Historik to dnes trochu pomotal. Středověká hostina se tak úplně nepovedla. Otestujte své znalosti o evropském středověku

Středověká kuchyně měla svá pravidla. Jenže na tomhle talíři je něco špatně. Pokud patří historie mezi vaše koníčky, odhalíte problém na první pohled.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Dneska vás v redakci VědaŽivě pozveme na malý výlet v čase, konkrétně do 13. století. Zapomeňte na fastfoody a supermarkety, tehdy se jedlo to, co si člověk vypěstoval, ulovil nebo našel na mezi. Středověký jídelníček byl ovšem i přesto (nebo možná právě proto) překvapivě pestrý a zdravý, i když by se nám dnes mohl zdát trošku chudý.

Kdybyste byli cestovatelem v čase – prozradili byste se?

Jenže v našem dnešním testu je něco šeredně špatně. Mezi vší tou středověkou dobrotou se na obrázku schovává jedna potravina, která do 13. století patří asi tak stejně jako mobilní telefon do ruky Karla IV. Máte na to patnáct vteřin – dokážete odhalit tohohle gastronomického vetřelce dřív, než vám ho kuchař naservíruje k pečené koroptvi?

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

A není to jednoduché – surovin je totiž na obrázku opravdu dost. Lidé tehdy nedali dopustit na kořenovou zeleninu, jako je mrkev a petržel nebo dnes už trochu opomíjená vodnice a řepa. A bylinky? Ty byly základem všeho. Salát z kopřiv, šťovíku, kozlíčku nebo řeřichy pak nebyl žádným „bio výstřelkem“, ale běžnou denní stravou plnou vitamínů, která navíc pomáhala žaludku popasovat se s těžším masem.

Bramborová stopka: Proč se na ně v Evropě dlouho jen „koukalo“?

Ale teď už k samotnému řešení. Pokud jste hádali, že tou černou ovcí na talíři jsou brambory, trefili jste do černého! Brambory jsou totiž rození Američané. Do Evropy se mohly dostat až poté, co Kryštof Kolumbus v roce 1492 (tedy hluboko po našem 13. století) objevil Ameriku. Ale pozor, i když se sem dostaly, trvalo jim to stovky let, než se probojovaly do českých kuchyní.

Zpočátku je lidé pěstovali jen v botanických zahradách jako okrasné rostliny, protože měly hezké květy. Dokonce se traduje, že se lidé občas otrávili, protože zkoušeli jíst ty zelené bobule, co rostou nad zemí, místo těch chutných hlíz v hlíně. U nás se brambory masově rozšířily až za vlády Marie Terezie v 18. století, kdy pomohly zahnat hladomory. Takže vidět je na stole vedle rytíře sedláka ze 13. století, to je prostě historický nesmysl, který by hned praštil do očí každého znalce.

Co se tedy ve středověku skutečně „dlabalo“?

Místo brambor byste tehdy na talíři našli hlavně obilné kaše a luštěniny. Základem síly každého zbrojnoše byl hlavně hrách a čočka. A když přišla chuť na sladké? Žádný cukr z řepy, ten tehdy nebyl. Sladilo se výhradně medem nebo sušeným ovocem. Maso bylo vzácností a výsadou bohatších, ale i ti ho museli hojně prokládat bylinkami, jako je šalvěj, máta nebo zmiňovaný merlík, aby jejich zažívání neprotestovalo.