Jedna místnost pro třináct dětí

Peter Kürten se narodil 26. května 1883 v Cologne-Mülheimu jako třetí z třinácti dětí. Rodina žila namačkaná v jediné místnosti, v chudobě, která neměla dno. Otec byl alkoholik a násilník. V roce 1897 skončil ve vězení za incest s vlastní dcerou, Kürtenovou sestrou. Sám Kürten později Bergovi popsal své dětství slovem „martyrdom“.

Už před desátým rokem, jak uvedl při výsleších, utopil dva chlapce. Utíkal z domova. Kradl. Brzy začal střídat nápravná zařízení a věznice, a právě tam, v izolaci a frustraci, se podle Bergovy analýzy jeho sadistické fantazie prohlubovaly. Do roku 1929 měl za sebou téměř třicet trestů, desítky let za mřížemi a dlouhou řadu násilných a sexuálně motivovaných deliktů, o kterých tehdy nikdo netušil, že jsou dílem jednoho muže.

Rok hrůzy v rozpadající se republice

Düsseldorf roku 1929 byl město pod tlakem. Po krachu na Wall Street v říjnu prudce rostla nezaměstnanost, Výmarská republika se politicky lámala a extremisté včetně NSDAP sbírali hlasy. Do této atmosféry úzkosti vstoupila série útoků, která zasáhla nejen město, ale celé Německo.

Kürten útočil nožem, nůžkami, kladivem. Škrtil. Bodal. Střídal metody tak, že policie dlouho nepředpokládala jediného pachatele. Dobový právnický tisk sice koriguje legendu o totální panice v ulicích, skutečným problémem bylo i to, že oběti a svědci mlčeli ze studu a strachu ze senzacechtivého tisku. Ale hrůza byla reálná. Kürten si vybíral oběti náhodně, bez vzorce, který by šlo předvídat. Právě ta nepředvídatelnost paralyzovala vyšetřování.

Falešnou stopu navíc otevřel muž jménem Stausberg, mentálně postižený, který se přesvědčivě doznal ke dvěma útokům. Stíhání proti němu bylo zastaveno a skončil v ústavu, vyšetřování však ztratilo drahocenné týdny. Teprve nové útoky v srpnu 1929 ukázaly, že skutečný pachatel je stále venku.

Dopis, který změnil všechno

Zlom přišel v květnu 1930 a jeho protagonistkou byla mladá žena jménem Marie Budlichová. Kürten ji napadl, ale ona přežila. Útok nejprve nenahlásila policii, svěřila se kamarádce v dopise. Ten se kvůli chybné adrese dostal přes třetí osobu k vyšetřovatelům. Budlichová pak dovedla kriminalisty k domu na Mettmanner Straße, kde Kürten bydlel. Definitivní udání přišlo od jeho vlastní manželky.

U soudu, který začal v dubnu 1931, čelil Kürten obžalobě z devíti vražd a sedmi pokusů o vraždu. Rozsudek zněl: smrt. Dne 2. července 1931 byl popraven gilotinou v Kolíně nad Rýnem.

Zrození moderního jazyka pro sériového vraha

Kürtenův případ by zůstal „jen“ jedním z nejbrutálnějších kriminálních případů meziválečné Evropy, kdyby nebylo dvou mužů: psychiatra Karla Berga a kriminalisty Ernsta Gennata.

Berg strávil s Kürtenem měsíce rozhovorů a vyvodil tři klíčové závěry: pachatel není nepříčetný v právním smyslu; centrálním motorem je sexuální sadismus, kde vyvrcholení přichází při škrcení, bodání a krvi; a Kürtenovy řeči o „pomstě společnosti“ jsou spíš dodatečné sebeospravedlnění než skutečný motiv. Bergova studie The Sadist se stala jedním ze základních textů forenzní psychiatrie a podle Encyclopaedia Britannica ovlivnila následné bádání o sériové vraždě a sexuálním násilí v celé Evropě.

