Když se dojička nedostavila podruhé do práce, pátraly po ní její kolegyně. U ní doma pak našly neznámou dívku.
Jakmile se ale neukázala ani den nato, už znejistěly a vydaly se zjistit, co se jejich kamarádce stalo. Dveře jejího domu byly otevřené a ona sama ležela na zemi bez jakýchkoli známek života. Příchozí ženy zavolaly policii a dostavil se strážce zákona. Když prohledal pokoj, zaslechl podivný zvuk v rohu zakrytém záclonou. Co to bylo? Kočka nebo myši? Ale na kamnech, schoulená v rohu, seděla dívka, která se vyděšeně dívala kolem sebe.
Totožnost neznámé
Chovala se jako zvíře, byla rozcuchaná a oděná v cárech šatů. Jenže Mikhalitsyna neměla žádné děti. Co to tedy bylo za dítě? Po bližším prozkoumání vyšlo najevo, že je dívka poměrně vyspělá, adolescent. A opravdu se jednalo o dceru zemřelé. Ze strachu před veřejným zatracením ji matka porodila doma. Nevolala žádné lékaře, ani dítě nikam nezapsala. A jako kolébku i pozdější místo k životu pro ni zvolila truhlu v rohu.
Dcera tak žila v bedně. Matka ji občas pustila ven a nechala ji zkoumat „velký svět“, aby se najedla a ulevila si. Kvůli fixované pozici uvnitř byla její kostra zdeformovaná a končetiny pořádně nevyrostly. Ve 12 letech její výška nepřesáhla 60 cm. Dívka byla poslána do psychoneurologické internátní školy, kde si jen těžko zvykala na společnost dalších lidí. Za celý svůj život totiž nespatřila nikoho jiného než svou matku. Ani neznala normální jídlo.
Nový život
To samé platilo pro elementární pravidla hygieny, krom toho neměla žádné jméno. Personál školy a další lidé jí začali říkat Máša. Ze začátku nemluvila ani s personálem, ani s dalšími pacienty. Jen nadávala, což byly asi jediné výrazy, které kdy od své matky zaslechla. Dnes je Máše 45 let a svoje děsivé dětství si nepamatuje, respektive snaží se na něj zapomenout. Psychologové z institutu věří, že je to způsobeno aktivací sebeobranného mechanismu.
Navzdory zdravotním problémům se snaží zachovat si srdce a přátelí se s ostatními pacienty. Nejsmutnější skutečnost jejího života je, že matka vlastně zničila život svého dítěte jen proto, že se děsila veřejného mínění a odsouzení dalšími vesničany. Potlačení nebo též vytěsnění je obranný mechanismus, během kterého jsou nepříjemné vzpomínky nebo motivy přesunuty z vědomí do nevědomí. Poprvé ho zavedla dcera Sigmunda Freuda, Anna.
Freudův konflikt složek osobnosti
Podle Freudovy teorie osobnosti ji tvoří tři složky – ego, superego a id. Ego vyrovnává působení superega a id. Pokud ovšem nastane silný konflikt superega a id, ego ho nedokáže vyřešit a osobnost reaguje několika způsoby. Jedním z nich je právě vytěsnění, při kterém se člověk snaží nemyslet na to, co ho trápí. Tyto myšlenky se postupně přesouvají do nevědomé části vědomí. Odtud se pak mohou projevovat jako nervozita nebo úzkost.
Stejně tak získávají podobu například nespavosti nebo neschopnosti soustředění. Při dalším potlačování naberou jinou formu, například averze ke všemu, co nám původní trauma připomíná. Freud léčil například dívku, která musela na příkaz rodičů napsat chlapci, kterého milovala, dopis, že už ho nikdy nechce vidět. Následně jí však ochrnula ruka, kterou psala. Teprve když se vypovídala ze svého trápení, mohla tuto ruku znovu používat.