Snížené, nikoli mizející riziko

Už i takové odstředivky na výrobu uranu jsou velmi technicky náročná a nebezpečná záležitost. Ostatně není ani nutná hrozba ze strany některé z velmocí, stačí technická porucha systému varování. Pravdou ovšem je, že větší množství atomových bomb svržených najednou by nebylo v ničím zájmu, protože by následky nevyhnutelně zasáhly i toho, kdo výbuchy původně hrozil. Radioaktivní spad by se totiž kolem Země dostal i na něj.

Co tedy dělat v případě, že dojde k takové explozi nad městem? V rámci sekund se nejprve objeví záblesk, zvuk dorazí až opožděně. Třetina energie exploze se k nám dostane jako světlo a také infračervené záření. Vrchol je sekundu po výbuchu, světelný záblesk ovšem trvá déle jak 5 sekund. Pokud okamžitě – už při prvním záblesku – vyhledáte úkryt, většina záření se vám vyhne. Ideálně skočte někam do příkopu, rychlost zde vítězí nad kvalitou krytu.

V nouzi použijete i kapuci

V extrémních případech, kdy skutečně není „za co skočit“, se zkrátka vrhněte na zem obličejem dolů. Hlavou směrem od výbuchu, ruce pod tělo a kapuci nebo jinou pokrývku na hlavu. Nacházíte-li se zrovna v autě, zastavte, zatáhněte ruční brzdu a dostaňte se pod linii oken, ta samozřejmě zavřete. Kdekoli uvnitř se ukryjte pod stolem, rovněž pod linií oken. Případně shoďte nábytek na stranu jako štít před radiací. Nezastaví ji, ale je to lepší než nic.

V nechráněném povrchu kůže umí záření z jaderného výbuchu způsobit popáleniny třetího stupně, a to téměř 9 kilometrů od epicentra výbuchu. Jde o nejdalekonosnější efekt bomby při leteckém shozu a je také nejzákeřnější. Blesková smrt nervových buněk totiž otupí jakoukoli bolest. Léze si následně nevšimnete a jakýkoli dotek ji ještě více poškodí. Pokud uslyšíte varovné sirény a budete mít asi 5–10 minut času, dopadne pro vás vše znatelně lépe.

Rázová vlna spotřebuje polovinu energie

Polovina veškeré energie jaderné exploze jde do rázové vlny. Jste-li blíže než 5 km od místa výbuchu, obytné budovy se s velkou pravděpodobností alespoň částečně zhroutí. V takovém případě jsou hlavním rizikem samotné trosky. Při výbuchu v Hirošimě zemřelo z 340 000 obyvatel v prvních okamžicích jen 80 000, i když bylo zničeno 70 % staveb. Tradiční japonské domy mají totiž lehkou dřevěnou konstrukci a papírové stěny. Zdaleka tudíž nejsou tak nebezpečné jako městské betonové stavby.

Spolehlivým místem jsou v tomto ohledu suterény. Eizo Nomura v něm přežil a byl přitom v Hirošimě 170 metrů od místa exploze. Vchod do těchto prostor bude ovšem pravděpodobně zasypán a na pomoc můžete čekat i několik dní. Mějte proto po ruce vodu a zásoby a také utěsněte okna a štěrbiny. Pak se do prostoru dostane mnohem méně radioaktivního prachu. Rostoucí síla hlavice rozšiřuje okamžitou destrukci, rozsah radiace ale roste mnohem pomaleji.

Otázka vlnové délky

Fotony gama záření mají totiž velice krátkou vlnovou délku. Proto je dobře absorbuje i okolní vzduch. Čím výkonnější bomba, tím lepší je vyšší výška detonace nad cílem. Po jakémkoli použití jaderné hlavice bude jistě následovat zhoršení mezinárodní politické situace. Během postsovětských let mnoho krytů degradovalo a ztratilo svou spolehlivost. Jestli od výbuchu uplynuly minuty a jste pořád naživu, nejspíš jste v normálním suterénu.

Nejlepší následnou možností je nedělat nic, a to aspoň den. Máte-li vodu a zásoby, klidně i několik dní. Žádný vnější vliv typu požáru vás totiž nejspíš neohrozí. Hirošimu zachvátilo po výbuchu ohnivé peklo. Bylo ale důsledkem trosek ze dřeva a papíru, které vzplály kvůli otevřeným ohňům a špatným rozvodům. Zhroucené betonové zdi většinu hořlavého materiálu spolehlivě zasypou. Takže nespěchejte, radiace se postupně snižuje.

Máte v současnosti obavy z takového zásahu někde poblíž?

