Včely před 20 tisíci lety využívaly ke stavbě svých hnízd zvířecí kosti. Dařilo se jim nadmíru dobře

V dominikánské jeskyni vědci objevili první doložený případ, kdy samotářské včely hnízdily uvnitř fosilních kostí. Jedna dutina nesla stopy šesti po sobě jdoucích generací.

Foto: Jonathan Wilkins - licence CC BY SA 3.0

Lázaro Viñola López z Field Museum v Chicagu si při preparaci hlodavčích čelistí z jeskyně Cueva de Mono všiml něčeho neobvyklého. V prázdných zubních lůžkách, odkud zuby dávno vypadly, seděly hladké oválné útvary z jemného jílu, příliš pravidelné na sediment, příliš organicky tvarované na minerální výplň. Připomněly mu fosilní vosí kokony, které znal z Montany. Jenže detailní analýza ukázala něco jiného: vodoodpudivou vnitřní výstelku typickou pro samotářské včely. Studie, kterou tým publikoval v prosinci 2025 v časopise Royal Society Open Science, popisuje nový ichnotaxon, Osnidum almontei, a s ním i zcela nový typ hnízdního chování.

Hnízda uvnitř kostí, ne z kostí

Titulek snadno svede k představě, že včely kosti sbíraly a skládaly z nich stěny. Skutečnost je subtilnější a v jistém smyslu důmyslnější. Včely kosti nijak neopracovávaly. Razily si tunely jemným jílovitým sedimentem uvnitř jeskyně, a když narazily na kost, využily už hotovou dutinu (zubní lůžko, dřeňovou dutinu zubu nebo obratlový kanál) jako vnější ochrannou komoru. Dovnitř vložily vlastní hnízdní buňku: oválnou, hladce vyloženou, zpevněnou organickým povlakem z Dufourovy žlázy.

Nejlépe zachovaná buňka měřila 5,93 mm na délku, maximální šířku měla necelé čtyři milimetry a objem 58,6 mm³. Jak to shrnul tiskový materiál Field Museum: menší než guma na konci tužky.

Proč zrovna tady, a proč tak dlouho

Jeskyně Cueva de Mono leží jižně od města Oviedo v provincii Pedernales na jihozápadě Dominikánské republiky. Krajina kolem je denudovaný vápenec, kras s minimem povrchové půdy. Pro zemní včelu, která potřebuje jemný substrát k hnízdění, nepříliš lákavé prostředí. Jenže uvnitř jeskyně se při bouřkách hromadil právě ten správný materiál: jemný sediment vhodný k prokopávání. A k tomu bonus: obrovské množství kostí.

Kosti tam navršily sovy. Jeskyně fungovala jako jejich dlouhodobé sídlo; vývržky a zbytky kořisti vytvořily depozit s více než padesáti druhy obratlovců: hlodavci, lenochodi, ptáci, plazi. Když zvířecí čelisti ztratily zuby a obratle rozložil čas, zůstaly dutiny ideální velikosti. Včely je obsadily.

A neudělaly to jednou. CT skeny odhalily v jedné jediné alveole až šest po sobě naskládaných generací hnízdních buněk. Hnízda se navíc objevují ve třech nadložních vrstvách sedimentu, oddělených karbonátovými vložkami po vlhčích epizodách. Jeskyně tedy nefungovala jako jednorázové útočiště, ale jako dlouhodobý hnízdní agregát, kam se včely vracely opakovaně napříč staletími. Právě tohle stojí za formulací „dařilo se nadmíru dobře“: vysoká četnost hnízd, více stratigrafických vrstev, vícegenerační obsazování téže dutiny.

Kdo to vlastně byl

Těla včel se nedochovala. Horké a vlhké jeskynní prostředí spolu s mikrobiálním rozkladem zničilo měkké tkáně; zůstaly jen stopové fosilie, otisky hnízdního chování, ne samotných stavitelů. Autoři studie na základě morfologie buněk a jejich rozměrů odhadují, že šlo o středně velkou zemní včelu, nejspíš z okruhu čeledi Halictidae. Zda tento konkrétní druh na Hispaniole dosud žije, nebo vyhynul, dnes nelze rozhodnout. Na ostrově ale přežívá 78 původních druhů včel v 27 rodech, potomci podobné linie tam klidně být mohou.

Stáří nálezu rovněž není stanoveno s absolutní přesností. Pro Cueva de Mono neexistují radiokarbonová data; odhad zhruba dvaceti tisíc let vychází z faunální asociace a zařazení do pozdního kvartéru.

Evropské paralely: ulity, nekropole, české včely

Kombinace jeskyně a fosilní kostní dutiny je podle autorů unikátní. Zcela bez analogií ale hnízdění v „živočišných dutinách“ není. Studie publikovaná v roce 2021 v časopise Journal of Hymenoptera Research dokumentuje čtyři druhy rodu Rhodanthidium, které hnízdí v prázdných ulitách plžů, a materiál pochází mimo jiné z Česka, Slovenska, Španělska a Sicílie. Tyto včely ulitu uzavírají směsí pryskyřice, písku a úlomků schránky a staví uvnitř jednu až čtyři plodové buňky.

Existuje i kostní paralela, byť odlišného charakteru. Na římské nekropoli Pill’e Matta na Sardinii popsali vědci lidské kosti poškozené vrtáním samotářských vos a haliktidních včel. Tam ale šlo o aktivní hloubení do kostní tkáně, tedy opačný princip než v Dominikánské republice, kde včely využily dutinu, která už existovala.