Děsivé tajemství starověké cisterny: Proč Izraelci před 2 500 lety naplnili jámu dětskými těly

Pod pahorkem Tel Azekah v judském podhůří odkryli archeologové cisternu s ostatky nejméně 68 kojenců a malých dětí. Stopy násilí na kostech chybí.

Foto: Adam Jones - licence CC BY-SA 4.0

Když tým Lautenschläger Azekah Expedition pronikl do zvonovitě tvarované cisterny označené 12/F518, narazil na přibližně metr silnou vrstvu drobných kosterních pozůstatků, keramiky, korálků a šperků. Horní odhad počtu pohřbených dosahuje 89 jedinců. Přes sedmdesát procent z nich nedožilo dvou let, kolem devadesáti procent nepřekročilo pět. Nešlo o jednorázovou katastrofu – ukládání probíhalo opakovaně, zřejmě po celé desítky let v průběhu 5. století před naším letopočtem. Hrůzu nevyvolává násilný čin, ale klidná, rutinní opakovatelnost praxe, která z dnešního pohledu působí chladně a z tehdejšího zjevně dávala smysl.

Cisterna, která přestala držet vodu

Tel Azekah leží na judském pomezí, v místech, kde se nížina Šefela zvedá k horám. Lokalita byla osídlená už v době bronzové, ale po babylonském zničení na konci 6. století př. n. l. se znovu oživila až pod perskou správou, jako součást provincie Jehud. Právě do tohoto období spadá sekundární využití cisterny 12/F518.

Původně šlo o vodní zásobník se dvěma šachtami, schodištěm a průměrem asi 1,75 metru v nejnižším bodě. Když přestal sloužit svému účelu, komunita ho proměnila v něco jiného: ve vyhrazené místo pro ukládání mrtvých dětí. Jedna šachta zůstala přístupná, opakovaně se tudy sestupovalo s dalším malým tělem. Stratigrafie ukazuje, že se tak dělo nikoli při jedné události, ale průběžně, možná po více než jedno století.

Kdo tam ležel a proč ne na běžném hřbitově

Osteologická analýza odhalila klíčový vzorec: cisterna sloužila téměř výhradně neodstaveným dětem. Autoři studie publikované v Palestine Exploration Quarterly navrhují, že hranicí nebyl věk v měsících, ale sociální mezník, jímž bylo odstavení od kojení. V biblických textech je odstavení slavnostní událost: v Genesis 21:8 pořádá Abrahám hostinu, v 1. knize Samuelově přivádí Chana syna do chrámu teprve po odstavení. Dítě, které ještě tímto přechodem neprošlo, zřejmě nebylo plně přijato do komunity, a nedostávalo proto běžný hrob.

Zbylých zhruba deset procent starších jedinců vysvětlují autoři opatrně: mohlo jít o sekundární pohřby, o osoby s nižším sociálním statusem nebo o cizince. Jistota chybí.

Důležité je, co na kostech není. Žádné řezné stopy, žádné pálení, žádné perimortální trauma. Část koster ležela v anatomickém spojení, šlo tedy o primární pohřby, ne o naházené starší kosti. Proti interpretaci lidských obětí mluví i absence rituální architektury a kultovních předmětů. Mezi nálezy se naopak objevily předměty spojované s péčí o kojence: hubičková láhev na pití, unguentaria na masti, dokonce jakási „termoláhev“ a větší nádoby, které mohly souviset s porodem a po smrti dítěte být pokládány za nečisté.

Ne obětiště, ne mor, ne masakr

Nabízí se otázka, zda nešlo o epidemii, válečnou událost nebo rituální zabíjení. Studie všechny tři scénáře odmítá. Dlouhodobost ukládání vylučuje jednorázovou katastrofu. Absence stop násilí a kultovního kontextu odlišuje Azekah od fénických tophetů, kde se diskutuje o dětských obětech. A charakter nálezu, tedy primární pohřby s milodary, neodpovídá ani pouhému „odklizení“ těl, jaké známe z athénské kostní studny nebo některých římských kontextů.

Nejbližší paralelu autoři nacházejí na řeckém ostrově Astypalaia, kde archeologové odkryli tisíce kojeneckých pohřbů, většinou perinatálních, uložených v keramických nádobách. Azekah je menší soubor, jiný typ prostoru, ale sdílí stejnou logiku: nejmladší mrtví dostávali oddělený režim.

Pro starověké středomořské společnosti se odhaduje kojenecká úmrtnost kolem 30–40 procent v prvním roce života. Přesné číslo pro perskou Judu neznáme, ale věková struktura azekahského souboru, v níž přes sedmdesát procent jedinců nepřekročilo dva roky, tomuto rámci odpovídá. Děti umíraly při porodu, na infekce, na komplikace při přechodu z kojení na tuhou stravu. Bylo jich hodně. A komunita potřebovala systém, jak s jejich smrtí zacházet.

Co nám cisterna říká o hranici lidství

Podle nás je nejsilnějším zjištěním studie právě to, jak civilně celá praxe vypadá. Žádný temný rituál, žádná skrytá krutost, jen společnost, která vedla jasnou dělicí čáru mezi dítětem, které ještě plně nepatří do komunity, a tím, které už ano. Moderní čtenář v tom vidí chlad. Tehdejší rodič v tom možná viděl řád, který pomáhal zvládnout ztrátu přicházející znovu a znovu.

Autoři studie přitom upozorňují, že azekahský nález nemusí být výjimkou, spíše vzácně zachyceným projevem širší praxe, která je v archeologickém záznamu obvykle neviditelná. Drobné kojenecké kosti se špatně zachovávají, oddělená pohřebiště snadno uniknou pozornosti. Cisterna v Azekahu je čitelná právě proto, že uzavřený prostor kosti ochránil.

I v českém prostředí se dětské kosterní soubory zkoumají, například na slovanském pohřebišti Znojmo-Hradiště nebo v Mikulčicích, ale přímou obdobu desítek kojenců v jedné přestavěné cisterně středoevropská archeologie nezná.

Místo, které lze navštívit

Tel Azekah dnes leží v rámci veřejně přístupného Britannia / Great Britain Park a podle expedice přitahuje stovky návštěvníků ročně. Na vrchol telu vede pěší výstup s výhledem na Šefelu, krajinu, kde se před dvěma a půl tisíciletími odehrával každodenní život komunity, která své nejmladší mrtvé ukládala pod zem jinak než všechny ostatní.

Metr hlíny, desítky drobných koster a žádná stopa násilí. Děsivé na azekahské cisterně není to, co si představíme nejdřív, ale to, jak normální celá praxe kdysi byla.