Zranění, které by dnes znamenalo stopku na měsíce, tehdy vedlo k olympijskému triumfu. Tenley Albrightová se po drastickém pádu na přírodním ledě postavila zpět na brusle a přepsala dějiny.
Zimní olympijské hry v roce 1956 o nějakou bezpečnost sportovců příliš nedbaly. Doba tehdy byla taková. A například i takové bruslení probíhalo pod širým nebem a přírodní led byl tak trochu loterie. Jednou jste si mohli užít povrch hladký jako zrcadlo, podruhé byl samá rýha a prasklina.
A právě na to tvrdě doplatila americká krasobruslařka Tenley Albrightová. Dva týdny před startem své soutěže najela při tréninku do hluboké rýhy, která by dnes zburcovala celý technický tým. Jenže tehdy se to prostě bralo za přijatelné riziko. A výsledek byl strašný. Levá brusle jí vyletěla do vzduchu a v plné rychlosti se zasekla do pravé nohy. Čepel pak už vcelku bez odporu projela kůží a zastavila se až o kost.
Otec jako tajná zbraň
A bylo to opravdu zlé. Rána byla hluboká, krvavá a extrémně bolestivá. V dnešních podmínkách by lékaři závodnici okamžitě stáhli ze soutěže a poslali ji rovnou na operační sál. Následovala by několikaměsíční stopka – možná i delší. Jenže psal se rok 1956 a pravidla byla jiná. Přísné lékařské komise neexistovaly a rozhodovalo se spíš selským rozumem než podle tabulek. Zkrátka kdo se na to cítil, mohl na led.
A Albrightová měla v rukávu jedno opravdu obří eso. Jejím otcem byl totiž uznávaný chirurg, který po zprávě o zranění neváhal ani minutu. Za dva dny byl v Itálii (přece jen z USA bylo trochu obtížné sehnat spoj), ránu pečlivě vyčistil a sešil speciálním stehem. Ten byl navržen tak, aby vydržel extrémní zátěž při skocích a dopadech. Rekonvalescence? Ale jděte – čas běžel a olympiáda nečekala.
Vůle byla silnější než bolest
A Tenley Albrightová opět vyrazila na led – nebyla to žádná rozmazlená primadona, bolest si prostě nepřipouštěla. Ke krasobruslení se dostala už jako dítě, a to shodou víceméně okolností. Lékaři jí ho doporučili jako rehabilitaci po dětské obrně. Už tehdy se naučila zatnout zuby a jít přes bolest, aby mohla pokračovat v tom, co jí tak učarovalo. A totéž předvedla i na olympiádě. Neustoupila – a urvala si rovnou zlato.
Ale její vítězství se zapsalo do historie ještě z jednoho důvodu. Bylo to naposledy, kdy se o olympijské medaile v krasobruslení bojovalo pod širým nebem. Přírodní led, vítr a slunce totiž poté definitivně vystřídaly kryté haly a umělý povrch. I kvůli příběhům, jako byl ten její.
Jak vy se díváte na tehdejší přístup ke zdraví sportovců?
PŘEČTENÍ: 8947
PŘEČTENÍ: 10073
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 3347
