Izolovaná laboratoř v hloubce přes šest set metrů. Čínský přírodní unikát ohromil geology i botaniky

Propast Siao-čaj v jihozápadní Číně sahá do hloubky 662 metrů a na jejím dně roste les, který se řídí jinými pravidly než okolní krajina.

Foto: Public Domain Pictures

Představte si jámu tak hlubokou, že by se do ní postavily čtyři Žižkovské věže na sebe, a na jejím dně byste místo holé skály našli vzrostlý les, podzemní řeku a mikroklima oddělené od vnějšího světa strmými vápencovými stěnami. Siao-čaj tchien-kcheng v čínském okrese Feng-ťie je nejhlubší známá krasová propast typu tchien-kcheng na planetě. Geologové ji studují kvůli procesu, který ji vytvořil. Botaniky fascinuje něco jiného: co se stane s vegetací, když ji na tisíce let zavřete do kamenného válce s vlastní vlhkostí, vlastním stínem a vlastním koloběhem živin.

Kamenný válec s lesem na dně

Tchien-kcheng (doslova „nebeská jáma“) není obyčejný závrt. Vzniká zřícením stropu nad podzemní řekou, která po miliony let rozpouští vápenec. U Siao-čaj tuto roli hraje řeka protékající jeskynním systémem Ti-feng. Výsledkem je propast s téměř svislými stěnami, eliptickým ústím o rozměrech zhruba 600 × 500 metrů a dnem pokrytým sutí, půdou a hustou vegetací. Feng-ťieský okres přitom není osamělý případ; místní úřady ho popisují jako jednu z oblastí s nejvyšší hustotou tchien-kchengů na světě. Siao-čaj z tohoto souboru vyčnívá jako ikonický extrém, ale vedle něj se v regionu nacházejí desítky dalších propastí různého stáří a velikosti.

Proč vědci mluví o „laboratoři“

Slovo laboratoř tu není reklamní nadsázka. V odborné literatuře se tchien-kchengy označují jako „kontinentální ostrovy“, izolované ekosystémy oddělené od okolí nikoli vodou, ale strmými skalními stěnami. Studie publikovaná v roce 2022 v Scientific Reports ukázala, že uvnitř primárních tchien-kchengů v Jün-nanu panuje odlišné mikroprostředí: vyšší vlhkost, stabilnější teploty, menší výpar. Starší práce z roku 2017, rovněž ve Scientific Reports, porovnala vegetaci uvnitř a vně tchien-kchengů a zjistila vyšší druhovou jedinečnost a starší lesní strukturu na dně propastí. Tchien-kchengy zkrátka fungují jako refugia, útočiště, kde přežívají druhy, které z okolní krajiny dávno vytlačil člověk nebo klimatické změny.

Právě tady je klíčový kontrast s tím, co známe z podrostu tropických pralesů. V klasickém deštném lese vede nedostatek světla k pomalému růstu sazenic a konzervativní strategii: rostliny šetří zdroji, mají dlouhověké listy a nízkou respiraci. U tchien-kchengů ale recentní výzkum naznačuje opačný trend. Studie z roku 2024 publikovaná v Chinese Journal of Plant Ecology zkoumala 64 druhů rostlin v komplexu Ta-š‘-wej v provincii Kuang-si a zjistila, že listy na dně propastí obsahují méně uhlíku, zato výrazně více dusíku, fosforu, draslíku, vápníku a hořčíku. Rostliny v šeru tchien-kchengu tedy nešetří, naopak investují do rychlejšího růstu, protože vlhká půda bohatá na živiny jim to dovolí.

Důležitá poznámka: tato konkrétní studie se vztahuje ke komplexu Ta-š‘-wej v Kuang-si, nikoli přímo k Siao-čaj v Čchung-čchingu. Obě lokality jsou tchien-kchengy, obě sdílejí princip izolovaného refugia, ale přímá botanická data z dna Siao-čaj srovnatelného rozsahu zatím veřejně dostupná nejsou. Siao-čaj nicméně zůstává nejhlubší a nejznámější propastí svého druhu, a právě její extrémní hloubka a uzavřenost naznačují, že izolační efekt tu bude ještě výraznější.

Česká Macocha jako vzdálená příbuzná

Pro představu o tom, jak princip tchien-kchengu funguje v menším měřítku, stačí zajet na Moravu. Propast Macocha v Moravském krasu dosahuje suché hloubky necelých 139 metrů, tedy zhruba pětiny Siao-čaj. Přesto i ona hostí na dně specifické mikroklima s vegetační inverzí: nahoře rostou teplomilné druhy, dole se drží chladnomilná flora, která by na povrchu v okolí neobstála. UNESCO ji eviduje na předběžném seznamu světového dědictví právě kvůli této kombinaci geologie a biologie. Macocha je dobrá analogie pro princip: uzavřený kras mění pravidla hry pro vegetaci. Ale měřítkem ani typem „ztraceného lesa“ se s Siao-čaj srovnávat nedá.

Ochrana, která musí držet krok s turisty

Siao-čaj spadá hned do tří ochranných režimů: je součástí národní krajinné oblasti Tchien-kcheng-Ti-feng, národního geoparku Tři soutěsky a městské přírodní rezervace. V nejpřísnějších zónách platí zákaz staveb neslučitelných s ochranou, zákaz průzkumu a těžby nerostů i vjezdu motorových vozidel. Na papíře to vypadá robustně. Jenže UNESCO ve svých materiálech o čínských tchien-kchenzích výslovně varuje, že neřízený turistický rozvoj může poškodit podzemní vodní zdroje i lesní pokryv, tedy přesně to, co z propasti dělá víc než jen díru v zemi.

Podle nás je právě tohle nejsilnější pointa celého příběhu. Siao-čaj není zajímavá jen proto, že je rekordně hluboká. Je zajímavá proto, že ukazuje, co se stane, když příroda dostane prostor vyvíjet se za zavřenými dveřmi, a co se stane, když ty dveře někdo otevře dokořán.