Hnízda uvnitř kostí, ne z kostí

Titulek snadno svede k představě, že včely kosti sbíraly a skládaly z nich stěny. Skutečnost je subtilnější a v jistém smyslu důmyslnější. Včely kosti nijak neopracovávaly. Razily si tunely jemným jílovitým sedimentem uvnitř jeskyně, a když narazily na kost, využily už hotovou dutinu (zubní lůžko, dřeňovou dutinu zubu nebo obratlový kanál) jako vnější ochrannou komoru. Dovnitř vložily vlastní hnízdní buňku: oválnou, hladce vyloženou, zpevněnou organickým povlakem z Dufourovy žlázy.

Nejlépe zachovaná buňka měřila 5,93 mm na délku, maximální šířku měla necelé čtyři milimetry a objem 58,6 mm³. Jak to shrnul tiskový materiál Field Museum: menší než guma na konci tužky.

Proč zrovna tady, a proč tak dlouho

Jeskyně Cueva de Mono leží jižně od města Oviedo v provincii Pedernales na jihozápadě Dominikánské republiky. Krajina kolem je denudovaný vápenec, kras s minimem povrchové půdy. Pro zemní včelu, která potřebuje jemný substrát k hnízdění, nepříliš lákavé prostředí. Jenže uvnitř jeskyně se při bouřkách hromadil právě ten správný materiál: jemný sediment vhodný k prokopávání. A k tomu bonus: obrovské množství kostí.

Kosti tam navršily sovy. Jeskyně fungovala jako jejich dlouhodobé sídlo; vývržky a zbytky kořisti vytvořily depozit s více než padesáti druhy obratlovců: hlodavci, lenochodi, ptáci, plazi. Když zvířecí čelisti ztratily zuby a obratle rozložil čas, zůstaly dutiny ideální velikosti. Včely je obsadily.

A neudělaly to jednou. CT skeny odhalily v jedné jediné alveole až šest po sobě naskládaných generací hnízdních buněk. Hnízda se navíc objevují ve třech nadložních vrstvách sedimentu, oddělených karbonátovými vložkami po vlhčích epizodách. Jeskyně tedy nefungovala jako jednorázové útočiště, ale jako dlouhodobý hnízdní agregát, kam se včely vracely opakovaně napříč staletími. Právě tohle stojí za formulací „dařilo se nadmíru dobře“: vysoká četnost hnízd, více stratigrafických vrstev, vícegenerační obsazování téže dutiny.

Kdo to vlastně byl

Těla včel se nedochovala. Horké a vlhké jeskynní prostředí spolu s mikrobiálním rozkladem zničilo měkké tkáně; zůstaly jen stopové fosilie, otisky hnízdního chování, ne samotných stavitelů. Autoři studie na základě morfologie buněk a jejich rozměrů odhadují, že šlo o středně velkou zemní včelu, nejspíš z okruhu čeledi Halictidae. Zda tento konkrétní druh na Hispaniole dosud žije, nebo vyhynul, dnes nelze rozhodnout. Na ostrově ale přežívá 78 původních druhů včel v 27 rodech, potomci podobné linie tam klidně být mohou.

Stáří nálezu rovněž není stanoveno s absolutní přesností. Pro Cueva de Mono neexistují radiokarbonová data; odhad zhruba dvaceti tisíc let vychází z faunální asociace a zařazení do pozdního kvartéru.

Evropské paralely: ulity, nekropole, české včely

Kombinace jeskyně a fosilní kostní dutiny je podle autorů unikátní. Zcela bez analogií ale hnízdění v „živočišných dutinách“ není. Studie publikovaná v roce 2021 v časopise Journal of Hymenoptera Research dokumentuje čtyři druhy rodu Rhodanthidium, které hnízdí v prázdných ulitách plžů, a materiál pochází mimo jiné z Česka, Slovenska, Španělska a Sicílie. Tyto včely ulitu uzavírají směsí pryskyřice, písku a úlomků schránky a staví uvnitř jednu až čtyři plodové buňky.