Gennat, šéf berlínské mordkomise, bývá označován za prvního německého profilera. V souvislosti s Kürtenovým případem je spojen i s pojmem „Serienmörder“, tedy sériový vrah. Jeho metody, stálá mordkomise, pojízdná laboratoř, centrální kartotéka, byly na svou dobu revoluční, i když ve srovnání s dnešními DNA databázemi a biometrickými systémy připomínají řemeslnou manufakturu vedle továrny.

Ne rovnice, ale souhra

Berg nikdy nenapsal, že zlé dětství automaticky rovná se vrah. Pracoval s dědičnými dispozicemi, psychopatickými rysy, extrémním domácím násilím, raným násilným chováním i vězeňskými deformacemi. Kürten uměl plánovat, klamat, žít dvojí život, léta pracoval v továrně, chodil do hospody, měl manželku. Nebyl šílenec z hororu. Byl funkční sadista, a právě to bylo na jeho případu nejděsivější.

Fritz Lang natočil rok po Kürtenově popravě film M, příběh o městě v zajetí sériového vraha. Kürten nevstoupil jen do kriminalistiky. Vstoupil do kultury jako archetyp, z něhož dodnes čteme, co slovo „sériový vrah“ vlastně znamená.

Článek Düsseldorfský vampýr: Dětství plné hrůzy z něj udělalo nejhorší monstrum Německa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Domácí obraz byl až znepokojivě obyčejný

Gary Ridgway není jen jméno z kriminalistiky. Podle FBI ho policie zatkla 30. listopadu 2001 a případ se uzavřel jako série 49 vražd žen a dívek v okolí Seattlu. Judith po zatčení podle policejních záznamů citovaných deníkem Seattle Post Intelligencer detektivům řekla, že ji nikdy neuhodil a ani na ni nebyl zlý.

Když jsem ve VědaŽivě položila její větu vedle rozsudku za 49 vražd, neuhodila mě žádná exotická temnota. Uhodila mě rutina. Tytéž materiály skládají obraz domácnosti, v níž Judith popisovala obyčejný režim a muže, s nímž byli nejlepší přátelé. Právě ten střet působí věrohodněji než jakákoli legenda, a proto musím titulkové „nikdy“ hned přibrzdit.

A taky ho přibrzdit jde. Souhrn Seattle Times uvádí, že druhá manželka Marcia popsala sevření krku paží po večírku, když byl opilý. Bezpečné proto je mluvit o Judithině výpovědi k jejich manželství, ne o zcela nenásilném domácím životě Garyho Ridgwaye. Jakmile spadne pohodlné „nikdy“, důležitější otázka zní, koho si vybíral venku.

Venku mizely ženy, které systém slyšel slaběji

Právě tam leží jádro případu. Podle National Institute of Justice si Ridgway vybíral hlavně prostitutky, protože byly podle něj snadné k oslovení a nebudou hlášené jako pohřešované. Novější rekonstrukce AP zároveň připomínají, že mnoho jeho obětí tvořily mladé útěkářky a sexuální pracovnice, tedy ženy a dívky tehdy vyšetřovatelsky i společensky zranitelnější.

Nešlo jen o pachatelovu masku. Těžil i z toho, že některá zmizení společnost slyšela slaběji než jiná.

Tady se domácí paradox mění v širší selhání. Ve VědaŽivě mi při čtení Judithina policejního popisu vyšel nejtvrdší kontrast: domů přicházel klidný muž, zatímco venku mizely ženy, které systém nechránil stejně hlasitě. Banální domácí obraz proto nesmí stát v centru sám. Smysl dává teprve vedle faktu, že oběťmi byly právě ty, jejichž ztrátu tehdejší svět snášel tišeji.

Rozuzlení nepřinesl instinkt, ale DNA

Rozuzlení nakonec nepřinesla intuice. Přinesla ho DNA shoda, tedy forenzní propojení biologických stop s konkrétním člověkem. Seattle Times doložily, že policie odebrala Ridgwayovi už v roce 1987 sliny na gázu, tehdy ale pracovala hlavně s krevními skupinami a DNA ještě nehrála hlavní roli. Až technologický pokrok v roce 2001 umožnil nový test.

