To, že člověk cítí blízkou smrt, potvrzuje mozková aktivita v posledních momentech

Právě o ty se následně často dělí lidé, kteří přežijí infarkt. Objev učinili badatelé z University of Michigan. Ti také zmínili mozkovou aktivitu čtveřice pacientů, kteří zemřeli na neurologické jednotce intenzivní péče. Ačkoli byli všichni v kómatu a na srdeční selhání tak nereagovali, po vypnutí přívodu kyslíku našli vědci výkyv v gama vlnách. Stejně tak ve dvou případech začalo srdce vykazovat mnohem vyšší aktivitu než normálně.

Sbíhání oblastí v mozku

Mozek se výrazně projevil v tzv. hot zone, která je silně spojena s vědomými aktivitami. Právě tam se sbíhá spánkový, temenní a týlní lalok. Prudký nárůst činnosti v těchto místech se na konci života dá vysvětlit zkušeností blízké smrti. Tu často popisují lidé, kteří se dostali skutečně až na práh této hranice, případně strávili nějakou dobu i za ní. Fenomén NDE (near death experience) popisuje 10–20 % lidí, kteří přežili infarkt. I průběh bývá podobný.

Lidé to líčí jako vědomý zážitek, který je „skutečnější než sama skutečnost“. Nicméně podle autorů tohoto výzkumu „představuje právě zkušenost blízké smrti biologický paradox. To zpochybňuje naše zcela základní chápání toho, jak funguje umírající mozek. Ten totiž podle odborníků v takových podmínkách nefunguje.“ Současně nemohou s jistotou říct, jestli pacienti vidí, nebo nevidí jasné světlo nebo jiný popisovaný fenomén.

Nové směry pro další výzkumy

Nikdo z nich totiž nepřežil, aby se o jasnou zkušenost podělil. Tyto objevy ovšem badatelům otevírají nové uličky pro výzkum. Hlavně pro zkoumání toho, co se v mozku děje během zcela posledních momentů života. Zkušenosti blízké smrti jsou komplexním jevem s mnoha vrstvami. Musí být blíže zkoumány, abychom posunuli naše chápání mozku a lidského vědomí vůbec. Doufejme tedy, že nové projekty pomohou nějakým způsobem téma osvětlit.

iZdroj fotografie: Pixabay

Jde nakonec o samotnou podstatu života člověka. S jakýmkoli výzkumem jevů blízkých smrti je však obecně problém. Nedá se totiž příliš nasimulovat a je velmi náročné zachytit pacienty přesně v těchto momentech. Většina záznamů nebo dat, která tak dosud vědci získali, vznikla vlastně náhodou. Většinou ve chvílích, kdy bylo zkoumáno něco zcela jiného a zrovna se to sešlo se smrtí konkrétního pacienta. Smrt je pro nás zkrátka nepolapitelná.