Když píseň přináší smrt. V Budapešti museli kvůli vlně sebevražd založit bizarní Klub úsměvů

Maďarsko třicátých let patřilo k zemím s nejvyšší sebevražedností na světě. Jedna melancholická skladba se stala symbolem té temnoty, a odpověď na ni byla stejně bizarní jako doba sama.

Foto: Pixnio

V prosinci 1933 napsal budapešťský pianista Rezső Seress melodii, která se pod názvem Szomorú vasárnap, Smutná neděle, rozletěla po Evropě. Americký Time o ní v březnu 1936 psal jako o „sebevražedné písni“ a přisuzoval jí osmnáct mrtvých. Maďarský tisk přinášel příběhy o lidech, kteří si ji nechali hrát naposledy. A o rok později se v Budapešti objevil podivný projekt: škola, kde se lidé měli učit správně se usmívat. Říkalo se jí Klub úsměvů. Celý příběh stojí na hraně mezi dokumentem, PR trikem a novinářským hoaxem, a právě proto je tak výmluvný.

Píseň, která dostala jméno od zoufalství

Seress složil melodii v době, kdy Maďarsko procházelo jednou z nejtvrdších fází hospodářské krize. Nejznámější textovou verzi přidal básník László Jávor, a právě ta posunula skladbu od obecné apokalyptické nálady k intimnímu příběhu o ztrátě a touze po smrti. V oběhu přitom kolovala i starší, temnější varianta s názvem Vége a világnak, Konec světa. Už samotný „původ legendy“ má tedy víc verzí.

Sám Seress v rozhovoru pro deník Délmagyarország z prosince 1936 popisoval první údajně spojený případ: mladík nešťastně zamilovaný, ne oběť hudby. Skladatel zároveň tvrdil, že jeho píseň hrají orchestry po celém světě a vysílají ji rozhlasové stanice. O plošném zákazu v Maďarsku chybí důkazy. Nejlépe doložený je zákaz BBC z roku 1941, a i ten se týkal jen instrumentální verze.

Čísla, která nepotřebovala melodii

Legenda o „sebevražedné písni“ zakrývá fakt, který je mnohem drsnější: Maďarsko nepotřebovalo Smutnou neděli, aby mělo problém. Podle maďarského statistického úřadu zaznamenalo jen na dnešním území Maďarska 2 680 sebevražd už v roce 1930, tři roky před vznikem skladby. Studie Lestera a Moksonyho uvádí pro období 1930–1938 celkem 52 533 dokončených sebevražd.

Odborný článek Stacka, Krysinské a Lestera v časopise Omega pak přímo zpochybňuje kauzální roli písně: maďarská sebevražednost dosahovala kolem 32 případů na 100 000 obyvatel v roce 1933 a 31 v roce 1936. Žádný statisticky viditelný skok po rozšíření skladby. Autoři uvádějí, že píseň mohla fungovat jako spouštěč u již zranitelných lidí, v psychologii se tomu říká Wertherův efekt, pojmenovaný podle vlny nápodob po Goetheho románu z roku 1774. Smutná neděle nebyla příčinou. Byla symptomem.

Klub, kde se učili úsměv Mony Lisy

A pak přišel rok 1937 a s ním příběh, který zní jako scénář absurdního dramatu. Dobový tisk zmiňoval budapešťský Smile Club, iniciativu spojenou se jmény profesora Jenőho a hypnotizéra Vincze (někde psaného Binczo). Zájemci se v něm údajně učili různé typy úsměvu: podle Roosevelta, Mony Lisy, Clarka Gablea, Dicka Powella nebo Loretty Young. Poplatky se měly lišit podle náročnosti zvoleného vzoru.

Zní to jako satira. Možná jí to i bylo. Americký magazín Life příběh v září 1937 rámoval spíš jako žertovnou akci namířenou proti pověsti Budapešti coby „města sebevrahů“. Pozdější rešerše maďarského webu Urban Legends upozornila, že dochované fotografie mohou být inscenované a celý projekt mohl být od počátku mediálním konstruktem. Pevný metodický popis, osnovy kurzů, délka fungování ani členská základna se dohledat nepodařily.

Přesto, a to je na celém příběhu nejpozoruhodnější, nikdo se tehdy nepozastavoval nad samotnou premisou. Město s jednou z nejvyšších sebevražedností na světě zakládá školu povinného úsměvu. Dobový tisk to přijal jako legitimní zprávu. To samo vypovídá o míře zoufalství víc než jakákoli statistika.

Mezi legendou a diagnózou

Příběh Smutné neděle a Klubu úsměvů funguje jako dvojitý test důvěřivosti. Na jedné straně stojí píseň, které média přisoudila vražednou moc, ačkoli data ukazují, že sebevražednost v Maďarsku byla katastrofální i bez ní. Na druhé straně stojí „lék“, který byl možná jen novinářský vtip, ale dokonale seděl do doby, která hledala jednoduché odpovědi na složité problémy.

Wertherův efekt je dnes dobře popsaný mechanismus: mediální zobrazení sebevraždy může u zranitelných lidí spustit nápodobu. Český Media Guide k informování o sebevraždách připomíná, že stejný princip platí pro filmy, seriály i silně medializované případy skutečných úmrtí. Smutná neděle ale ukazuje i opačný směr, jak společnost v krizi hledá viníka, kterého může pojmenovat, zakázat, nebo proti němu postavit školu úsměvů.

Co zůstalo po melodii

Rezső Seress žil v Budapešti až do roku 1968, kdy spáchal sebevraždu. Jeho píseň přežila zákazy, legendy i pokusy o exorcismus úsměvem. Maďarská sebevražednost zůstala jednou z nejvyšších v Evropě po celé dvacáté století. Klub úsměvů zmizel, pokud vůbec kdy existoval tak, jak ho popisoval tisk.

Nejsilnější na celém příběhu není údajná magická moc jedné melodie. Je to ochota celé společnosti uvěřit, že problém vyřeší buď zákaz písně, nebo škola povinného úsměvu, zatímco skutečné příčiny zůstávaly tam, kde byly vždycky.

Pokud se vy nebo někdo ve vašem okolí potýká s myšlenkami na sebevraždu, obraťte se na Linku první psychické pomoci: 116 123 (nonstop, zdarma) nebo Linku bezpečí pro děti a mladé lidi: 116 111. Při bezprostředním ohrožení života volejte 155 nebo 112.