American Academy of Forensic Sciences pak shrnula, že test z roku 2001 propojil Ridgwaye se čtyřmi oběťmi, FBI uvádí zatčení 30. listopadu 2001 a NIJ dodává, že po něm začal přiznávat další vraždy a vodil vyšetřovatele k ostatkům. A právě proto ten obraz děsí i po letech.

Nebourá ho démon. Bourá ho omyl. Rozšířený reflex říká, že sériového vraha musí doma prozradit nápadná brutalita, jenže Ridgway tenhle reflex rozbíjí hned dvakrát: Judith mluvila o muži, který ji neuhodil ani na ni nebyl zlý, zatímco Marcia popsala konkrétní škrcení. Zdroje tak neukazují čistou legendu o něžném manželovi. Ukazují spíš to, jak snadno si lidé pletou nenápadnost s bezpečím.

Ve VědaŽivě z té osy vychází nepříjemný verdikt. Ridgwaye dlouho nekryla žádná genialita, ale obyčejnost, která vydržela do chvíle, než ji prorazila pozitivní DNA identifikace popsaná FBI. Teprve po ní přišla přiznání a další navádění k ostatkům. Okolí ho tedy dlouho „nepřehlédlo“ proto, že by četlo málo hororů. Přehlédlo ho proto, že obyčejnost umí pachatele krýt lépe, než si chceme připustit.

To je na případu Green River Killera nejhorší. Přezdívka sice odkazuje k místu, kde našli první oběti, skutečnou mapu hrůzy ale kreslí až to, koho společnost nechala mizet tišeji. Nejděsivější není monstrum, které poznáte na první pohled, ale muž, jehož obyčejnost rozbije až DNA.

Článek Doma milující manžel, venku krvelačné monstrum: Neuvěříte, jaké zvrácené tajemství skrýval „Ponožkový vrah“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Největší omyl neleží v částce, ale v čase

V televizním studiu seděl tichý soutěžící, kterému mohli diváci bez potíží fandit. O to mrazivěji dnes působí, že podle Radiožurnálu se první vražedný útok stal 13. října 2005 na lesní cestě mezi Nedvědicí, Sejřkem a Černvírem a další následoval 16. října 2005 mezi Drnkem a Malíkovicemi na Kladensku.

Mezi známou televizní scénou a realitou lesa tak neleží jedna noc, ale mnohem delší a podstatnější mezera.

Právě ten odstup mění celý význam titulkové zkratky. Ve veřejně dohledatelných zdrojích se Kalivodova účast v Milionáři objevuje v březnu 2004, zatímco vraždy přišly až v říjnu 2005, tedy zhruba po 19 měsících, jak připomínají iDNES.cz i pořad Českého rozhlasu Dvojka.

V redakci VědaŽivě jsem právě na tenhle detail narážela znovu a znovu, protože bez něj příběh vypadá úplně jinak.

Kontrast obýváku a lesa tedy funguje jen tehdy, když sedí čas. Jakmile někdo přeskočí devatenáct měsíců, promění přesný kriminální případ v efektní zkratku. A právě proto teď musí do sebe zapadnout peníze, zbraně i data.

Výhra se s vraždami spojila až později

Fakta začínají v březnu 2004. Podle Českého rozhlasu Dvojka a pozdějších retrospektiv soutěžil Viktor Kalivoda ve 334. dílu pořadu Chcete být milionářem?, který moderoval Martin Preiss, a odnesl si 320 tisíc korun.

Seriózní sekundární zdroje zároveň uvádějí, že za část výhry si později pořídil dvě pistole Glock 34.

Důležité slovo zní později. V redakci VědaŽivě proto držím přesnější formulaci: za část televizní výhry si pořídil zbraně, ne že by ze studia okamžitě odjel vraždit.

Milionář sice staví napětí na záchytné otázce, tedy na hranici, po jejímž dosažení už soutěžící nespadne pod jistou částku, jenže v tomto příběhu rozhoduje jiná hranice: březen 2004 a říjen 2005 od sebe dělí asi 19 měsíců. I proto dává větší smysl mluvit o pozdějším vztahu mezi výhrou, Glocky a případem.

