Podvod Petra Voka odhalen? Legenda o sedících velmožích narazila na tvrdou realitu

Na sarkofágu stálo jeho jméno, jenže právě to lidi nepřesvědčilo. Pověst o sedících Rožmbercích se začala lámat až ve chvíli, kdy do temné krypty promluvily nové důkazy.

Foto: Vít Baisa - licence CC BY-SA 4.0

Petr Vok možná nikoho neoklamal, přesto jeho slavná hrobka desítky let mátla. Titulkový otazník proto není ozdoba, ale brzda: zdroje neprokazují záměrný podvod a celý spor stojí hlavně na střetu legendy s tím, co se v kryptě skutečně našlo.

Jméno na rakvi nestačilo

Rok 1902 všechno převrátil. Když lidé po poklesu stupňů hlavního oltáře pronikli 3. prosince do Rožmberské hrobky, tedy rodové nekropole Rožmberků ve vyšebrodském klášteře, našli podle historické syntézy Nekropole Rožmberků ve vyšebrodském klášteře prostor asi 5 × 3 metry vysoký jen kolem 1,5 metru.

Uvnitř ležely dvě cínové rakve a jedna nesla jméno Petr Vok. Jenže právě tenhle nález objevitele nepřesvědčil.

Důvod působil skoro banálně. Sarkofág, tedy reprezentativní kovová či kamenná rakev, tady neležel v bájném sále, ale ve stísněné komoře, která se k velkolepé pověsti nehodila.

A právě tady je nutné stáhnout titulek k faktům: dostupné zdroje nedávají důkaz, že Petr Vok připravil záměrný podvod. Nejslavnější verzi o Rožmbercích sedících v křeslech kolem stolu spojují s Bohuslavem Balbínem, barokním historikem a jezuitou, který zachytil vyšebrodské vyprávění, zatímco stejná syntéza nenašla ve Vokově závěti ani stopu po zákazu vstupu do krypty.

Ve VědaŽivě při porovnání let 1902, 2009 a 2011 vystupuje jeden vzorec. Kdykoli lidé čekali reprezentační síň, prostší realita je znejistila a otevřela prostor pro domněnku, že „to někdo narafičil“.

Přesně to se vrátilo i při minisondě v roce 2009, kdy badatelé znovu narazili na tutéž komoru a znovu řešili, že viditelný prostor nestačí na desítky doložených pohřbů, jak uvádí Správa jeskyní ČR. Jenže právě ve chvíli, kdy se zdálo, že stará pověst už nemá co skrývat, přišla minisonda s novým problémem.

Právě hloubka ukázala, kde byl omyl

Problém byl prostý a nepříjemný. Komora pod presbytářem, tedy prostorem u hlavního oltáře, vypadala příliš malá na všechny historicky doložené pohřby.

Už před dalším průzkumem zaznívalo, že kdo čeká bájný sál, nejspíš se plete. Právě takové očekávání podle pozdějších shrnutí sehrálo roli už v letech 1902 i 2009, jak ukazují Radio Prague International i shrnutí Správy jeskyní ČR. Oči chtěly přepych, ale fakta mířila jinam.

Rozhodl až vrt. Průzkum z roku 2011 sledoval složení sedimentu do hloubky 1,70 metru pod tehdejší dno hrobky a narazil na zetlelé dřevo v hloubce 0,90 až 1,10 metru i na vrstvu kamenů v 1,25 až 1,30 metru.

Klíč přinesly fosfáty, tedy chemická stopa spojená s rozkladem organického materiálu: jejich výrazný nárůst v 1,10 až 1,20 metru ukázal starší spodní úroveň pohřbívání. Tým tak vysvětlil, proč se komora zdála malá, později ji asi o metr zvedl zásyp, ne falešná hrobka.

Technika pak dodala i obraz, který se pamatuje. Kamera v temném prostoru pod presbytářem zachytila víko sarkofágu se zlatým dámským prstenem, ale tým nic neotevřel a nic nevyjímal. Právě to znamená nedestruktivní průzkum, tedy výzkum bez otevření hrobky a bez odnášení nálezů, jak popisují Správa jeskyní ČR a Vyšebrodský zpravodaj.

Ve VědaŽivě z těchto zdrojů vychází jasná věc: záhadu nevyřešila jediná kamera, ale souhra sondy, vrtu, rozborů a dokumentace. Od té chvíle už nebylo klíčové, co si lidé po generace vyprávěli, ale co se v kryptě opravdu ukázalo.

Legenda padla, hrobka zůstala

Verdikt zněl tvrdě. Dokumentace z let 2011 a 2021 ukázala nepřístupnou pohřební komoru se dvěma cínovými sarkofágy, další dřevěnou rakví položenou na druhém sarkofágu a se starší pohřební úrovní pod dnešním dnem.

Žádný kulatý stůl, žádná zlatá křesla. I rozměry, které po potvrzení nálezu uváděla ČT24, mluví o stísněném prostoru, ne o reprezentativním sálu.

Tahle prostota ale neubírá nálezu cenu. Naopak ji vrací z legendy do reality. Kamera zachytila víko Vokovy rakve i prsten, který badatelé spojují s Kateřinou z Ludanic, Vokovou manželkou, a celý prostor potvrdil skutečnou rodovou nekropoli místo efektní pověsti.

Ve VědaŽivě při srovnání legendy se zdroji vychází, že právě skromnější podoba krypty dlouho bránila lidem přijmout, že se dívají na autentickou hrobku.

Legenda o sedících velmožích tak padla, ale prokázaný Vokův podvod z dostupných zdrojů nevystoupil. Největší trik totiž neležel v hrobce Petra Voka, nýbrž v našem očekávání, které příliš dlouho odmítalo uvěřit obyčejnější pravdě.