Učebnice je vykreslují jako nerozlučné bratry. Skutečný vztah Voskovce a Wericha ale po válce skrýval hořké tajemství

Dvě rodiny pod jednou střechou, spory o prádelnu i psy a dopis, v němž Voskovec přiznal, že Amerika jim „porušila chemickou formuli“ vztahu.

Foto: Remark3dcz - licence CC BY-SA 4.0

Když 1. září 1946 dorazil Jiří Voskovec konečně do Prahy, téměř rok po Janu Werichovi, který se vrátil už 9. října 1945, čekalo na ně publikum hladové po starém Osvobozeném divadle. Jenže oba muži se během války a exilu proměnili. A proměnil se i svět, do kterého se vraceli. Příběh jejich kampovského soužití je víc než anekdota o hádajících se manželkách. Je to příběh o tom, jak poválečná Praha nedokázala unést chemii, na které stála meziválečná legenda.

Kampa: jeden dům, dvě rodiny, příliš mnoho očekávání

Werich se po návratu usadil ve své vile na Kampě. Voskovec se nastěhoval do stejného domu i s manželkou. Téhož dne, kdy přistál v Praze, symbolicky zahájili provoz Divadla V+W. Zvenčí to vypadalo jako návrat zlatých časů. Zevnitř se ale od prvních týdnů kupily problémy, které neměly s divadlem nic společného.

Podle pozdějších rekonstrukcí se napětí mezi Zdeňkou Werichovou a Voskovcovou partnerkou Anne táhlo už z amerického exilu. Na Kampě dostalo konkrétní podobu: spory o zahradu, o Werichovy psy, kteří Anne vadili, o prádelnu, o peníze investované do bytu. Dvě domácnosti v jednom domě, to je zkouška i pro lidi, kteří se nemají rádi jen profesně. Pro dva muže, jejichž tvůrčí partnerství stálo na každodenní blízkosti, to byla past.

Publikum chtělo mýtus, oni hledali nový začátek

Divadlo V+W nastudovalo Pěst na oko a Divotvorný hrnec. Ani jedna z inscenací ale nebyla tím, co diváci toužili vidět, návratem revuí a improvizací Osvobozeného divadla třicátých let. Sami Voskovec s Werichem přitom starý model obnovit nechtěli. Chtěli něco nového. Jenže nová společná autorská hra nevznikla. Místo tvůrčí exploze přišel kompromis, obrana značky.

A do toho se rychle měnila politická atmosféra. Pěst na oko byla v zjitřené předúnorové době čtena jako obrana ohrožené svobody. Po únoru 1948 se manévrovací prostor zúžil na minimum. Poslední představení Divadla V+W se odehrálo 11. července 1948. O pár týdnů dříve už Voskovec věděl, že odejde.

Dopis, který pojmenoval konec

Dne 25. července 1948 napsal Voskovec Werichovi dopis, který je dnes klíčovým dokumentem jejich rozchodu. Pobyt v Americe podle něj oběma „porušil chemickou formuli“ dosavadního vztahu. Nebyla to výčitka. Spíš diagnóza. Voskovec v dopise navrhoval přiznat si změnu a jít cestou nezávislosti.

Werichova písemná odpověď není doložená. Co je doložené, je osm let ticha. Proč Werich neodpověděl, dodnes nikdo neví s jistotou. Podle historika Martina Slunečka není jasné, zda měl přímý zákaz psát do USA, nebo se v atmosféře počínajících politických procesů prostě bál. Voskovec mezitím odešel přes Paříž do Spojených států, prošel internací na Ellis Islandu a začal budovat samostatnou hereckou kariéru. Werich zůstal. Vedl divadlo v Karlíně, natočil Císaře pekaře, později vytvořil duo s Miroslavem Horníčkem. Platil za to kompromisy a po roce 1968 zákazem vystupování.

Manželky, nebo něco hlubšího?

Domácí třenice na Kampě byly reálné a bolestné. Ale redukovat rozpad V+W na hádky manželek by znamenalo přehlédnout vrstvy pod povrchem. Voskovcův dopis mluví jasně: změnili se oba. Exil z nich udělal jiné lidi, s jinými zkušenostmi a jiným čtením světa. K tomu přibyl tlak publika na obnovu něčeho, co už neexistovalo, a politický převrat, který jednomu zavřel dveře a druhého zamkl uvnitř.

Manželky byly katalyzátor, viditelná, každodenní, hlasitá vrstva konfliktu. Pod ní ale běžela tektonická změna, kterou by žádná prádelna ani zahrada nezpůsobila.

Přátelství, které přežilo v dopisech

Skutečný průlom přišel až v roce 1956, kdy se oba setkali v londýnském studiu BBC. Osm let mlčení se podle Voskovcových pozdějších slov rozplynulo během okamžiku. Následovaly dopisy, další setkání v New Yorku a poslední velké shledání ve Vídni roku 1974, kde Bohumil Brejcha pořídil magnetofonové záznamy jejich rozhovorů. Na jeviště se spolu už nikdy nevrátili. Ale vztah přežil, v jiné formě, jako korespondence a pocit celoživotního „druhého já“.

Když 31. října 1980 Werich zemřel, napsal Voskovec, že mu „umřela půlka“. O osm měsíců později, 1. července 1981, odešel i on. Kampa je rozvedla, dopisy zase spojily, jen už nikdy tak blízko, aby to bolelo přes zeď.