Přímý přenos z olympiády začal nejpříšerněji v historii. Diváci ten pohled nikdy nevymažou z paměti

Když se zimní olympijské hry po dlouhých desetiletích znovu vracejí do Cortina d’Ampezzo, ožívají i vzpomínky na rok 1956. Jenomže bohužel nejsou zrovna pozitivní. Původně se tu mělo závodit už v roce 1944, jenže válka všechno smetla ze stolu. A když se olympijský oheň o 12 let později konečně rozhořel, skončilo všechno málem obřím průšvihem.

Revoluce jménem televize

Zimní olympijské hry v roce 1956 byly přelomové hlavně tím, že se poprvé vysílaly živě do celé Evropy. Ano, lidé už nebyli závislí jen na rozhlasových komentátorech – díky systému Eurovize se sport dostal rovnou do obýváků milionů lidí. A televize se rázem stala skoro neomezeným vládcem. Stadiony se stavěly podle kamer, ne podle potřeb sportovců. Všechno prostě muselo být co nejlépe vidět. A lidé se prostě museli přizpůsobit pokroku.

Hořící muž na ledě

Jenže právě tahle „absolutní přednost techniky“ se pořadatelům málem vymstila. Hned slavnostní zahájení totiž nabídlo šok, na který nikdo nebyl připraven. Měl ho na triku rychlobruslař Guido Caroli. Ten měl při slavnostním ceremoniálu přivézt pochodeň a zapálit olympijský oheň. Při generálce proběhlo všechno na jedničku – jenže tehdy ještě na ledě neležely televizní kabely. Při ostrém přenosu ovšem už ano. A Caroli se o jeden z nich zachytil, v plné rychlosti se poroučel k zemi a s ním samozřejmě i plamen.

Diváci u obrazovek ztuhli. Na okamžik to vypadalo, že olympijský oheň zhasne dřív, než vůbec začne hořet. Caroli ale instinktivně pochodeň udržel nad ledem a plamen zachránil. Jenže trapas byl už na světě. Druhý den psaly noviny o „hořícím muži na ledě“ nebo o „pádu muže do plamenů“ a svět si uvědomil, jak tenká je hranice mezi skvělou show a příšerným průšvihem.

Sport na hraně života a smrti

Tím ale mrazivé momenty rozhodně neskončily. Tratě v Cortině byly nebezpečné, často špatně zajištěné a bez ochranných bariér. V alpském lyžování se zase jezdilo rychle, tvrdě a bez přileb. A bobové dráhy? Ty připomínaly spíš horské silnice než sportoviště. Některá vítězství proto byla doslova vykoupena krví a zranění byla tak častá, že už to nikomu nepřišlo zvláštní. Jinými slovy – to, co by dnes neprošlo ani okresním přeborem, tehdy rozhodovalo o olympijských medailích. Dnes už je naštěstí všechno jinak, i tak je ale občas dobré si na tyhle začátky vzpomenout.