Nejde o příčinu ani o předpověď

Brzda přichází hned na začátku. Podle Kyoto University i autorů v International Journal of Plasma Environmental Science and Technology jde o teoretický model, ne o návod, jak zemětřesení předvídat. Ve VědaŽivě jsme si všimli, že sami autoři tohle omezení zdůrazňují velmi otevřeně.

To hlavní proto neleží ve slově příčina. Autoři píšou o možnosti posledního impulzu pro zlom, který už je v křehkém nebo kritickém stavu, nikoli o náhradě běžných geologických příčin. Jinými slovy, horniny, napětí i samotný zlom odvádějí hlavní práci dávno předtím, než do příběhu vstoupí cokoli z horní atmosféry.

Tím padá i největší zkrat. Tahle práce nepředkládá důkaz, že sluneční aktivita běžně spouští otřesy, a už vůbec nezavádí novou metodu předpovědi zemětřesení. Jestli má titulek vůbec nějaké pevné jádro, rozhodne až otázka, jak by se takový poslední impulz mohl přenést až ke zlomu.

Klíčový je jen poslední impulz

Model kreslí odvážný obraz. Autoři přirovnávají soustavu mezi zemí a ionosférou ke kondenzátoru. Ionosféra je elektricky nabitá vrstva horní atmosféry. Sluneční erupce, tedy výbuch energie na Slunci, umí její stav rychle změnit a právě odtud hypotéza startuje.

Další krok zní ještě dramatičtěji. TEC, tedy množství elektronů v ionosféře podél signálové dráhy, může podle modelu vzrůst o 10 až 90 TECU. V porušené zóně s velmi horkou a stlačenou vodou by pak taková změna mohla v nanometrových dutinách vytvořit tlak v řádu několika MPa. Důležitý detail sedí právě tady. Jde o výpočet modelu, ne o přímé měření na skutečném zlomu.

Nejsilnější příběhový háček přidává Japonsko. NOAA uvádí, že erupce třídy X5.0 přišla 31. prosince 2023 ve 21:55 UTC, zatímco japonská meteorologická agentura JMA eviduje hlavní zemětřesení na poloostrově Noto 1. ledna 2024 v 16:10 japonského času o magnitudu 7,6. Vypadá to nápadně. Jenže i Kyoto University výslovně říká, že časová blízkost sama o sobě příčinu nedokazuje.

A přesně tady čtenář nejčastěji uklouzne. Z věty „může přispět“ ještě neplyne „už umíme předvídat“. Ve VědaŽivě bychom právě tenhle skok četli jako největší omyl kolem celé studie. Autoři jen připouštějí, že budoucí kombinace dat z GNSS, tedy družicové navigace používané i k měření změn v ionosféře, a údajů o sluneční aktivitě může jednou pomoct lépe chápat podmínky, za nichž by podobný efekt vůbec mohl nastat.

První článek řetězce drží, druhý už skřípe

První půlka řetězce stojí pevněji. NOAA dlouhodobě popisuje, že sluneční erupce mění ionizaci v ionosféře a mohou narušit radiovou komunikaci. Tohle nepůsobí kontroverzně. Spor začíná až ve chvíli, kdy nový model prodlouží známý jev z atmosféry hluboko do zemské kůry přes kapacitní vazbu.

Právě tam čeká silná protiváha. V témže časopise Ken’ichi Yamazaki z Earthquake Research Institute při The University of Tokyo napadl předchozí verzi stejné hypotetické linie. Tvrdil, že odhad ohřevu ignoroval tepelnou difuzi a že popis vzniku elektrického pole odporoval základní elektromagnetické teorii. Scénář proto označil za nepravděpodobný, i když experimentální výsledky úplně nesmetl ze stolu.

Praktický dopad pro českého čtenáře zůstává malý. Ve VědaŽivě proto oddělujeme fascinující nápad od míry důkazů, první část příběhu vychází ze známé fyziky, druhá zůstává spekulativní. A navíc Geofyzikální ústav AV ČR dlouhodobě uvádí, že velká ničivá zemětřesení v Česku nehrozí, seismicky aktivní jsou hlavně západní Čechy a v roce 2025 tam podle ústavu roje dosáhly maxima 2,5. Skutečná hrozba tedy neleží ve Slunci, ale v tom, jak snadno zaměníme zajímavou hypotézu za hotovou pravdu.

