Lékaři mu nedávali šanci, přesto žil 72 let v železných plicích. Neuvěřitelný příběh Paula Alexandera

Paul Alexander jako dítě ochrnul a lékaři mu nedávali žádnou šanci na přežití. Díky železným plicím ovšem žil dalších 72 let.

i Zdroj: Wikimedia Commons, Mahleretto
                   

Příběh Paula Richarda Alexandera patří k těm, které zní jako scénář k filmu, a přesto jsou skutečné. Jako malé dítě ochrnul po prodělané dětské obrně a lékaři mu nedávali žádnou šanci na přežití. On však strávil dalších 72 let života v kovovém válci zvaném železné plíce. Dokázal vystudovat školu, stát se právníkem a dokonce napsal knihu, kterou inspiroval lidi po celém světě.

Lékařu mu nedávali žádnou šanci 

Paul byl do šesti let obyčejným klukem, který běhal po venkově u Dallasu se svými bratry Nickem a Philem. Vše se ale změnilo v roce 1952, kdy se jednoho deštivého dne vrátil domů s horečkou, bolestí hlavy a krku. Jeho stav se rychle zhoršoval a v nemocnici lékaři potvrdili dětskou obrnu – tehdy smrtelně nebezpečnou nemoc, která ochromovala nervovou soustavu. Paul nakonec přežil jen díky lékaři, který mu v poslední chvíli otevřel průdušnici a umožnil mu dýchat. Probudil se ale do reality, kde byl jeho život odkázán na železné plíce.

Nový život byl krutý a plný ztrát. Paul ležel nehybně v kovovém válci, nemohl mluvit ani se hýbat a kolem sebe viděl jen další děti ve stejném zařízení. „Kdykoliv jsem se s někým skamarádil, zemřel,“ vzpomínal později. Přesto se však nevzdával a naučil se fungovat v systému, který pomocí podtlaku nahrazoval dýchání. Když ho po roce a půl propustili domů, lékaři rodině oznámili, že dlouho nepřežije. „Řekli nám, že nepřežije. Několikrát se dokonce stalo, že přestala jet elektřina a museli jsme zařízení pumpovat ručně,” vzpomínala jeho matka Doris.

Muž, který dokázal nemožné 

Zlom přišel díky fyzioterapeutce, která mu slíbila štěně, pokud se naučí tři minuty zadržet dech a polykat vzduch. Paul to dokázal a osvojil si takzvané glosofaryngeální, neboli „žabí“ dýchání. Díky tomu byl postupně schopen dýchat bez železných plic i celé hodiny. Právě tyto tři minuty se staly symbolem jeho svobody. Začal chodit mezi lidi, vystudoval střední školu a stanovil si další cíle. „Chtěl jsem dokázat věci, které mi všichni říkali, že nezvládnu. Chtěl jsem si plnit sny,“ řekl později.

A své sny také skutečně naplnil. Vystudoval práva na Texaské univerzitě v Austinu a stal se právníkem. „A byl jsem kurňa dobrej,“ dodal s typickým humorem. Účastnil se soudních líčení, psal si poznámky perem drženým v ústech a stejným způsobem ovládal i počítač a telefon. Nakonec se stal i spisovatelem a po pěti letech práce dokončil autobiografii Tři minuty pro psa: Můj život v železných plicích, k jejímuž napsání ho přivedla partnerka a ošetřovatelka Kathy Gaines. Paul zemřel 11. března ve věku 78 let, ale jeho příběh zůstává silnou připomínkou toho, že ani těžké postižení nemusí definovat celý lidský život.

Co si o tomto příběhu myslíte vy?

Zdroj: Deník
Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Lukáš Jírovec

Zobrazit další články