Falešný kufr s plavkami a cesta bez návratu: Jak budoucí Igor Hnízdo geniálně přelstil tajnou policii

V srpnu 1977 odjela z Československa na Kypr rodina, která vypadala jako běžní dovolenkáři. Zpátky se nevrátila.

Foto: Jaro Nemčok - licence CC BY-SA 4.0

Jan Tříska měl v té době za sebou patnáct let na špičce české divadelní a filmové scény, a devět let postupného dušení normalizačním režimem. Doma se na něj chodilo do divadla, Barrandov s ním počítal, Zdeněk Svěrák ho později popsal jako „idol a kauf pro film“. Jenže po srpnu 1968 přišla omezení v televizi, v roce 1972 zavřeli Divadlo za branou a Tříska ztratil stálé angažmá. Definitivní rozhodnutí podle Radiožurnálu „uzrálo na Tři krále“, kdy zavřeli Václava Havla. Tříska nebyl disident v úzkém slova smyslu, ale jeho osobní vazby a neochota se přizpůsobit z něj udělaly člověka, kterému režim systematicky zavíral dveře. Odchod nebyl dobrodružství. Byl to únik.

Dovolenka, ze které se nikdo nevrátil

Krycí legenda byla prostá: turistický zájezd na Kypr. Rodina odjížděla tak, aby působila jako běžná dovolenková výprava, s kufrem, ve kterém mohly být klidně jen plavky a opalovací krém. Nic, co by vzbudilo podezření. Už 27. srpna 1977 ale Tříska mluvil v Aténách s dopisovatelkou deníku The Times, jak doložil exilový časopis Listy. Trasa pokračovala přes Řecko do kanadského Toronta, kde měla rodina příbuzné. Odtud se Tříska postupně přesunul do Spojených států a od roku 1982 žil v Los Angeles.

Režim reagoval předvídatelně a tvrdě. Filmy a seriály, v nichž Tříska hrál, se přestaly vysílat. Jeho jméno zmizelo z oficiální kultury. Herec, kterého znalo celé Československo, přestal pro domácí publikum existovat.

Herec s akcentem a tichnoucím telefonem

V Americe začínal od nuly. Už pár měsíců po odchodu sice získal výraznou divadelní příležitost v New Yorku, roli Wolanda v Mistrovi a Markétce, na kterou ho připravoval Jiří Voskovec, sám emigrant a veterán amerického hereckého provozu. Jenže divadelní debut je jedna věc. Trvalé místo na trhu věc druhá.

Tříska sám dlouhodobě popisoval svůj handicap jedním slovem: akcent. V rozhovoru pro Svět a divadlo vysvětloval, že v USA byl předurčen hrát „toho, kdo odněkud přichází“, cizince, imigranta, postavu s příběhem odjinud. Nebyl špatný herec. Byl herec s omezením, které určovalo typ rolí, o které mohl usilovat.

A pak čekal. V americkém hereckém provozu funguje jednoduchý mechanismus: agent nebo produkce zavolá, nabídne casting nebo rovnou roli. Nezavolá-li nikdo, herec nemá práci. Tříska, doma zvyklý na to, že divadla a studia stojí o něj, najednou seděl u telefonu jako jeden z tisíců. Natočil desítky amerických filmů, objevil se ve Formanově Ragtimu i v Lid versus Larry Flynt. Ale hvězda? To v Americe nikdy nebyl. Byl profesionál, který si musel každou příležitost vybojovat znovu.

Záběr z Karlova mostu, který změnil všechno

Třináct let po emigraci přišel zvrat, a přišel z nečekaného směru. Zdeněk Svěrák v rozhovoru pro Respekt popsal klíčový moment: televizní kamera zachytila Třísku na Karlově mostě při jeho osobním rituálu, jakémsi „děkování za džob“. Jan Svěrák v tom záběru uviděl přesně to, co potřeboval pro postavu Igora Hnízda v Obecné škole, „americkou chvástavost“ a „nečeskost“, energii člověka, který se vrací z jiného světa a nese si ho v gestech, v řeči, v celém těle.

Hnízdo nebyl jen role. Byl to průsečík Třískova skutečného života a fikce. Učitel, který přijde odjinud, mluví jinak, chová se jinak, a přitom je magnetický. Třískova exilová zkušenost se propsala přímo do postavy, kterou české publikum v roce 1991 okamžitě přijalo. Obecná škola z něj neudělala comeback proto, že se slavný herec po letech objevil doma. Udělala z něj comeback proto, že jeho třináctiletý exil dal postavě rozměr, který by žádný domácí herec nemohl zahrát. Hnízdo byl autentický, protože Tříska byl autentický.

Po Hnízdovi: návrat, který vydržel

Obecná škola otevřela dveře. Tříska se po roce 1989 vrátil nejen na filmové plátno, ale i na česká jeviště; hrál na Letních shakespearovských slavnostech, v Divadle Na Jezerce, a v roce 2015 se znovu spojil se Svěráky ve filmu Po strništi bos, volném pokračování příběhu, který jeho comeback odstartoval.

Zároveň nikdy nepřestal pracovat v zahraničí. Pendloval mezi Prahou a Los Angeles, mezi českým divadlem a americkým filmem. Byl jedním z mála českých herců, kteří si dokázali udržet paralelní kariéru na obou stranách Atlantiku; ne jako hvězda obou světů, ale jako profesionál, který rozuměl pravidlům obou trhů.

25. září 2017 spadl Jan Tříska z Karlova mostu. Policie se přiklonila k nešťastné náhodě, ale přesný mechanismus pádu zůstal nevyjasněný; kamerové záznamy nezachytily událost dostatečně zřetelně. Bylo mu osmdesát jedna let.

Kde ho dnes najít

Kdo chce Třísku vidět, ne číst o něm, ale vidět ho hrát, má dnes nejsnazší cestu přes profil na webu České televize. Funguje jako průběžně aktualizovaný katalog přehratelných titulů: od Obecné školy přes Po strništi bos a televizního Don Juana až po starší inscenace jako Král Lear nebo Radúz a Mahulena. Je to rozcestník k desítkám rolí, které pokrývají celý oblouk jeho kariéry, od vzpurného mladíka s drzým čelem po herce, který si svůj návrat domů musel nejdřív zahrát.

Kufr s plavkami, třináct let čekání u telefonu a jedna role učitele, která všechno změnila. Třískův příběh není o útěku. Je o ceně, kterou platí ten, kdo odmítne mlčet, a o tom, jak dlouho trvá, než se ta cena vrátí.