Článek Překvapivá hypotéza vědců: Sluneční erupce mohou „nakopnout“ otřesy Země se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kontinent, který se pomalu láme

V oblasti zvané Východoafrický rift probíhá proces, kterého byste si nejspíš nevšimli, kdyby vás na něj někdo neupozornil. Jde totiž o velmi pomalou záležitost – ale o to neúprosnější. Africká litosférická deska se právě zde rozděluje na dvě části. Jinými slovy – tam, kde se Somálská a Núbijská deska kdysi spojily, dnes probíhá docela opačný proces. Každým rokem se tak od sebe tyhle dva obří kusy zemského povrchu vzdalují o pár milimetrů. Zní to nevinně, ale v geologickém měřítku je to pořádná jízda.

Zlomový systém se táhne do délky tisíce kilometrů a protíná území dnešní Etiopie, Keni, Ugandy i Tanzanie. A kdo za to může? Lidé tentokrát ne. Tak velký vliv na život na naší planetě opravdu nemáme. Za vším stojí geologické procesy, konkrétně obrovská masa horkého magmatu hluboko pod povrchem, takzvaná africká superpluma. Můžete si ji představit jako takový neviditelný lis, který zemskou kůru zahřívá, oslabuje a nakonec donutí prasknout. A to bohužel poznají i lidé na povrchu – musí totiž čelit častějším zemětřesením, sopečné činnosti a i mnohdy velmi výrazným propadům terénu.

Když se země otevře před očima

A občas se tahle pomalá proměna připomene opravdu hodně nahlas. Například v roce 2018 se v Keni objevila obří trhlina, která poškodila silnici mezi Nairobi a Narokem. Ale ne, nešlo o rozpad Afriky v přímém přenosu. Hlavní roli tu sehrála kombinace eroze měkkých půd a extrémních dešťů. Rift v tom sice svou roli také měl, ale žádný okamžitý rozpad kontinentu se v žádném případě nekonal.

Pokud bude vývoj pokračovat dosavadním směrem, dojde k tomu, že se za pět až deset milionů let východní Afrika oddělí úplně. Do vzniklé prolákliny se vlije voda z Rudého moře a Adenského zálivu a vznikne nový, úzký oceán. Není to žádná fantazie, podobně se kdysi zrodil jižní Atlantik. Může se ovšem stát, že rift zeslábne a k úplnému oddělení nedojde. Nic tedy ještě není jisté.

Článek Afrika se trhá: Vznik nového oceánu uprostřed kontinentu je už jistý. Nejde to zastavit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Aktivace a stavba děsivé vlny

I když pohyb samotného dna může být ani ne metrový, jedná se o rozsáhlou plochu, která má obrovský vliv na vodu nad sebou. V hluboké vodě se takto vzniklé vlny šíří velmi silně – ta úvodní může být třeba jen 30 centimetrů vysoká a obtížně zachytitelná, jenže se pohybuje rychlostí více jak 800 kilometrů v hodině. Zatímco klasické vlny vzniklé působením větru jsou od sebe vzdáleny asi 100 metrů, mezery mezi hřebeny tsunami mohou být až 200 kilometrů.

Každá vlna má vrchol a koryto, které někdy dorazí na pevninu ještě před vrcholem. To způsobuje známý ústup hladiny, připomínající obrovský odliv. Ten se odehraje asi 6 minut předtím, než se k pobřeží dostane samotný vrchol vlny. Jak silný příboj, tak první vlna tsunami zachytává u břehu lidi a cokoli se tam nachází. Tsunami tak velmi znatelně zesiluje kromě vlastního úderu i běžné chování moře u pobřeží, ke kterému směřuje.

Příchod a úder samotné vlny

Jak se hřeben vlny dostane do mělčích vod, tření o mořské dno způsobí jeho zpomalení. Rychlejší voda vzadu se nahrne přes hřeben a znatelně zvýší celkovou výšku vlny. Zvětšování vrcholu opět trvá zhruba šest minut. Většina vln tsunami nemá hřeben, který by se zlomil, místo toho připomínají velmi rychlý a silný příliv. To může způsobit, že se voda z vlny dostane velice daleko do vnitrozemí.

