Chodící rostlina se pohybuje všude kolem nás, aniž bychom si všimli. Detailní záběry jejích kroků jsou jako z filmu

Rostliny, které se dovedou pohybovat, se v normálním vnímání vyskytují jen ve sci-fi románech nebo večerníčku. Nicméně je pravdou, že tato schopnost flóry skutečně existuje.

Zdroj fotografie: Maurice Flesier / Creative Commons / CC BY-SA

Oves setý, latinsky Avena sativa, je druh obilí pěstovaný hlavně v Evropě a Severní Americe. Obecně jde o nejrozšířenější druh ovsa a do Evropy se dostal společně s pšenicí jako plevel. Ovesné vločky ovšem znají velmi dobře i v Thajsku. Moderní oves je závislý na lidské péči, tedy pokud má vůbec přežít. Jde o nejmladší kulturní obilninu, u níž proniká do půdy nejen kořenový systém. Úplně jiná situace však nastává u ovsa divokého.

Obilí, které kolem sebe „sonduje“

Ten si vyvinul jedinečnou dovednost „hledání“ místa k zakořenění. Vysoce vyvinutá rostlina totiž svým pupenům připojeným k semenům umožňuje pohybovat se po zemi. Jde tedy o jakési sondy hledající vhodnou půdu pro zakořenění. Právě díky této dovednosti se rostlina stala známou jako „pohyblivý oves“ nebo „zvířecí oves“. Když pak trsy spadnou na zem, lze si všimnout určitého kroucení celé kytice. Ta se pohybuje opravdu jako živá.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Nejde ale o nějaké pokročilé „vědomí rostliny“. Popsané pohyby jsou výsledkem řady fyzikálních procesů, které ovlivňuje denní cyklus a střídání vlhka a sucha. Jde tedy o prostou reakci na vnější podmínky. Se západem slunce ovlivňuje ovesné pupeny na zemi kondenzující vlhkost vzduchu. Jedna strana pohlcuje vlhkost a bobtná, druhá je zatím stále suchá. Jakmile ale dojde k uvolnění, způsobuje to pozvolný pohyb. Tímto způsobem se trs posouvá.

Hledání stínu skal a prasklin v půdě

Tato „chůze“ divokého ovsa se projevuje zcela spontánně. Za určitých klimatických podmínek k procesu dochází i tehdy, když je semeno uvnitř zcela mrtvé. Cíl mechanismu je zcela jasný. Reakce na denní cykly vysoušení a bobtnání díky vlhkosti zvyšuje šanci na nalezení kvalitního místa. Jde hlavně o stinné lokality a praskliny v zemi, kde se rostlině daří. Určitá míra pohybu je však rostlinnému království poměrně vlastní.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Asi nejznámějším případem je slunečnice, od jejíhož pohybu za sluncem pochází i její jméno. To je ovšem případ velmi pomalého pohybu. Některé rostliny reagují během vteřin. Nejde přitom jen o ty masožravé, které zavírají svou kořist. Tyto pohyby mají obecně dvojí účel – obyčejné rostliny se tak chrání před predátory, masožravé jdou po kořisti. Všechny pak reagují na dotekové podráždění určitých částí svého těla.

Simulace uschnutí celé rostliny

Proti býložravcům používají rostliny nejrůznější způsoby obrany. Nejčastěji jde o trny (růže, cesmína), žahavé žlázy a silice způsobující bolest. Pohyblivé rostliny dovedou zase působit uschlým dojmem. Jakmile se jich něco dotkne, sklopí drobné lístečky a pak i celé velké listy. Jakmile u nich čenichá zvíře, během vteřin se ze svěží rostliny stane suchý keříček. A protože rostou v porostech, stačí jeden dotek a „uschne“ dominovým efektem celý soubor.

Nejznámějším příkladem tohoto chování je citlivka stydlivá, Mimosa pudica. Název ji přesně vystihuje, protože reaguje na jakékoli podráždění – dotykem, deštěm nebo silnějším větrem. Při drobném sklopí jen malé listy, při silném všechno. Listy ale sklápí i na noc, a to bez podráždění. Nejrychleji reagují mladé listy, se stárnutím rostliny se citlivost snižuje. Stejně tak při chladu (pod 15 stupňů) a ve vedru nad 30 stupňů Celsia.