Hollywood bývá až moc milosrdný! Vědci z NASA popsali, co se s vámi skutečně stane ve vesmíru bez skafandru

Žádné okamžité zmrznutí, žádná exploze těla. Podle odborníků NASA rozhoduje o životě a smrti ve vakuu pouhých šest až patnáct sekund vědomí.

Foto: Pexels

Kris Lehnhardt, lékař a vědec programu NASA Human Research, to pro Live Science popsal bez příkras: jakmile člověk ztratí ochranu skafandru, nečeká ho jeden dramatický filmový moment, ale souběh čtyř fyziologických procesů, které se spustí prakticky naráz. Ztráta kyslíku, ztráta okolního tlaku, expanze plynů uvnitř těla a odpařování tekutin z tkání. Hollywood si z toho obvykle vybere jeden efekt, ledovou krustu na obličeji, praskající helmu, explozi. Realita je chaotičtější. A horší.

Co se děje v prvních sekundách

Představte si, že stojíte v otevřeném airlocku. Tlak kolem vás spadne na nulu. První, co ucítíte, je prudký únik vzduchu z plic, a právě tady je klíčové rozhodnutí, které filmový hrdina nikdy řešit nemusí: nezadržovat dech. Starší NASA souhrn k dekompresivýslovně uvádí, že při otevřené hlasivkové štěrbině nemusí dojít k poškození plic. Kdo se instinktivně nadechne a drží, riskuje, že rozpínající se vzduch mu dýchací cesty roztrhá zevnitř.

Saturace kyslíkem v krvi se propadá. Mozek přestává dostávat palivo. Astrofyzik Paul Sutter pracuje s rozmezím šest až dvanáct sekund do ztráty vědomí, kurátorka Smithsonianova institutu Cathleen Lewis uvádí orientačních patnáct. Tak či tak, je to méně, než trvá přečíst tento odstavec.

Paradox varu a mrazu

Tady přichází detail, který Hollywood systematicky ignoruje. Ve vakuu klesá bod varu vody na zhruba 37 °C, tedy na běžnou tělesnou teplotu. Tekutiny v tkáních, na jazyku, v dýchacích cestách začínají přecházet v páru. Jenže skupenská přeměna spotřebovává teplo z okolí: odpařování tkáně zároveň ochlazuje. Nos, ústa, oči, místa s nejsnazším únikem páry, chladnou nejrychleji. Tělo se tedy současně „vaří“ i ochlazuje. Žádný film tohle nezobrazuje, protože to není vizuálně čitelné. Ale fyziologicky je to jeden z nejbrutálnějších dějů celého procesu.

Lehnhardt tento stav popisuje jako ebullismus: tkáně s vodou expandují, tělo otéká, krevní oběh ztrácí schopnost fungovat. Smrt je podle něj pravděpodobná za méně než dvě minuty. Oficiální vzdělávací materiál NASA ke skafandrům totéž shrnuje lapidárně: „sekundy do bezvědomí, minuty do smrti.“

Jeden muž, který to přežil

V roce 1966 testoval inženýr NASA Jim LeBlanc skafandr ve vakuové komoře v Johnsonově středisku. Přívod vzduchu se odpojil. LeBlanc později popsal, že poslední věc, kterou vnímal, bylo bublání slin na jazyku, voda na sliznici začala vřít při tělesné teplotě. Pak ztratil vědomí. Tým ho repressurizoval během sekund a LeBlanc přežil bez trvalých následků. Nešlo o otevřený kosmos, ale o nejbližší simulaci tvrdého vakua, jakou člověk podstoupil. Historická zvířecí data naznačují přežití expozic do devadesáti sekund, ale to je orientační extrapolace, ne bezpečný lidský limit.

Méně šťastný konec měla posádka Sojuzu 11 v roce 1971. Ventil kabiny se otevřel při návratu do atmosféry, tři kosmonauti zemřeli při rychlé dekompresi. Právě tato tragédie vedla NASA i sovětský program k důrazu na tlakové obleky během kritických fází letu.

Co Hollywood občas trefí, a co ne

Bývalá astronautka Nicole Stott v rozboru pro WIRED označila scénu z Total Recall za záměrně přehnanou, praskající helma, deformující se obličej, všechno příliš rychle a příliš vizuálně. Na opačném konci spektra stojí Kubrickova 2001: Vesmírná odysea: hrdina se dostane do airlocku a je repressurizován zhruba za patnáct sekund, tedy těsně před ztrátou vědomí. Lewis ji řadí k nejlépe informovaným scénám v historii žánru. A astrofyzik Adam Frank vyzdvihuje seriál The Expanse jako vzácný příklad sci-fi, kde reálná fyzika není překážkou vyprávění, ale jeho součástí.

Typický hollywoodský zkrat, okamžité zmrznutí nebo exploze, neodpovídá ničemu, co prameny NASA popisují. Skutečná smrt ve vakuu není jednorázový efekt. Je to kolaps několika systémů najednou, rozložený do sekund a minut, které se člověku bez skafandru musí zdát jako věčnost. Tedy těch pár sekund, kdy je ještě při vědomí.

Kolik času zbývá na záchranu

Pro samotného astronauta je okno sebezáchrany směšně úzké: šest až patnáct sekund, než mozek vypne. Po tomto bodě záleží výhradně na posádce. Realistický zásah musí přijít v řádu desítek sekund, repressurizace, kyslík, stabilizace. Hranice dvou až tří minut, kterou uvádějí Lehnhardt i Sutter, už znamená smrt nebo nevratné hypoxické poškození mozku.

Moderní skafandry řeší přesně ty mechanismy, které by člověka bez nich zabily: drží stabilní tlak, dodávají kyslík, odvádějí teplo vodním chladicím systémem a zajišťují uzavřený dýchací prostor. Každá vrstva, každý ventil, každá trubice existuje proto, aby těch pár sekund nikdy nenastalo.

Nejděsivější na celém scénáři nakonec není žádný filmový efekt. Je to fakt, že okno, kdy s tím člověk ještě může sám něco udělat, je kratší než hluboký nádech.