Proto vznikla pověra o tom, že přeběhnutí černé kočky přes cestu nosí smůlu. Má kořeny už ve středověku

Černé kočky mají reputaci jako nositelky smůly už někdy od roku 1233. Dokonce i dnes jsou statisticky nejméně adoptovanými zvířaty.

Zdroj fotografie: iStock

Kočky se vyskytují ve folklóru i historii po celou svou existenci až ke starým Egypťanům. Ti byli notoričtí milovníci těchto šelem, dokonce je uctívali. Stejně tomu bylo ve starém Římě, Číně a na Středním východě. Během evropského středověku se ovšem situace obrátila, a to především v případě černých koček. V roce 1233 vydal papež Řehoř IX. bulu Vox in Rama. Mířila proti satanským kultům, které měly bujet v částech Německa.

Posel ďábla nebo proměna čarodějnice

Dokument obsahoval podrobné a dosti nechutné popisy praktik těchto kultů. Papež tvrdil, že uctívači ďábla se spolčili s mistrem ve formě tvora, který byl napůl člověk, napůl černá kočka. Krom dalších bizarních obřadů měli líbat kočičí zadnici, jak uvádí medievalistka Irina Metzler v práci „Heretic Cats: Animal Symbolism in Religious Discourse.“ Papež neměl rád ani další zvířata, například žáby. Myšlenka zla koček, hlavně černých, se uchytila.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Většina učenců pak vyloučila spojitost černých koček a zvýšené frekvence morů, reputaci zvířat to však nijak nepomohlo. Na seznam osob, které se spolčovaly s ďáblem, byly pak v 15. století přidány čarodějnice. Ďábel měl mít opět podobu kočky. Papež Inocenc VII. oznámil, že kočka „je oblíbeným ďáblovým zvířetem, a tak symbolem všech čarodějnic“. Všude pak najdeme příběhy o satanských rituálech a měnících se čarodějnicích.

Kočka jako ideální kacíř proti pravidlům

Ty pozdější často obsahovaly zraněnou kočku. Podezřelá čarodějnice pak druhý den vykazovala stejná zranění. Tyto zkazky jsou natolik časté, že je lze označit za vlastní žánr. Tohle všechno ukazuje na staletou spojitost mezi kočkou a zlem, tím pádem i okouzlující siluetu, která dnes inspiruje dekorace na Halloween. Proč ale právě kočky zachytily naši představivost, a ne třeba ropuchy? Podle Metzler jde o jejich domestikaci.

Respektive o to, že nejsou plně domestikované a mají v sobě stále něco divokého. Jednu nohu mají u nás, kdy s námi v poklidu spí a pak loví myši. Druhou jsou ale ve zcela jiném světě – a koho vlastně trápí, kam kočka čas od času zmizí? Tomuhle Metzler říká „konceptuální napětí“. Kočky jsou užitečné, protože loví hlodavce, respektive škůdce. Jejich celkové chování je ovšem udržuje minimálně napůl divoké. Jsou jakýmsi druhem kacířů.

I dnes stále jako symbol smůly

Ti nebyli nevěřící, ale zpochybňovali zajeté ortodoxní názory a víru si interpretovali podle svého, nikoli řádu nastaveného autoritou. Trvání na svobodě a odmítání toho být spoután pravidly? To zní velmi kočkovitě, ne? „Coby symbol jde o heretiky par excellence.“ Nicméně ne všechny kultury je považují za zlé znamení – dokonce ani v Evropě. Například welšský autor Mark Rees uvádí, že „Černá kočka, jak jsem slyšel, umí všechno zlé zahnat.“

Zdroj fotografie: iStock

„A dům, kde dlí, ochrání před vlivem každé horečky.“ I dnes je ovšem černá kočka většinou považována za smolnou. Jak anekdoty, tak i statistiky uvádí, že jde o nejméně adoptované zvíře. Bývá také uspáváno častěji než jedinci jiných barev. Letos si tedy užijte dekorace i pohádky a příběhy. Když ale uvidíte černou kočku, buďte k ní milí. Nelíbejte ji na zadek. Ale když vám zkříží cestu, nelekejte se. To zvíře prostě někam jde, asi vyřídit nějaké kočičí záležitosti.