Tchyně z pekla? Nové zjištění o svaté Ludmile mění vše, co jsme se učili v dějepisu

Obraz svaté Ludmily jako laskavé a moudré babičky dostává trhliny. Výzkum antropologa Emanuela Vlčka totiž odhalil vážné onemocnění.

Foto: Picryl

V českém dějepisu funguje svatá Ludmila jako téměř bezchybná ikona: moudrá babička, první křesťanka přemyslovského rodu a oběť zlé snachy. Jenže když antropolog Emanuel Vlček prozkoumal její lebku, našel na ní stopy nemoci, která z legendární světice dělá znovu skutečnou ženu, jak jsme v redakci VědaŽivě zjistili.

Co odhalil Vlčkův podrobný průzkum Ludmiliny lebky

Emanuel Vlček, přední český antropolog, publikoval svá zjištění v knize Osudy českých patronů z roku 1995. Na vnitřní straně Ludmiliny lebky identifikoval takzvanou těžkou endokraniózu, někdy označovanou jako Morgagniho-Stewart-Morelův syndrom. V praxi to znamená abnormální zbytnění čelní kosti směrem dovnitř. Tento stav tlačí na mozkové pleny a vyvolává kaskádu nepříjemných projevů: chronické bolesti hlavy, migrény, nespavost, metabolické poruchy i depresivní či neurotické stavy.

Vlčkova data přitom nejsou jen mrtvým archivem. Ještě v roce 2023 z nich vycházel mezinárodní vědecký tým, který na základě CT skenu lebky a původních měření vytvořil digitální rekonstrukci Ludmiliny tváře. Tato diagnóza tedy v současném výzkumu žije jako relevantní základ, nikoliv jako zapomenutá kuriozita.

Odvážná interpretace historika Petra Charváta

Samotný nález na lebce ještě žádný příběh automaticky nepřepisuje. Zlom přišel ve chvíli, kdy historik Petr Charvát v rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2017 propojil medicínská fakta s politickým kontextem. Charvát formuloval své závěry opatrně, ale srozumitelně: Ludmila podle něj „nebyla právě osobností“, která by kolem sebe šířila harmonické prostředí. Nemoc mohla výrazně ovlivnit atmosféru u dvora i tragický závěr jejího života.

Tradiční školní výuka versus moderní poznatky

Současné školní materiály se drží převážně tradiční linie. Výukové náměty České televize představují Ludmilu jako „první českou křesťanku, kněžnu a světici“, přičemž popisují její odchod na Tetín a vraždu z Drahomířina popudu. Přiznávají sice, že u části příběhu můžeme jen spekulovat, ale o endokranióze se v nich nedočtete.

Zajímavé ovšem je, že české kurikulum podobnou reinterpretaci nijak neblokuje. Rámcový vzdělávací program (RVP) pojímá dějepis jako práci s prameny a otázkami, nikoliv jako memorování jediné verze pravdy. Pedagogické centrum Arcibiskupství pražského dokonce k 1100. výročí Ludmiliny smrti připravilo materiály, které „nejnovější historické poznatky“ přímo zohledňují.

Brožura samotného arcibiskupství z roku 2021 již antropologický nález s endokraniózou výslovně zmiňuje. Církev tedy diagnózu tiše přijímá do širšího rámce, v němž Ludmila zůstává mučednicí, ale získává lidský rozměr.

Rehabilitovaná Drahomíra jako druhá oběť sporu?

Pokud Ludmilina nemoc skutečně zhoršovala soužití u dvora, nabízí se otázka, zda Drahomíra nebyla v celém příběhu částečně nespravedlivě odsouzena. Naše redakce připomíná, že podle historika Slámy může být Drahomířino údajné „pohanství“ jen výmyslem pozdějších autorů legend. Kristiánova legenda klade důraz spíše na boj o moc než na náboženský střet. Úplné otočení rolí ale nečekejte – tradice i církevní texty nadále počítají s tím, že vraždu na Tetíně iniciovala právě Drahomíra.

Srovnání s Richardem III., jehož kostra se našla v roce 2012 v Leicesteru, pomáhá zasadit Ludmilin případ do souvislostí. Analýza u anglického krále potvrdila skoliózu a upravila klišé o „hrbáčovi“, ale Richard zůstal kontroverzním panovníkem. Podobně je tomu u Ludmily. Diagnóza nepřepisuje dějiny od základu, ale přidává jim další, hlubší vrstvu.