Existuje i kostní paralela, byť odlišného charakteru. Na římské nekropoli Pill’e Matta na Sardinii popsali vědci lidské kosti poškozené vrtáním samotářských vos a haliktidních včel. Tam ale šlo o aktivní hloubení do kostní tkáně, tedy opačný princip než v Dominikánské republice, kde včely využily dutinu, která už existovala.

Článek Včely před 20 tisíci lety využívaly ke stavbě svých hnízd zvířecí kosti. Dařilo se jim nadmíru dobře se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ostrov jako laboratoř

Giannutri je skalnatý ostrůvek v Tyrhénském moři, sotva dva a půl kilometru čtverečních. Pro ekology má jednu neocenitelnou vlastnost: je dost malý na to, aby se dal celý „přepnout“. V roce 2018 se na ostrov vrátilo včelaření, 18 úlů, zhruba sedm na kilometr čtvereční. Manipulační experiment probíhal v sezonách 2022 až 2024: výzkumníci brzy ráno uzavřeli vstupy do všech úlů a nechali je zavřené do pěti odpoledne. Dva dny po sobě nesměly být úly zavřené, aby se minimalizoval stres kolonií.

Efekt byl okamžitý. Ve dnech bez včely medonosné narostla dostupnost nektaru asi o 60 %, pylu o 30 %. Divoké včely zvýšily aktivitu, změnily denní rytmus sběru a posunuly se v opylovací síti na pozice, které jim jindy zabírala medonoska. Důležitý detail: po sezonním odvozu úlů na ostrově nezůstala jediná ferální kolonie. Tlak vytvářela výhradně řízená apiárie, nikoli zdivočelé roje v pozadí.

Nejtvrdší číslo ale přišlo z dlouhodobého monitoringu. Dva sledované druhy, čmelák zemní (Bombus terrestris) a samotářská včela Anthophora dispar, za čtyři roky od návratu včelaření na ostrov ztratily asi 80 % své abundance.

Kalifornie: stejný mechanismus, jiný viník

Zatímco na Giannutri šlo o úly pod správou včelaře, studie Dillona Travise a kolegů z UC San Diego, publikovaná 7. července 2025 v Insect Conservation and Diversity, popsala totéž u populací, které nikdo neřídí. V přirozených keřových habitatech San Diego County tvoří zdivočelé včely medonosné 98 % veškeré včelí biomasy. Dvě návštěvy medonosky na květu odebraly přes 60 % dostupného pylu. Do konce prvního dne po otevření květu zmizelo asi 80 %.

Čmeláci? Ti tvořili pouhé jedno promile pozorovaných jedinců. Úl můžete regulovat, ferální populaci mnohem hůř. Biologický efekt na zdroje je ale v obou případech srovnatelný.

Viry na sdílených květech

Konkurence o potravu není jediný kanál. Přehledová studie pro Severní Ameriku z roku 2024 shrnuje, že včela medonosná šíří mezi divokými druhy celou paletu patogenů: virus deformovaných křídel (DWV), virus černých matečníků (BQCV), virus pytlíčkového plodu (SBV), virus izraelské akutní paralýzy (IAPV) i mikrosporidii Nosema ceranae. Přenos běží hlavně přes kontaminovaný pyl na sdílených květech. Panevropská práce v Scientific Reports navíc prokázala pozitivní korelaci: čím vyšší prevalence virů u včel medonosných v dané oblasti, tím vyšší prevalence týchž virů u volně žijících včel v okolí. Z prací zaměřených na patogeny hlásilo potenciální negativní efekt 79 % studií.

