Plán Václava Havla: Chyběl jen krok a sudetští Němci dostali své majetky zpět

Petr Pithart poprvé podrobně popsal, co Václav Havel v květnu 1991 v Bonnu navrhl Helmutu Kohlovi za zavřenými dveřmi.

Foto: Ben Skála - licence CC BY-SA 2.5

Bylo to jednání, o kterém předem nevěděli ani oba republikoví premiéři přítomní v místnosti. Československý prezident přišel za německým kancléřem s nabídkou, která neměla v poválečných česko-německých vztazích obdobu: vyhnaní sudetští Němci by mohli dostat zpět svůj majetek, ale jen ti, kteří by se fyzicky vrátili, usadili se a přijali české občanství. Protihodnotou mělo být odškodnění dožívajících českých obětí nacismu. Kohl řekl ne. A tím skončil nejodvážnější pokus o majetkové vyrovnání, jaký kdy z české strany zazněl.

Co přesně Havel v Bonnu navrhl

Podle svědectví Petra Pitharta, zveřejněného 22. června 2025, předložil Havel v květnu 1991 při návštěvě Bonnu neveřejný návrh postavený na třech podmínkách: sudetský Němec, který by chtěl získat zpět svůj majetek na československém území, by se musel vrátit, mít zde trvalé bydliště a získat české občanství. Teprve pak by mohl žádat o navrácení majetku, a navíc se účastnit probíhající privatizace. Druhou stranou rovnice bylo odškodnění českých obětí nacistického režimu, které dosud žily.

Pithart, tehdy český premiér, přiznává, že o obsahu Havlovy iniciativy nebyl předem informován. Stejně na tom byl slovenský premiér Ján Čarnogurský. Havel jednal v mimořádně úzkém kruhu, prakticky sám s Kohlem. Odborná literatura tuto epizodu popisuje jako nabídku učiněnou „v plném utajení“.

Proč Kohl odmítl a co přišlo místo toho

Kancléř návrh nepřijal. Důvody byly vícevrstevné. V německé domácí politice představovala sudetoněmecká agenda citlivé téma svázané s bavorskou CSU. Tehdejší německé právo navíc komplikovalo dvojí občanství v podobě, jakou Havlův plán předpokládal. A především: Kohl nechtěl nést politické náklady řešení, které by otevřelo Pandořinu skříňku majetkových nároků.

Po odmítnutí se do hry zapojil Karel Schwarzenberg jako neformální zprostředkovatel. Telefonoval s Kohlem, osobně ho navštívil v St. Gilgenu a navrhl pokračování jednání na schwarzenberském zámku v Scheinfeldu. Tam se 1. září 1991 sešli Kohl, bavorský premiér Max Streibl, Johann Böhm a Alexandr Vondra. Hledal se kompromis, ne paušální majetkové ústupky, ale individuální řešení a budoucí spolupráce.

Výsledek přišel až o půl roku později a vypadal úplně jinak. Smlouva o dobrém sousedství, podepsaná 27. února 1992, v průvodních dopisech výslovně stanovila: „Tato Smlouva se nezabývá majetkovými otázkami.“ Místo majetkového průlomu přišel geopolitický zisk: článek 10 zavazoval Německo podporovat plné začlenění Československa do Evropských společenství.

Od morálního gesta k diplomatické formuli

Bonnský návrh nebyl izolovaný výstřelek. Havel už na přelomu let 1989 a 1990 veřejně vyjádřil lítost nad odsunem, což vyvolalo silný domácí odpor. V rozhovoru pro Respekt z března 1992 pak ostře odmítl odsun jako celek z morálních pozic. Bonnská epizoda z května 1991 byla pokusem převést tuto morální linii do konkrétního právního mechanismu. Právě proto byla ještě riskantnější, a právě proto zůstala neveřejná.

Když majetkový průlom neprošel, česko-německé vztahy se vydaly jinou cestou. Česko-německá deklarace z 21. ledna 1997 zvolila formuli vzájemné lítosti a závazku nezatěžovat vztahy politickými a právními otázkami z minulosti. Místo vracení majetku vznikl Česko-německý fond budoucnosti; německá strana deklarovala 140 milionů marek, česká 440 milionů korun. Srovnání obou přístupů ukazuje propastný rozdíl:

• Bonn 1991: konkrétní majetkový mechanismus vázaný na návrat, pobyt a občanství, plus odškodnění českých obětí nacismu.
• Deklarace 1997: žádné vracení majetku; lítost, fond a přesun problémů minulosti mimo osu vztahů.

Pithart sám pochybuje, že by československý parlament Havlův návrh schválil, i kdyby ho Kohl přijal. Havel byl v této epizodě výrazně odvážnější než stát, který vedl. Stát nakonec přijal jen to, co bylo diplomaticky průchodné.

Právně uzavřeno, ale ne mrtvé

Politicky je otázka plošných sudetoněmeckých majetkových nároků uzavřená. Deklarace z roku 1997 stanovila, že každá strana zůstává vázána svým právním řádem, a Ústavní soud v roce 1995 potvrdil legalitu konfiskačních dekretů. Jenže jednotlivé restituční spory žijí dál.

Nejviditelnější příklad: kauza rodu Walderode. V září 2024 Ústavní soud zrušil předchozí zamítavá rozhodnutí a v únoru 2026 řešil Okresní soud v Semilech další část sporu o mobiliář zámku Hrubý Rohozec. Nejde o plošné vracení majetků sudetským Němcům, jde o konkrétní restituční tituly posuzované podle českého práva. Ale dokazuje to, že téma, které Havel chtěl v roce 1991 vyřešit jedním velkým tahem, se vrací po kapkách, případ od případu.

Proč Pithart promluvil až teď

O bonnské epizodě dříve psal Daniel Kaiser ve druhém dílu Havlova politického životopisu z roku 2014. Pithart ale nyní přidává přímé svědectví člověka, který seděl v místnosti. Rámuje to jako doplnění obrazu Havla, prezidenta, který v tichosti riskoval víc, než si veřejnost dokázala představit.

Mlčení po neúspěchu dávalo smysl. Návrh byl výbušný na obou stranách hranice, z jednání nevznikl žádný oficiální výstup a obě strany se rychle přesunuly k bezpečnější diplomatické linii. Originální písemný návrh ani stenozáznam z bonnského jednání se dosud nepodařilo dohledat; vše stojí na svědectvích účastníků.

Havlův bonnský pokus zůstává jednou z nejpozoruhodnějších „co kdyby“ novodobé české historie. Ne proto, že by měl reálnou šanci projít, ale proto, že ukazuje prezidenta ochotného vsadit politický kapitál na řešení, o kterém věděl, že ho jeho vlastní země nejspíš nepřijme.