Sbohem, UNESCO? Slovenský klenot bojuje o přežití, bezohlední turisté ho doslova rozebírají

Z turistického ráje se může stát problém. Vlkolínec bojuje s neukázněnými návštěvníky a ve hře je i jeho setrvání na prestižním seznamu UNESCO.

Foto: Public Domain

V lednu 2026 vystoupil Anton Sabucha, jeden z posledních stálých obyvatel Vlkolínce, s požadavkem, který zněl jako provokace: vymažte nás ze seznamu UNESCO. Ale podle zjištění redakce VědaŽivě to nebyl počin nějakého zhrzeného samotáře, ale spíš zoufalý vzkaz člověka, kterému cizí lidé denně nahlížejí do oken, vstupují do dvora a fotí si jeho domov, jako by šlo o exponát skanzenu. Jenže Vlkolínec skanzen není. Zatím.

Vesnice, kterou svět objevil – a začal konzumovat

Vlkolínec, osada spadající pod město Ružomberok, získal místo na seznamu světového dědictví UNESCO v roce 1993. Důvod zápisu byl jasný: mimořádně zachovaná středoevropská horská vesnice s 45 stavbami, zvonicí z roku 1770, kostelem z roku 1875 a tradičním zemědělským zázemím, které dohromady tvoří unikátní celek. Kritéria UNESCO oceňovala právě to, že nejde o mrtvý skanzen, ale o živé sídlo s autentickým půdorysem a kontinuitou osídlení.

Jenže slovo „živé“ se od té doby stalo stále problematičtějším. V roce 1991 měl Vlkolínec 32 obyvatel. V roce 2020 jich bylo hlášeno 24, skutečně tam ale bydlelo jen 16 lidí. A podle oficiální příručky pro management lokality z roku 2022 sloužilo k trvalému bydlení pouhých 7 domů. Zbylých 62 objektů mělo rekreační využití. Vesnice, která měla být chráněna, se tak proměnila spíš v chalupářskou kolonii se značným turistickým provozem.

Když ochrana vytvoří problém, který měla řešit

Paradox Vlkolínce je bolestně přesný. Status UNESCO zachránil architekturu, přinesl granty, obnovu fasád a opravu střech. Zároveň ale přitáhl pozornost, která vesnici dusí. Roční návštěvnost se podle městských materiálů pohybuje kolem 80 tisíc lidí, přičemž v letních měsících projde osadou téměř 30 tisíc návštěvníků. Na sedm trvale obydlených domů je to číslo, které nedává smysl.

Problém přitom není jen v množství. Oficiální návštěvní řád, vydaný teprve v roce 2024, zakazuje:

• vstupy na soukromé pozemky, do dvorů, stodol, chlévů a obytných domů,
• nahlížení do oken,
• trhání květin a lámání větví,
• létání s drony bez povolení,
• jízdu na kole jádrem vesnice.

A v redakci míníme, že to, že takový seznam vůbec musel vzniknout, až příliš barvitě vypovídá o tom, co se tam dělo předtím. Část návštěvníků se ve Vlkolínci chovala, a podle dostupných zdrojů stále chová, jako v opuštěné filmové dekoraci. Vstupují do dvorů, otevírají dveře stodol, fotografují interiéry přes okna apod. A UNESCO? To dokonce v oficiálním popisu lokality uvádí, že Vlkolínec je zranitelný vůči dopadům turismu zasahujícím do každodenního života obyvatel.

Managmentový plán na období 2022–2031 přitom otevřeně přiznává systémové selhání: dlouhodobě chyběla regulace počtu návštěvníků, neexistoval operativní správce lokality ani trvalá pozice projektového manažera. Vesnice s celosvětovou ochrannou značkou tak zcela nepochopitelně fungovala bez jakékoliv (byť minimálního) každodenního managementu.

Co se s tím dělá – a co zatím chybí

Od sezony 2024 město Ružomberok spustilo nový model: jednotné vstupné do expozic, parkování v ceně vstupenky, pravidelné komentované prohlídky, audio průvodce a obnovení Rady pro Vlkolínec. Jsou to kroky správným směrem. Managementový plán dokonce připouští možnost zavedení stropu návštěvnosti při překročení únosné míry během letních víkendů.

Pro srovnání: české Holašovice, rovněž vesnice zapsaná na seznamu UNESCO, přijímají přes 90 tisíc návštěvníků ročně. Mají ale návštěvní řád, regulaci vjezdu a především deklarovaný cíl udržet normálně obývanou vesnici. Většina usedlostí je tu proto stále trvale obydlená. Ovšem Vlkolínec je v tomto ohledu na opačném pólu – a jestli se to podaří zvrátit, to zatím nikdo netuší.