Česko: jedno z nejhustěji zavčelených území světa

Giannutri a jižní Kalifornie znějí exoticky. Jenže Česká republika patří hustotou včelstev ke světové špičce. Ministerstvo zemědělství eviduje 657 107 úlů, což při rozloze státu vychází na zhruba 8,3 úlu na kilometr čtvereční. Studie publikovaná letos v časopise Insects uvádí průměr kolem devíti včelstev na kilometr čtvereční a upozorňuje, že v některých katastrech přesahuje hustota padesát včelstev na kilometr čtvereční.

Přímý český terénní experiment typu Giannutri zatím chybí. Signály ale existují:

• Česká společnost entomologická označuje význam včely medonosné pro krajinu za „minimálně diskutabilní“ a upozorňuje na potřebu chránit samotářské druhy.
• Akademie věd ČR připouští, že neúměrné stavy včelstev mohou snižovat biodiverzitu opylovačů.
• Český svaz včelařů naopak rámuje včelu medonosnou jako „nenahraditelného opylovače“ a klíčový prvek krajiny.

Tato napětí nejsou akademická. V logice nových studií představuje česká hustota zavčelení rizikový profil, zejména v chráněných územích, na xerotermních stanovištích a v krajině s krátkým jarním kvetením a následným potravním propadem.

Ne méně medu, ale chytřejší umístění

Důležité je nepřestřelit závěr. Stanovisko Apimondie z roku 2026 výslovně říká, že neexistuje důkaz, že by včela medonosná byla sama o sobě hlavní příčinou velkoplošného úbytku divokých opylovačů. Hlavními tahouny zůstávají ztráta stanovišť, pesticidy a změna klimatu. Problém nastává při vysoké hustotě kolonií v prostředí s omezenými květními zdroji, přesně to, co obě studie z roku 2025 dokumentují.

Řešení není „přestat kupovat med“. Páky leží jinde:

• Hlídat hustotu včelstev podle nosné kapacity stanoviště.
• Neumisťovat úly do lokalit s ohroženými opylovači.
• Držet důsledný zdravotní management proti varroáze a virovým nákazám.
• Investovat do obnovy stanovišť: pásy holé půdy pro zemní včely, kvetoucí meze, suché zídky, duté stonky.

Francouzská studie z roku 2018 ukázala, že vysokodenzitní včelaření v chráněném středomořském území snížilo výskyt divokých včel o 55 % a jejich úspěch při sběru nektaru o polovinu. Nové práce tedy nestojí ve vakuu. Zapadají do trendu, který říká totéž stále hlasitěji.

Péče o včelu medonosnou je živočišná výroba a opylovací služba. Ochrana divokých opylovačů je jiný cíl, a čím dřív si to přiznáme, tím lépe pro obojí.

Článek Včelařství jako ekologická hrozba: chované včely obírají divoký hmyz o pyl a šíří mezi ním parazity, ukazuje výzkum se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč je roj jiný než včely u úlu

Klíč k pochopení je jednoduchý: roj nic nebrání. Včely hlídající úl chrání plod, zásoby medu a svou matku, proto reagují na vibrace, prudké pohyby nebo silné pachy. Roj žádné zásoby nemá. Sedí na větvi, dělnice obklopují matku a čekají na zprávy od průzkumnic. Biologicky jde o cestovní režim, ne o obranný.

Česká zemědělská univerzita uvádí konkrétní spouštěče, které včely obecně provokují: zmáčknutí nebo přišlápnutí jednotlivé včely, sekání trávy v těsné blízkosti, provoz motorů, výrazné pachy (pot, alkohol, cigaretový kouř), dokonce i telefonování přímo u úlu. U roje na větvi většina těchto situací vůbec nenastane, pokud člověk zachová rozumný odstup. Riziko bodnutí nikdy není nulové, ale v praxi je výrazně nižší než u včelstva bránícího stanoviště.

