Kosti dětí se stopami řeznických nožů: Archeologové popsali nejděsivější hostinu historie

Belgická jeskyně Goyet vydala dosud nejsilnější důkaz selektivního kanibalismu mezi neandertálskými skupinami. Obětmi byly výhradně ženy a děti.

Foto: Picryl

Třicet procent kostí nese řezné stopy, čerstvé fraktury a úderové záseky po vyjímání morku. Kosti byly lámány, maso odřezáváno a klouby rozebírány přesně tím způsobem, jakým neandertálci bourali ulovené koně nebo soby. Studie publikovaná 19. listopadu 2025 v Scientific Reports přitom identifikovala minimálně šest jedinců, čtyři dospělé či dospívající ženy, žádného dospělého muže a dvě děti. Takový profil neodpovídá přirozené úmrtnosti. Odpovídá výběru.

Kosti, které mluví jazykem řezníka

Troisième caverne v belgickém Goyet není pro paleoantropology neznámá. Už v roce 2016 tým Hélène Rougierové popsal, že čtyři lidské kosti posloužily jako retušéry, tedy nástroje k opravě kamenných čepelí. Tehdy šlo o první doklad, že neandertálci zacházeli s lidskými ostatky utilitárně, ne jen rituálně. Nová práce vedená Quentinem Cosnefroyem z CNRS posouvá příběh dál: díky starověké DNA, izotopové analýze a podrobné tafonomii rekonstruuje, kdo byli mrtví a co se s nimi stalo.

Stopy na kostech zahrnují tři kategorie:

• Řezné stopy na stehenních kostech, holenních kostech i na klíční kosti staršího dítěte. Odpovídají stahování masa a oddělování svalových úponů.
• Čerstvé fraktury – kosti byly lámány záhy po smrti, dokud byly ještě pružné a obsahovaly tuk.
• Úderové záseky cílené pro přístup k morku, identické s těmi na kostech zvířat nalezených ve stejné vrstvě.

Selektivní je i to, které části těla v souboru převažují. Dominují stehenní a holenní kosti, nutričně nejcennější segmenty s největším objemem svaloviny a morku. Lebky a drobné kosti rukou a nohou téměř chybí.

Proč právě ženy a děti

Demografický profil obětí je tím, co z Goyet dělá víc než další případ paleolitického kanibalismu. Čtyři dospělé nebo dospívající jedince studie identifikovala jako ženy. Dospělý muž v souboru není. K tomu dva nezletilí: starší dítě s jasnými řeznými stopami na klíční kosti a novorozenec přítomný v souboru, ale bez přímých antropogenních modifikací.

Autoři provedli resampling na 10 000 iterací proti modelům přirozené neandertálské úmrtnosti. Výsledek: pravděpodobnost, že by taková skladba vznikla náhodou, například hromadnou smrtí celé skupiny při epidemii nebo hladomoru, je statisticky velmi nízká. Cosnefroyův tým mluví o záměrné selekci slabších členů cizí skupiny a o možném cílení na reprodukční potenciál soupeřů.

Cizinci, ne příbuzní

Starověká DNA ukázala, že dospělé ženy nejsou navzájem blízce příbuzné. Přesto sdílejí podobnou stravu, izotopy uhlíku a dusíku v kolagenu jsou homogenní, a sírové izotopy ukazují na nelokální geografický původ. Nebyly to členky skupiny, která jeskyni obývala. Pocházely odjinud, pravděpodobně ze stejné širší oblasti, možná ze sousední sociální jednotky.

Právě tato kombinace, cizí původ, jednotný profil obětí a nutriční zpracování, vede autory k závěru, že jde o exokanibalismus: konzumaci příslušníků jiné skupiny, ne vlastních mrtvých. To je zásadní rozdíl oproti nejznámějšímu srovnatelnému nálezu z El Sidrónu ve Španělsku, kde soubor dvanácti jedinců zahrnuje muže, ženy i děti jedné příbuzenské skupiny a interpretace se kloní spíše k endokanibalismu, tedy zacházení s vlastními mrtvými, ať už z hladu, nebo z rituálních důvodů.

Kdo byli útočníci

Studie možnost mezidruhového násilí skutečně nevylučuje. Homo sapiens byl kolem 45 000 let před současností prokazatelně přítomen v Německu, doložila to analýza nálezů z Ranis publikovaná v roce 2024. Belgie ale takový přímý důkaz zatím nemá.

Autoři proto preferují jiný scénář: útočníky byli jiní neandertálci. Tři argumenty:

• Současná přítomnost Homo sapiens v regionu není doložena.
• Známé případy kanibalismu u raných moderních lidí bývají spojeny se symbolickým nebo funerálním zacházením, v Goyet nic takového není.
• Lidské kostěné retušéry se vyskytují v neandertálských, nikoli sapienských kontextech.

Varianta s Homo sapiens zůstává otevřená jako alternativní scénář, ale hlavní závěr studie zní: pozdní neandertálci v severní Evropě vedli meziskupinové konflikty, při nichž cíleně zabíjeli a konzumovali zranitelné členy konkurenčních skupin.

Co Goyet mění na obrazu neandertálců

Neandertálci posledních let výzkumu nejsou ani tupí primitivové, ani idylicky mírumiloví „ušlechtilí divoši“. CNRS v roce 2020 publikoval důkazy, že neandertálské dítě z La Ferrassie bylo záměrně pohřbeno, s péčí a pravděpodobně i s rituálem. Goyet ukazuje opačný pól téhož spektra. Obojí existovalo vedle sebe, možná i v téže populaci v různých obdobích nebo za různých podmínek.

Studie sama označuje Goyet za „dosud nejpřesvědčivější“ důkaz meziskupinové konkurence mezi pozdními neandertálskými populacemi. Nejde o důkaz univerzální brutality celého druhu, jde o důkaz, že jejich sociální svět zahrnoval teritorialitu, outsiderství a organizované násilí vůči cizím. Což je, podle nás, spíše známka složitosti než primitivnosti.

Před 43 000 lety někdo v belgické jeskyni rozlámal ženské stehenní kosti kvůli morku a z úlomku jedné z nich si vyrobil nástroj. Ten detail říká víc než jakýkoli přívlastek.