Funguje to vlastně podobně jako například hurikány, které naberou vlhkost nad oceánem a pak putují daleko do vnitrozemí, kde vodu následně pouští. Ovšem tsunami postupuje přímo po povrchu a mnohem masivněji přes cokoli, co jí stojí v cestě – lidi, stromy, auta a samozřejmě budovy. Jak se pak – podobná klasické vlně – stahuje, bere s sebou objekty, které zasáhla, a táhne je zpátky do moře, takže je nebezpečná dvojím způsobem.

Zdroj: Science Focus

Článek Jak se v mořích formují vlny tsunami? Vědět, jak ji na dovolené včas poznat, může zachránit člověku život se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouhé stovky kilometrů

Jak se ukázalo, v kůře planety vznikly dva zcela nové obrovské zlomy. Ten nejdelší má 300 kilometrů a vede severovýchodně od břehu Středozemního moře. Podle expertů vznikl tento zlom právě během prvního silného otřesu o síle 7,8 stupně Richterovy škály. Došlo k němu 6. února ve 4:17 místního času. Druhý zlom je dlouhý asi 125 kilometrů a následoval po druhém, lehounce slabším otřesu. Ten přišel asi 9 hodin po první vlně.

Míru posunu samotné země výborně ilustruje změna turecké železnice přímo z místa. K trhlinám tohoto druhu obvykle dochází jen v případě opravdu silných otřesů. Dle informací jsou trhliny výjimečně dlouhé, což svědčí o obrovském množství energie uvolněném během celé katastrofy. Jsou navíc jasně viditelné už na povrchu země. Procházely také městy a v těch nejhorších případech přímo budovami. Země se tedy naprosto doslovně rozestoupila.

Křižovatka tektonických desek

„Čím silnější zemětřesení, tím větší a delší je takový zlom. Místy jsou patrné horizontální posuny dosahující až 5 metrů. Tento případ je tak jedním z nejdelších za celou historii monitoringu zemětřesní na jednotlivých kontinentech. A je také velmi neobvyklé mít takto silné otřesy s odstupem pouhých několika hodin,“ uvedl profesor Tim Wright, vedoucí týmu COMET. Vědci ukázali některé fotografie i na sociálních sítích, vše je zcela zřetelné.

Hraniční oblasti Turecka a Sýrie jsou k otřesům obecně velmi náchylné. Je tu totiž křižovatka hned tří tektonických desek, konkrétně anatolské, africké a arabské. Dle rozboru NASA bylo hypocentrum tohoto zemětřesení u zlomové linie asi 18 kilometrů pod povrchem. Právě malá hloubka způsobila, že šlo o výjimečně ničivé otřesy. Jejich energie tak dosáhla do vzdálenosti až stovek kilometrů od bodu zrodu. Něco takového nastalo naposledy roku 1906.

Další otřesy, většinou slabší

„Jednalo se o velmi silná a rozsáhlá zemětřesení. Délka i magnituda o síle 7,8 bodu se podobala události z roku 1906, která tehdy zdevastovala americké San Francisco,“ uvedl Eric Fielding, geofyzik z Jet Propulsion Laboratory NASA. Počet obětí katastrofy zatím přesáhl 41 000 životů. V Turecku zemřelo 35 341 lidí a události z 6. února se tak staly největší tragédií v nové historii tohoto státu. Počet obětí přesáhl i zemětřesení v roce 1939.

Sýrie hlásí nejméně 5 814 obětí. Nejvíce postižené oblasti Turecka už opustilo více jak 2,2 milionu lidí. Obě země zasáhly od té doby tisíce drobnějších otřesů. Jejich síla ovšem obvykle zůstává pod 5 stupni Richterovy škály. Zasáhly například provincii Malatya a nejméně na 5 místech operují záchranné týmy včetně českých. Počty obětí dále stoupají, jeden z posledních údajů uvádí v Turecku 44 370 lidí, v Sýrii pak 6 000 mrtvých.

Článek Důsledek nedávného zemětřesení v Turecku a Sýrii: Země má prasklinu o délce 300 kilometrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.