz stojí na třech odlišných pilířích, které se běžně směšují.

Lithyalin je ten nejslavnější. Jde o neprůhledné sklo s mramorovaným povrchem, které na první pohled připomíná achát nebo jaspis. Egermann na něj získal v roce 1829 císařské privilegium a ještě téhož roku ho uvedl na pražský trh. Napodobitelé se objevili okamžitě; úspěchy na průmyslových výstavách v Praze (1831) a ve Vídni (1835) z lithyalinu udělaly žádaný artikl, a tím i terč kopírování.

Červená a žlutá lazura (beize) je povrchová barevná technologie. Egermann ji od roku 1832 vyráběl průmyslově. Recept střežil tak úzkostlivě, že podle dobových záznamů konkurenti vnikli do jeho „brennküche“, odnesli receptáře a zkopírovali i speciální pec pro redukční výpal.

Leptání kyselinou fluorovodíkovou je třetí, samostatná technika. Kyselina fluorovodíková je jednou z mála kyselin, které napadají sklo: sklář zakryje povrch kyselinovzdornou vrstvou, vyryje do ní motiv a odkrytá místa nechá naleptat. Výsledkem je matný, jemně strukturovaný dekor. Podle Corning Museum of Glass se stejný efekt dá vytvořit i parami HF. U Egermanna leptání fungovalo jako součást širšího dekorativního arzenálu vedle brusu, rytí a zlacení, nikoli jako jeho hlavní vynález, ale jako nástroj, který jeho kusy odlišoval od konkurence.

Důležitá poznámka: kyselina fluorovodíková je extrémně nebezpečná látka. Žádný „domácí trik“; i malé množství způsobuje těžké poleptání a systémovou otravu.

Co říkají aukční síně v roce 2026

Cenový obraz Egermannova skla se dá poskládat z veřejně dostupných výsledků aukčního domu Dorotheum:

Lot	Datum prodeje	Cena (EUR)	Přibližně v Kč
Becher, kolem 1840, atribuce Egermann	3. 6. 2025	910	cca 23 000
Lithyalinová láhev se zátkou, dokončení Egermann	24. 4. 2025	1 560	cca 39 000
Centerpiece, atribuce Meyr / Egermann	27. 4. 2026	1 950	cca 49 000
Lithyalinový becher, atribuce Egermann (archivní)	22. 10. 2014	5 625	cca 141 000

Rozptyl je obrovský. Becher za 910 eur je autentický kus z Egermannovy éry, přesto se prodal za cenu slušné večeře pro čtyři. Lithyalinový becher z roku 2014 dosáhl šestinásobku. Rozdíl nedělá jen stáří, dělá ho kvalita techniky, stav zlacení, přesvědčivost atribuce a provenience.

Na téže aukci v dubnu 2026 se nabízely dvě lithyalinové vázy z Harrachovy hutě s Egermannovým dokončením v odhadu 2 400 až 4 000 eur. To ukazuje, že kvalitní raně bohémské sklo se pohybuje ve společném pásmu tisíců eur, a Egermann v něm rozhodně není outsider.

Historický vynálezce versus dnešní značka

V roce 2023 získala práva ke značce Egermann skupina Crystalex a v roce 2025 ji znovu uvedla na trh. Na oficiálním e-shopu dnes koupíte nové kolekce v cenách od 136 do 581 eur. Jsou to pěkné věci. Ale jsou to nové věci.

Pro sběratele je tohle klíčové rozhraní. Nápis „Egermann“ na krabici v roce 2026 znamená současnou komerční produkci. Autentický kus z let 1828 až 1864 žádnou takovou moderní značku nenese; jeho identitu potvrzuje specialista na základě kombinace znaků: rané facetování, typ zlacení, charakter barevné beize, „kamenný“ mramorovaný povrch lithyalinu a přiměřené opotřebení odpovídající dvěma staletím.

Podle nás je právě tohle nejdůležitější poznatek: samotná rubínová barva nic nedokazuje. Český trh je plný pozdějšího bohémského skla, které vypadá „egermannovsky“, ale pochází z konce 19. nebo z 20. století. Cenový rozdíl mezi přesvědčivě doloženým kusem z Egermannovy éry a pozdější historizující produkcí je řádový.

Co dělat, když máte doma podezřelý pohár

Pokud v kredenci po babičce stojí tmavě červený nebo mramorovaný pohár s facetami a zbytky zlacení, nemusíte hned volat do Vídně. Ale rozhodně ho nečistěte agresivně a neleštěte zlacení; každý zásah snižuje hodnotu.

Prvním krokem je odborná konzultace. V severočeském sklářském regionu fungují dvě instituce, které se historickým sklem zabývají profesionálně: Sklářské muzeum v Novém Boru a Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, kde se historickému sklu věnuje kurátorka Tereza Bednářová. Pro tržní odhad nabízí Dorotheum bezplatné a nezávazné ocenění přímo v kategorii skla.

Na co se dívat doma:

• Lithyalin – neprůhledný, mramorovaný povrch připomínající polodrahokam, často s facetami a zlacením.
• Lazurované sklo – střídání čirých a červeně či žlutě zabarvených ploch, rytí loveckých nebo krajinných výjevů do medailonů.
• Stáří – přiměřené opotřebení hran, drobné nerovnosti, patina zlacení. Příliš „čistý“ dekor bez známek stáří je varovný signál.
• Moderní značení – pokud na kusu najdete novodobou obchodní značku, jde o pozdější nebo současnou produkci.

Úzký trh, ale stabilní

Egermannovo sklo není masová investiční třída. Je to úzký sběratelský segment, kde cenu silně určuje kvalita konkrétního kusu a kontext aukce. Otevřené výsledky z let 2014, 2025 a 2026 ale ukazují průběžnou a stabilní poptávku, žádnou bublinu, která by se nafukovala nebo splaskávala.

Egermann měl dvě stě zaměstnanců, císařské privilegium a konkurenty, kteří mu kradli recepty. Nebyl to okrajový řemeslník, byl to technologický podnikatel své doby. A právě proto jeho kusy, pokud je specialista dokáže přesvědčivě zasadit do správné dekády a správné techniky, stojí víc než celá vitrína pozdějšího rubínového skla dohromady.