Zdroj: HowToSurvive

Článek Jak přežít a přečkat jaderný výbuch: Vryjte si do paměti snadnou armádní techniku a chovejte se podle ní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podzemní prostor v Kelvedon Hatch

Návštěvníci přijíždí k nenápadnému domečku z červených cihel, jakých je v této části Anglie spousta. Na první pohled by nikoho nenapadlo, že se pod tímto domkem skrývá protiatomový bunkr, který v nejnižším podlaží dosahuje hloubky 40 metrů pod zemí. Podzemní prostor v Kelvedon Hatch vznikl v letech 1952 a 1953, kdy lidé věřili, že je jaderný konflikt na spadnutí.

Redakce VědaŽivě

6 září, 2022

Badatelé odkrývají tajemství nejstaršího jaderného reaktoru na světě. Jsou mu 2 miliardy let a je přírodního původu

Ve svých prostorách by dokázal uschovat desítky lidí, kteří by zde přežili klidně tři měsíce. Tento bunkr měl však sloužit především jako úkryt pro významné členy vlády, kteří by z něj dál řídili svou zemi. Bunkr byl tehdy vybaven nejnovějším rádiovým systémem, měřáky radiace a dalším nezbytným zařízením, díky kterému by lidé v úkrytu zůstali v kontaktu se zbytkem světa.

Výskyt paranormálních jevů

Podzemní prostor v Kelvedon Hatch však od jeho výstavby provází četné paranormální jevy. Říká se, že během prací na bunkru beze stopy zmizel jeden z pracovníků během betonáže vyhloubených prostor. Na konci pracovního dne po něm na čerstvém betonu zůstala pouze jeho pracovní čepice. Je samozřejmě možné, že se dotyčný pracovník uprostřed šichty rozhodl, že s prací jednoduše sekne.

Redakce VědaŽivě

1 června, 2022

Finsko připravuje první „jadernou hrobku“ na světě. Eliminuje tím možná nebezpečí radioaktivního odpadu na 100 tisíc let

Skutečnost, že ho od té doby nikdo nikdy neviděl spíš poukazuje na to, že zde nejspíš došlo k nějakému záhadnému neštěstí. Pracovníci muzea také tvrdí, že se chodbami bunkru prochází důstojník RAF (Královského letectva). Nikdo si však nedokáže vysvětlit, jak by se tam dostal.

Bunkr nikdy nebyl využit

Jak už dnes víme, k žádnému jadernému konfliktu během studené války nakonec nedošlo. Bunkr v Kelvedon Hatch tak nikdy nebyl využit k účelu, ke kterému byl postaven. Po desetiletích se zde pak otevřelo muzeum, které demonstruje původní účel bunkru a připomíná lidem, jak blízko konci světa jsme tehdy byli. Místní obyvatelé pak mají jistotu, že kdyby k takové katastrofě došlo dnes, mají se aspoň kam schovat.

Článek Atomový bunkr plný tajemství: Podzemní prostor v Kelvedon Hatch někdo stále obývá, lidé to prý ale nejsou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Maskován jako sportovní stadion

Konstrukce tajného velitelského centra pro Rudou armádu začala po roce 1930. Byla součástí státního programu obranné kapacity celé země. S tím, jak se svět dostával na pokraj 2. světové války, začaly hojně vznikat budovy s dvojí možností využití. Stanice a tunely metra mohly posloužit jako kryt před leteckým útokem a továrny na traktory vyráběly tanky. Stejně tak továrna na těstoviny dokázala v případě potřeby vyrobit střelný prach.

Samotná stavba tohoto bunkru byla přísně tajná a maskovaná jako projekt rozsáhlého sportovního areálu na úrovni země. Podle legendy totiž Hitler Luftwaffe přísně zakázal bombardovat stadiony. Stavba areálu ale přestala v roce 1938, jakmile byl bunkr dokončen. Stal se součástí tajného systému zvaného „Metro 2“ a s Kremlem ho spojovala 17 kilometrů dlouhá podzemní silnice. Tajné tunely dokonce převyšovaly počet těch od metra.

Stalin se tu objevil jen jednou

V roce 1941 už tento komplex chránily před nálety i dalšími útoky posílené betonové podlahy a zdi o síle 6–8 metrů. Umístění bylo záměrně zvoleno ve východní části Moskvy, protože nepřítel k městu přistupoval ze západu. Pokud by se Hitler někdy dostal do Moskvy, měl by Stalin dost času na útěk. Kousek od bunkru byla totiž hned 3 vojenská letiště. Stalin nicméně raději pracoval v Kremlu a kryt použil jen jednou, během prosince roku 1941.

Právě tady se on a další tehdejší velitelé setkali, aby rozhodli, zda mají Rusové Moskvu opustit, nebo zůstat a město bránit. Celý interiér přežil do současnosti prakticky beze změny. Najdete zde halu, Stalinovu pracovnu, několik neurčených pokojů i jídelnu. Návštěvníci tohoto místa mohou spatřit i další prostory, zažít podivnou akustiku centrální haly a vidět i některé Stalinovy osobní věci. Celková plocha objektů je 7 000 metrů čtverečních.