Rozhodly stopy, ne senzace

Další pevný bod přineslo samotné vyšetřování. Podle Radiožurnálu policie už tehdy uváděla, že předběžná balistická expertiza, tedy porovnání stop po střelbě, ukazuje s velmi vysokou pravděpodobností na stejnou zbraň v obou případech.

Zároveň platilo, že mezi oběťmi ani mezi nimi a pachatelem neexistovala vazba, šlo o náhodně vybrané lidi, jak uvádějí dobové zdroje i pozdější shrnutí ČT24.

Vyšetřovatelé ale nespoléhali na jedinou stopu. Retrospektivy s vyšetřovatelem Michalem Mazánkem doplňují, že policie pracovala také s autem zaznamenaným u místa činu a s databází držitelů Glocku 34.

Zdroje se sice rozcházejí v popisu vozu, pevnější zůstává forenzní osa případu a Kalivodův vztah ke Glockům, které měl legálně držené, tedy pořízené v souladu se zákonem, ne načerno. Když takto sedí čas i stopy, zbývá rozbít poslední velký omyl: že motiv vysvětlila sama televizní výhra.

Peníze samy o sobě motiv nevysvětlují

Peníze samy o sobě motiv nevysvětlují. Podle Radiožurnálu mluvil žalobce o tom, že Kalivoda pravidelně jezdil pražským metrem s pistolí a myšlenkou postřílet co nejvíc lidí, ale k útoku nenašel odvahu.

Další věrohodné zdroje zmiňují i dřívější úvahy o sebevraždě a fascinaci Olgou Hepnarovou, jak shrnuje také Český rozhlas Dvojka. To je temný kontext, ale pořád ne důkaz, že z něj vraha udělala televizní výhra.

V redakci VědaŽivě mi z téhle skládačky vychází jiný závěr. Klíčem není částka 320 tisíc, nýbrž chronologie, balistika a potvrzený vztah ke Glockům.

Právě tyto body drží příběh pohromadě bez senzace a bez falešné kauzality, zatímco jednoduchá věta o výhře a následném vraždění spíš zakrývá, než vysvětluje.

Příběh nakonec neuzavřela televize, ale cela

Konec případu pak působí až nepříjemně střízlivě. Soud uložil Kalivodovi doživotí v dubnu 2006, jak zachytily Události České televize, a pravomocný rozsudek, tedy definitivní verdikt potvrzený po odvolání, přišel v červnu 2006 podle Radiožurnálu.

Dne 27. září 2010 pak podle archivní zprávy ČT24 spáchal sebevraždu ve Valdicích. A právě v tom tkví největší obrat celého příběhu: neuzavírá ho výhra z televizního studia, ale čas, stopy a cela.

Článek V televizi vyhrál statisíce, pak s nimi vyrazil na smrtící nákup: Neuvěřitelný příběh vraha z „Milionáře“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podezřelý se objevil hned, jenže řetězec důkazů chyběl

Osmý červenec 1968 začal obyčejně. Třináctileté kamarádky Jana Unčovská a Jarmila Kamenovová vyšly z Jinonic ke koupališti v Prokopském údolí a jejich cesta vedla i přes lesík Punčocha, tedy místo na okraji údolí, kudy tehdy mířily k vodě; před půlnocí je tam našel otec jedné z dívek mrtvé, zabité šesti ranami z bezprostřední blízkosti, jak shrnuje knižní ukázka Lovec přízraků.

Policie přitom nezůstala slepá dlouho. Podle stejné knižní ukázky Lovec přízraků padl František Zenker do hledáčku už 9. července a domovní prohlídka zaměřená na nelegálně drženou zbraň nic nepřinesla; podrželo ho hlavně falešné alibi, tedy výpověď, která pachatele kryla, ale nebyla pravdivá.

Veřejné zdroje se liší v detailech, komu přesně svou verzi vyprávěl, jenže v jednom souhlasí: bez fyzických důkazů ji tehdy nikdo nerozbil.