Co dělat, a co rozhodně ne

Postup při nálezu roje se dá shrnout do několika kroků:

• Držet odstup. Ideálně několik metrů, minimálně po dobu několika hodin. Nechodit k roji, nesahat na něj, neotřásat větví ani konstrukcí.
• Nepokoušet se roj sundávat svépomocí. Žádné postřiky, hadry, kbelíky. Improvizovaný zásah je přesně ten druh rušení, který klidný roj proměňuje v problém.
• Kontaktovat nejbližšího včelaře. V Česku neexistuje jednotná celostátní linka pro hlášení rojů. Nejrychlejší cesta vede přes místní základní organizaci Českého svazu včelařů; kontakty na centrální i okresní organizace jsou na webu ČSV. Zkušený včelař roj obvykle sebere během desítek minut.
• Hasiče volat až ve vyhrocených situacích. HZS ČR sám uvádí, že zasahuje hlavně tehdy, když je poblíž alergik, roj sedí u školy, školky, nemocnice nebo na frekventovaném veřejném prostranství. Běžný roj na zahradě, kde se dá místo dočasně obejít, není automaticky zásah pro tísňovou linku.

Největší škoda často vzniká panikou, ne samotným rojem.

Proč roj neignorovat úplně

Klidný roj na větvi sice není akutní hrozba, ale nechat ho bez povšimnutí má háček. Průzkumné včely aktivně hledají dutinu, a tou může být komín, spára ve fasádě nebo dutina pod střechou. Michigan State University výslovně upozorňuje, že odstranění kolonie, která se už zabydlela ve stavbě, bývá obtížné a nákladné. Právě proto se vyplatí jednat brzy: dokud roj sedí na větvi, včelař ho snadno přemístí. Jakmile se nastěhuje do zdi, jednoduchý odchyt se mění ve stavební zásah.

Zvláštní pozornost si zaslouží roje neznámého původu. Česká vyhláška č. 299/2003 Sb. řadí mezi preventivní opatření proti nákazám včel i vyhledávání a utrácení rojů neznámého původu a divoce žijících včelstev. V praxi to znamená, že roj nemáte „přesadit do lesa“ ani ho nabízet komukoli bez ověření zdravotního stavu. Veterinární režim je v Česku přísný; aktuální metodika kontroly zdraví zvířat na rok 2026 vyžaduje povinná vyšetření před přemístěním včelstev na vzdálenost větší než tři kilometry.

Jak včely „hlasují“ o novém domově

Za zdánlivým chaosem bzučícího chomáče probíhá sofistikovaný rozhodovací proces. Entomolog Thomas Seeley z Cornellovy univerzity strávil desetiletí jeho studiem. Průzkumnice se vracejí k roji a „inzerují“ nalezená místa vlnivými tanci; čím delší a intenzivnější tanec, tím lepší lokalita. Ostatní pátračky místo ověřují a buď se přidají, nebo ne. Rozhodnutí padne, když jedno místo dosáhne kritického prahu podpory. Seeley dokonce popsal takzvané stop signály, jimiž včely aktivně tlumí propagaci konkurenčních lokalit; jde o mechanismus překvapivě podobný neuronálním procesům v lidském mozku.

Včely posuzují objem dutiny, velikost vstupu i jeho orientaci. Právě proto bývá dutina v komíně nebo zdi tak atraktivní: splňuje parametry, které průzkumnice hledají.

Kdy je rojová sezóna

Rojení není rarita. Výzkumný ústav včelařský řadí květen mezi měsíce, kdy život ve včelstvech jede naplno. Vrchol rojení připadá na pozdní jaro a začátek léta, tedy zhruba od poloviny května do konce června, v některých letech i do července. Agresivita včel obecně stoupá spíš v červenci a srpnu, a to především u včelstev bránících úl, tedy v situaci, která s klidným rojem na větvi nemá mnoho společného.

Roj na jabloň u plotu dosedne jednou za čas. Správná reakce není křik a hadice, ale klidný krok zpátky, telefon na včelaře a pár hodin trpělivosti.

Článek Včelí matka práskla dveřmi! Když na zahradě najdete tento úkaz, sedíte v první řadě úžasné podívané se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.