Ochrana a značný personál

Chodby poskytují ochranu i před radiací, každé dveře jsou vlastně kovová krabice vyplněná betonem. Také se automaticky zavírají podle směru případné rázové vlny. Úzké chodby mají několik ohybů, aby takový efekt zeslabily. Celkově se sem vejde asi 5 000 lidí a žádná další země na světě v té době zařízení podobných proporcí nestavěla. Veškeří zúčastnění inženýři podepisovali dokument o přísné mlčenlivosti a neprozrazení státního tajemství.

Stavební příkaz podepsal přímo Stalin a k provozu byl komplex připraven roku 1956. Z dalšího vybavení obsahuje telegraf a vše potřebné k životu za studené války. Celkový udržující personál čítal 3 000 lidí. Během 80. let 20. století pak padlo rozhodnutí o jeho demontáži. Celkově se jednalo o zanedbanou a dosti vypleněnou trosku. V roce 2000 byl pak odtajněn a postupně se stal jedinečným světovým muzeem.

Článek „Bunkr 42“: Jediný protiatomový kryt na světě patřil Stalinovi. Proč ho ale nikdy nevyužil? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Udělejte nenápadné schovávačky

Asi nic nevypadá tak nevinně jako obyčejná plechovka s fazolemi nebo rajským protlakem. Jenže uvnitř může být plastový sáček s hotovostí. Jen možná vynechte plechovky s pivem nebo nápoji obecně, i na lupiče může přijít žízeň. Dalším příhodným místem jsou obyčejné pokojové květiny. Zloději obvykle nebudou prohledávat to, čeho je hodně, zdržovalo by je to. To by pro ně znamenalo komplikace, zvlášť pokud se takové květiny nacházejí venku, třeba na terase.

Když otevřete komoru, taky vám vždycky hrozně překáží ten starý vysavač, kterému nefunguje přívodní šňůra? Vyndejte z něj sáček a dejte dovnitř cennosti. Můžete ho takhle mít kdekoli v domě a čím víc se z něj bude prášit, tím míň bude případné zloděje zajímat. Stovky let platí také rada, že nejlepší úkryt je všem na očích. Co takhle dát něco za nástěnné hodiny? Ano, ty, u kterých jen dvakrát ročně měníte čas a jednou za dlouhou dobu baterii.

Netypické části běžných věcí

Ano, lupiči se nejspíš podívají do skříněk. Jenže podívají se kromě zásuvek i na zadní stěnu nebo spodek? Dejte důležité věci do obálky a přilepte ji na zadní stěnu komody. Výborné místo. Podobná schovávačka se dá snadno vyrobit pomocí starých VHS kazet nebo DVD disků. Kdo by se chtěl prohrabávat desítkami starých animovaných snímků? Jenže některé mohou skrývat kromě samotného filmu ještě bonus.

Pokud bydlíte v domě, nejspíš máte někde skladiště nepotřebných starých věcí, u kterých si pořád říkáte, že už je musíte konečně vyhodit. A takové staré tenisky se zdravotní vložkou, které se válí někde v krabici, jsou perfektním úkrytem. Samozřejmě si musíte sami pamatovat, že jste tam vůbec něco dali. Nepoužívejte na tyto úkryty nové nebo jakkoli výrazné boty. Přitahují pozornost a zloději si je mohou vzít s sebou, aby je pak prodali.

Tam, kam se sami díváte jen občas

Běžného zloděje nejspíš nebudou zajímat vaše rodinné fotografie nebo klasické zimní oblečení. Fotoalba jsou dobrým místem, kam se opět dá schovat například obálka s důležitými dokumenty. Zimní oblečení je mimo sezonu ve skříni a je v něm hodně prázdných kapes. Najděte omšelou bundu, kterou už nenosíte, a udělejte z ní další úkryt. Protože je pořád ve skříni, nejspíš se vám nestane, že byste se s cennostmi vypravili někam ven.

Pokud jste trochu schopní kutilové, pouvažujte nad falešnými trubkami nebo zásuvkou. Podobné součásti domácnosti zloději ani nevnímají. I když je výroba takového úkrytu náročnější, při správném provedení naprosto splyne s okolím. Podobně ideálním prostředím je garáž, kde je hromada krabic s nejrůznějším harampádím. Zlodějům je jasné, že cenné věci se většinou ukládají tam, kde je nic neohrozí. Právě tuto mentalitu je potřeba využít.

Máte tip na podobnou „schovku“? Podělte se.

Zdroj: BrightSide

Článek Nebojte se vykradení a buďte vždy připraveni. Tyto tajné domácí úkryty lupiči nikdy nekontrolují se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.