Ušní maz a exkrementy jako lék: V minulosti se k léčení používaly ještě bizarnější věci

Během 16. století se v Evropě těšila velké módě tzv. špinavá lékárna. Stála na myšlence, že nejrůznější a často velmi nechutné organické látky mají léčivé účinky.

Zdroj fotografie: Public Domain

Na jednu stranu tento názor podporovala víra v magii, stál ale i na velmi racionálních úvahách. Ostatně již ve starověkém Egyptě se léčebný úspěch očekával od velmi prapodivných postupů. Na spojování zlomených kostí se například používaly skořápky z pštrosích vajec. Pomocí odvaru z šedých myší se tamní lidé snažili zastavit šedivění vlasů. A v 1. století před Kristem byly doporučovány i lidské exkrementy.

Výkaly, kam se jen podíváte

Konkrétně tohle měl na svědomí Asklepiadés, dalším léčebným prostředkem mělo být naštěstí víno. Lidové léčitelství používalo velmi často dvě složky. Na jedné straně bylinky a kořínky, na druhé ovšem také výměšky lidského těla. A protože nemoci měli způsobovat duchové a démoni, bylo potřeba je vystrnadit. K tomu měl v lepších případech stačit zápach trusu, například volského při dně a vnitřních zánětech.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Výkaly havranů a bílých psů posloužily při bolestech zubů, psí trus měl zabírat na bolesti v krku a plicní choroby. Střevní červíky měly vyhnat myší bobky, ovčí platily na žloutenku. Tyto léčebné postupy stály na principu similia similibus curantur, tedy „podobné se léčí podobným“. Šlo vlastně o jednoduchý princip, tedy léčit látkami s takovými vlastnostmi, které se přibližovaly tomu, co bylo třeba uzdravit. Stačila i podobnost názvu a někdy tento postup opravdu fungoval.

Ty nejpodivnější ingredience a receptury

Pravdou však bylo, že šlo především o placebo efekt. Například na bolesti hlavy bylo doporučeno potření vlaštovčím hnízdem. Ve 13. století dominikánský mnich a lékař Miklós Montpellier věřil, že ty nejúčinnější látky pochází od nejodpudivějších zvířat. Šlo tedy o hady, ropuchy, krtky či hlemýždě, které měl Bůh obdařit mnoha ctnostmi. V tehdejší Materie Medica of Europe je uveden nespočet dnes velmi nechutných surovin.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Jako příklad vezměme výrobu sirupu ze šnečího slizu. Za úsvitu jste měli vyjít na zahradu, nasbírat dostatek šneků, půl kila jich dát do pytle a pocukrovat. Do misky pod pytlem byl pak zachycen sirup, který z nich tekl. To byla ve výsledku nejlepší receptura proti bolesti v krku či kašli. To samé se přikládalo i na rány a popáleniny. Středověké dámy si stejným způsobem krášlily pokožku. Protože stimuluje tvorbu kolagenu, ujal se v kosmetice i dnes.

Obchod s těly mrtvých i částmi těl

Německý vědec Johann Joachim Becher uvedl ve spise z roku 1663 více jak 24 výměšků nebo částí lidského těla vhodných pro léčbu. Není divu, že se tehdy na léky využívala i těla mrtvých. V mrtvolách měla totiž zůstat část jejich síly, která se údajně dala přenést na živé jedince. Nejvíce mělo jít získat z člověka zemřelého v plné síle, ideálně tedy vojáka zabitého v bitvě. Toho využívali i kati a prodávali části těl zločinců. Oblíbené byly především ruce a hlavy.

Evergreenem středověké medicíny byla moč, a to ze dvou důvodů. Našla uplatnění proti bradavicím a její pití mělo vést ke snazšímu otěhotnění. Léčila i rány, popáleniny nebo bodnutí hmyzem. Lékaři ji dále používali na diagnostiku – především barvu a chuť. Do receptů se přidávalo víno, med, rostlinné oleje či bylinky. Krom toho, že zlepšily chuť, léčily i samy o sobě. Izolovaná močovina je dodnes součástí mastí proti kožním potížím.