Právě tady selhává intuice. Když jsem pro VědaŽivě porovnala Český rozhlas Dvojka s knižní ukázkou, obě verze ukázaly stejný problém: vyšetřovatelé neměli prázdné ruce, ale neměli uzavřený řetězec důkazů. Známý podezřelý bez motivu a bez pevných stop totiž ještě neznamená obvinění, a tím se otevírá podstatnější otázka: co jim vlastně chybělo?

Masivní pátrání nestačilo a případ zkameněl

Chyběl smysl zločinu. Dívky nikdo neokradl ani sexuálně nezneužil, na místě zůstala v zásadě jen jedna nábojnice a policie věděla pouze to, že pochází z pistole ČZ vzor 50 ráže 7,65, jak uvádí pořad Střelec na Dvojce.

I detail částečného svlečení těla dostal podle knižní ukázky Lovec přízraků prozaičtější vysvětlení: souvisel s tažením po zemi a pádem ze srázu, ne se sexuálním útokem.

Nepomohla ani šíře pátrání. Policie podle Českého rozhlasu Dvojka prověřovala kolem 6000 majitelů stejného typu pistole z výrobní série, u níž šla balisticky sledovat výrobní odchylka na střelách.

To zní jako masivní akce, jenže VědaŽivě v tomhle detailu vidí hlavně jinou věc: obrovský záběr ještě nevytvoří důkaz, když případ vzdoruje obvyklé logice a nikdo neumí vysvětlit proč.

Pak přišel zlom opačným směrem. Vyšetřovatel 8. listopadu 1968 podle knižní ukázky Lovec přízraků přerušil stíhání neznámého pachatele a z kauzy se stal policejní pomník, tedy odložený případ, který leží v archivech a nehýbe se.

Roky běžely dál a vražda dvou dívek skoro zkameněla, až se otevřel prostor pro člověka, který staré jistoty rozebral znovu od začátku.

Starý detail nakonec rozbil dvanáctiletou lež

Průlom nepřinesl jediný zázrak. Rozhlasové zpracování Střelce připomíná i květinu s lístkem „Kitku vám posílá neznámí“, která ležela stranou od původních stop u borovice označené Zenkerem jako místo střelby; po letech získal ten detail nový význam ve chvíli, kdy policie našla u Zenkera stejný květinový papír.

Když jsem tenhle střípek pro VědaŽivě dohledávala, vyšel z něj hlavně jeden závěr: případ se nezlomil senzací, ale skládáním drobností.

Rozhodující pohyb přišel v roce 1980. Jiří Markovič tehdy založil agenturní spis „Střelec“, tedy označení, pod kterým případ znovu rozpracoval, a právě tahle nová práce rozebrala Zenkerovo krytí zevnitř; švagr už původní alibi nepotvrdil a vinu podpořila i výpověď přítelkyně, jak uvádí Český rozhlas Dvojka.

Zenkera pak policie zatkla 12. listopadu 1980.

Ani konec ale nepřinesl čistou úlevu. Městský soud v Praze uložil 16. července 1981 trest 15 let, Nejvyšší soud ČSR pak 22. října 1981 verdikt pravomocně změnil na 25 let a 7. září 2000 přišlo podmíněné propuštění, což znamená, že odsouzený opustí vězení dřív, ale zůstává ve zkušební době; tuto osu shrnuje rozhlasový přehled případu.

Na téhle vraždě tak nejvíc neděsí jen brutalita činu, ale fakt, že dvanáct let nevyhrál geniální vrah, nýbrž obyčejná lež, které systém příliš dlouho věřil.

Článek Šly se jen vykoupat, domů se už nikdy nevrátily. Vrah dvou školaček unikal policii neuvěřitelných 12 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Smrtící koktejl přátelství a zrady fungoval léta

Představte si, že stojíte u břehu řeky Mae Klong, vypouštíte ryby do vody pro štěstí a vedle vás se modlí vaše nejlepší kamarádka. Všechno vypadá v nejlepším pořádku, že? O pár minut později se vám ale podlomí nohy, nemůžete dýchat a svět zčerná. Nic příjemného, že – ale přesně takhle vypadala poslední chvíle Siriporn Khanwong. A nebyla zdaleka první.

