Proč má alobal dvě strany: Lesklá drží teplo, matná zas může prodloužit trvanlivost potravin

Této skutečnosti kolikrát nevěnují pozornost ani ty nejpečlivější hospodyně. Jakmile se však podíváte pozorněji, zjistíte ve stranách rozdíl. Není to však náhoda, ani dekorace.

Zdroj fotografie: Pixabay

Každá z těchto stran hliníkové folie má totiž zcela jiné využití. Je tím pádem dost dobře možné, že jste alobal dosud používali nesprávným způsobem. Kdy tedy použít jednu a kdy zase druhou stranu? Alobal je obecně produkt nacházející se prakticky v každé domácnosti. Jeho využití se však zdaleka neomezuje pouze na kuchyni. Tam najde své místo při pečení nebo balení potravin. Jinde zase jako součást izolace nebo krytí před špínou.

Povrchy pro více účelů

Úspěch každé činnosti s ním spojené však závisí na tom, která strana tohoto materiálu bude použita. Jedna strana je totiž hodně lesklá, druhá zase prakticky celá matná. Pro mnoho lidí tak samozřejmě vyvstane otázka, zda ho používali po celý život správně. Během vaření či pečení bychom měli jídlo rozhodně balit do alobalu matnou stranou ven. Z jakého důvodu? Jedině to totiž zaručí jeho rovnoměrně propečení kvůli udržení tepla.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Lesklá strana ho totiž dokonale drží uvnitř. V případě nedodržení bude samozřejmě vaše jídlo hotové tak jako tak. Existuje ovšem vyšší riziko různé distribuce teploty. A to může skončit horším výsledkem vaření, než po jakém byste toužili.  A co tedy matná strana? Ta je sice hrozná na přípravu jídla, perfektně se však hodí pro jeho skladování. Jejím efektem je prodloužení životnosti potravin, protože redukuje teplo, které proniká dovnitř obalu.

Vynikající surovina s malou odolností

Jenže jak to, že takhle tenká věc má vlastně dvě strany s rozdílnou úpravou? Vyplývá to ze samotného výrobního procesu alobalu. Konkrétně jde o tzv. frézování, při kterém je aplikováno teplo a tah. Tím se celý film tvaruje a natahuje. Obě vrstvy se frézují a lisují současně, protože jinak by zkrátka došlo k jejich zlomení. Za alobal se obecně považuje hliník upravený do síly 6–200 mikrometrů, domácí verze má obvykle cca 15 mikrometrů.

Zdroj fotografie: Depositphotos

České označení (anglicky je to tin foil) vzniklo spojením chemické značky hliníku „Al“ a „obal“. Jeho obrovskou výhodou je silná poddajnost, takže jím lze obalit i velmi drobné nebo atypicky tvarované předměty. S tím se ovšem pojí také malá odolnost, křehkost a náchylnost hlavně k chemickému poškození. Pro většinu technických účelů je tak složkou různých laminátů nebo dalších obalů. Typické je to třeba pro máslo nebo maso.

Objem výroby a využití

V polovině 20. století nahradil alobal často používaný staniol. Ačkoli jsou oba pojmy často zaměňovány, staniol je folie z cínu. Pouhý papír pak alobal překonává zachováním tvaru, neprůsvitností, neprodyšností i vyšší tepelnou vodivostí. V Evropě dosáhla produkce alobalu za rok (v roce 2003) asi 880 000 tun, v USA cca 660 000 tun. Přibližně 75 % tohoto objemu je využito na potraviny, chemické látky nebo kosmetiku, zbytek využívá průmysl.

Alobal určený na obalové využití je zpravidla vyráběn z downcyklovaného hliníku, třeba nápojových kartonů. Na rozdíl od klasické recyklace znamená downcycling opětovné zpracování, které není tak kvalitní. Například z křídového papíru nebo kvalitní výtvarné čtvrtky vznikne papír pro paperbacky, případně noviny. V posledním kole využitelnosti třeba kartony nebo toaletní papír.