Noční můra jménem Káhira: Imigračním jsem musela kvůli rtěnce a bonbonům projít dvakrát, scamy tomu nasadily korunu

Problémy na každém kroku – od odbavení až po návrat domů. Zkušenost naší čtenářky z Egypta ukazuje, že realita cestování může být někdy hodně vzdálená očekáváním.

Foto: Hana Abdulla- licence CC BY-SA 4.0

Musím vám říct, že jsem za svůj život už procestovala ledacos, ale to, co jsem zažila loni při cestě do Egypta, to se prostě nedá vymyslet. Byl to ten nejdivnější a nejmíň povedený výlet, co jsem kdy absolvovala. A to nejhorší? Ten kulturní šok a bizár začaly už u nás doma na letišti, ještě než jsem se vůbec dotkla egyptské půdy. Takový dopis poslala do redakce VědaŽivě čtenářka Katka. A pokud jste se už začali děsit, neuklidníme vás – tohle byl teprve lehký rozjezd.

Drzost, která nezná hranic, už u odbavení

Stojím si takhle v klidu ve frontě na kufry a chlápek přede mnou, mimochodem Egypťan, se na mě otočil a úplně v pohodě se zeptal, jestli bych si do svého zavazadla nevzala jeho sedm kilo věcí, že má nadváhu. Jako vážně? Kdo tohle v dnešní době udělá? Cítila jsem se fakt trapně a on byl docela neodbytný, což ale bylo personálu docela jedno. Aby toho nebylo málo, zaměstnanec aerolinky mě nutil si nechat obalit kufr fólií (samozřejmě za poplatek), prý že kufry s červenými pruhy do letadla nesmí. Což je mimochodem pěkný nesmysl, lítám s ním pět let po celém světě a nikdy nebyl problém. Ale abych odletěla, přijala jsem to.

A u brány? Další level. Přijde ke mně paní se třemi dětmi a prý jestli jí nepomůžu s taškami a nevezmu si k sobě jedno z jejích dětí. No chápete to? Tu nehoráznou drzost oslovit cizího člověka s takovou prosbou, to mi fakt hlava nebrala. Tipuju to na to, že jsem žena – k muži by si něco takového asi nikdo nedovolil. No prostě tenhle let začal úplně příšerně. A stejně tak i skončil.

Foto: Elhussein omar elkhatab mousa - licence CC BY-SA 4.0

Letadlo jako očistec – a pak přišel ještě ten byrokratický

Samotný let byl teprve ten pravý očistec. Dvě starší dámy s dětmi tam dělaly neskutečný bordel (to o té paní se třemi jsem nakonec vůbec nevěděla – a skoro mě pak mrzelo, že jsem jí nepomohla). Jedna měla autistického kluka, kterého absolutně nezvládala, a ještě po ostatních lidech chtěla, aby ho hlídali za ni. Druhá si zase odmítala u startu vytáhnout roletu na okně, prý že se pozvrací. Letušky byly v koncích a já měla hlavu jako střep.

Když jsme konečně přistáli v Káhiře, čekala mě další lahůdka. Jedna nekonečná fronta na víza a zároveň na směnu peněz. Totální chaos. A korunu tomu nasadil celník. Pár kroků za čárou mi totiž vypadla z kabelky malá taška. Tedy abyste to dobře pochopili – já byla za čárou, ona dopadla ještě před ni. A celník? Ten mi ji sebrat nenechal. Jestli ji chci, musím zase do fronty a znovu projít celou imigrační kontrolou. A já šla. Jako ovce. Teprve později mi došlo, že tam mám vlastně jen pár šminek, bonbony a Paralen. Měla jsem ji tam nechat ležet a nepřipravit se o dalších 30 minut života. To už jsem fakt přemýšlela, že se na to vykašlu a poletím hned prvním spojem domů.

Pyramidy v obležení a finální rána pod pás

Ani cesta k pyramidám ale nebyla žádná idylka. Pořád mě zastavovali nějací divní týpci, co si hráli na policii a chtěli ze mě vytáhnout peníze. Vyfotit si něco v klidu? Zapomeňte. Egypt má před sebou ještě sakra dlouhou cestu, než se tam bude dát jezdit normálně na pohodovou dovolenou.

Zlatý hřeb přišel při odletu

Bezpečnostní důstojník mi při prohlídce normálně prolezl peněženku, přepočítal peníze a studoval moje kreditky. To mě taky vytočilo (zase tipuju, že k muži by si to nedovolil). A ta třešnička na dortu? Z jídla v letištním salonku, za který jsem si ještě připlatila, jsem chytila takovou otravu, že jsem se z toho vzpamatovávala ještě týden doma. Takže lidi, pokud fakt nemusíte, tuhle destinaci si pro klid duše i žaludku radši odpusťte. A pokud jste žena, tak tím tuplem. Bohužel.