Hlavní postavou tohohle děsivého dramatu je šestatřicetiletá Sararat Rangsiwuthaporn, kterou thajská média překřtila na „Am Cyanide“. A právě ona. Tahle na první pohled milá ženská byla totiž ve skutečnosti chladnokrevná predátorka, která si své oběti vybírala mezi těmi nejbližšími. Scénář byl pokaždé jako přes kopírák: Sararat si půjčila od předem zvolených obětí balík peněz (v přepočtu klidně stovky tisíc korun), a když přišel čas splácet, místo peněženky vytáhla kyanid.

Jed servírovala mistrně – v jídle, v pití nebo dokonce v kapslích, o kterých tvrdila, že jsou to zázračné bylinky na zdraví. Léta jí to procházelo – nikoho by totiž něco takového ani nenapadlo. Úmrtí jejích známých se přisuzovala infarktům nebo náhlým nevolnostem. Koneckonců – kdo by taky podezříval ženu, která s obětí těsně před smrtí vykonávala náboženské rituály? Tu nejvražednější v širokém i dalekém okolí? Jenže po smrti Siriporn, o které jsme psali v úvodu, se rodina prostě nenechala odbýt a trvala na pitvě. Najít kyanid potom bylo až děsivě snadné. Vyšetřovatelé pak začali exhumovat další těla a spleť lží Sararat Rangsiwuthaporn se začala pomalu, ale jistě rozplétat.

Hazard a dluhy – nejstarší motiv na světě

Možná si říkáte, co asi vede ženu k tomu, aby postupně sprovodila ze světa čtrnáct lidí? Odpověď je banální. Sararat propadla online hazardu a dluhy jí prostě úplně přerostly přes hlavu. Celkem si takhle přišla na miliony (v přepočtu na naše koruny). A tak dlouho jí to procházelo mimo jiné i proto, že jejím exmanželem byl vysoce postavený policejní důstojník Vitoon Rangsiwuthaporn. I když byli rozvedení, žili spolu a on jí pomáhal zametat stopy. Není divu, že tohle spojení vyvolalo v Thajsku obrovské demonstrace a vlnu nedůvěry v policii. Lidé se ptali, jak mohla sériová vražedkyně tak dlouho nerušeně úřadovat přímo pod nosem zákona.

Ale spravedlnost si na „Kyanidovou královnu“ nakonec počkala. V listopadu 2024 si v Bangkoku vyslechla rozsudek smrti za první z vražd, ale tím soudní mašinérie teprve začala. Už teď ale víme, že pro Thajsko je tento případ nejhorším masakrem v moderních dějinách spáchaným jednou osobou.

Článek Smrtící „bylinky“ místo požehnání: Vraždila své oběti jedem v kapslích přímo před zraky policie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První útok ještě zůstal bez trestu

Vocáskova násilná minulost začala už v roce 1984. Tehdy napadl svého známého v Praze kladivem a zasadil mu několik ran do hlavy. Napadený muž přežil, ale útok si kvůli zranění nepamatoval – jednoduše si myslel, že se zranil při pádu.

O několik let později už ale podobné „štěstí“ Vocásek neměl. Na začátku roku 1987 v Praze zavraždil nevidomého muže, který měl v minulosti blízko k tehdejšímu veksláckému prostředí. Motiv byl opět zištný, jako v prvním případě. Než ho ale policisté stihli dopadnout, zvládl za tři měsíce vraždit ještě jednou. Oba činy patřily podle vyšetřovatelů mezi mimořádně násilné případy.

Náhoda jménem Gorbačov

Zadržení pachatele přitom nebylo výsledkem dlouhého pátrání, ale spíš zvláštní shody okolností. V dubnu 1987 se totiž Praha připravovala na návštěvu sovětského vůdce Michaila Gorbačova a všude proto hlídkovala spousta policistů.

Jedna z hlídek si pozdě večer všimla muže, který rychle odcházel od dvou kufříků postavených pod pouliční lampou. Byl to právě Vocásek, ale tvrdil, že mu nepatří. Nechali ho tedy odejít. Jenže po nějaké chvíli se na místo sám vrátil a policistům řekl, že vedle kufrů je igelitka s nožem od krve. Dodal, že na něj sahal a že na něm najdou jeho otisky. Možná si tak chtěl udělat alibi, jenže veřejné bezpečnosti neuniklo, že má na oblečení skvrny od krve. Zadržela ho o chvíli později.

Vocásek byl nakonec odsouzen za dvě vraždy a jeho případ se stal jedním z nejznámějších vrahů v porevoluční historii české justice. Trest si v posledních letech odpykával ve věznici Bělušice na Mostecku.

Je možné, že ho brzy potkáte na svobodě

V roce 2024 soud vyhověl jeho žádosti o podmíněné propuštění a stanovil sedmiletou zkušební dobu. Jenže proti rozhodnutí se odvolala státní zástupkyně a odvolací soud verdikt zrušil. Případ se tak znovu vrací k projednání – a s mnohem většími šancemi. V redakci jsme zjistili, že se za Vocáska mezitím zaručila organizace pomáhající lidem po výkonu trestu. Zároveň také spolupracuje s církví adventistů (ve vězení se dokonce stal věřícím), která mu údajně zajistila bydlení po případném propuštění. Je tedy docela dobře možné, že napodruhé už mu propuštění vyjde.

Článek Dvojnásobného vraha chytili náhodou jen díky návštěvě Gorbačova. Teď se může dostat na svobodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Moc, která z člověka udělá monstrum

Saltykovová se narodila roku 1730 do vážené rodiny Ivanovových. Její původ jí zajistil bohatství, ale vážnost ne – musela stát v pozadí stejně jako většina žen tehdejší doby. Zlom přišel po smrti manžela, kdy zdědila rozsáhlé panství a získala prakticky neomezenou moc nad stovkami nevolníků. Jenomže se velmi rychle ukázalo, že s ní neumí zacházet, jak by se tak řeklo. Začalo to banalitami. Špatně vytřená podlaha, křivě složené prádlo, pomalá práce… Je celkem pochopitelné, že za takové prohřešky ukládala tresty. Jenže ty její neměly s výchovou nic společného.

Saltyčicha a lidojedka

Nevolníky mlátila holemi a poleny, pálila ohněm, trhala jim vlasy i uši kleštěmi a, aby toho nebylo málo, nechávala také své oběti hladovět nebo mrznout nahé v zimě. Většinou šlo o mladé ženy a dívky, které na panství pochopitelně sloužily nejčastěji. Lid jí začal říkat Saltyčicha a také lidojedka, protože se okolím šířily i fámy o kanibalismu. Ty se ale nikdy nepodařilo prokázat.

Za svá provinění zůstala v cele, ale klášterní

Dlouho se zdálo, že je Saltykovová nedotknutelná. Koneckonců – na váženou ruskou šlechtičnu si prostě jen tak někdo netroufl. Zlom nastal až ve chvíli, kdy se dva nevolníci odhodlali napsat přímo carevně Kateřině Veliké. Měli k tomu pádný důvod – oba totiž přišli rukou své paní o manželky. A carevna opravdu zasáhla. Nařídila rozsáhlé vyšetřování, které trvalo šest let. Během něj se povedlo lidojedce prokázat 38 vražd, u těch ostatních chyběly pádné důkazy. Ale i to stačilo.

Všechny oběti by stačily na trest smrti, jenže ten už byl v té době zrušen. Místo toho musela Saltykovová hodinu stát na pranýři s cedulí „mučitelka a vražedkyně“. Pak skončila na doživotí v klášteře v Moskvě. Nejspíš ji to mělo přimět k pokání, a tím spíš, že prvních jedenáct let strávila v temné cele bez oken. Ale převýchova byla marná. Až do své smrti v roce 1801 totiž všem návštěvám zarputile tvrdila, že jí bylo ublíženo. A odpovědnost za své jednání nikdy nepřevzala.

Článek Krutá ruská šlechtična má na kontě 138 obětí. Její řádění musela zastavit až carevna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.